K zamyšlení

…Můžeme toužit jen po něčem, co už jsme jednou prožili. Touha po ráji existuje, je v nás přítomna v podobě síly „být sám sebou a zároveň vším“. Hledání sebe sama je jedinou cestou, jak tento ráj znovu nalézt…

Od doby, co je člověk na Zemi, je tu i jakési nutkání k hledání skutečnosti, touha po jednotě.

Kdo skutečně jsem?

Co znamená „být člověkem“ zde v tomto malém bodě vesmíru, který nazýváme Země?

Co znamená život, co znamená smrt?

Kde jsem byl před narozením?

Co znamená zdraví, co znamená nemoc?

Jak probíhá uzdravení, osvobození?

Co je mým skutečným úkolem?

Jak mohu milovat?

Odkud pocházím a kam směřuji?

Všechny tyto existenciální otázky odjakživa provázejí každého bez ohledu na to, k jaké kultuře náleží nebo v jaké době žije.

Odtud pramení opakované „pokusy o přiblížení se“ a vysvětlující modely, z nichž vznikaly mýty, legendy, magické praktiky, náboženství a všechna ta nespočetná učení věd, jako jsou fyzika, medicína, antropologie, psychologie, přičemž se dosud žádné z nich nepodařilo proniknout až k podstatě. Stále ještě zůstává člověk jako tázající se a hledající jaksi pozadu. Před branou vedoucí do ztraceného ráje se snaží napravit jen jednotlivé části, aniž by obsáhl celek.

Žádné z těchto učení však není s to dát tu správnou odpověď. Jsou to útěšné představy jako na filmovém plátně, ovšem já sama v tom filmu nehraji. Musím tedy z toho kinosálu ven, sama sobě otevřít dveře a odvážit se k prvnímu kroku do skutečného světa, který na mě venku čeká.

Těch, kteří tento kinosál opustí není mnoho. Většina zůstává z pohodlnosti, strachu a ignorance dál sedět před promítacím plátnem. Ale to málo z těch, kteří bez čekání na svolení povstanou, kteří bez jakéhokoliv vedení nacházejí cestu ke dveřím a bez poučení se odvažují k prvnímu kroku ven z iluze, je povzbuzením pro ostatní. „Nejnakažlivěji“ na ně působí ona zář štěstí a míru, když v „zemi pouště“ znovu povstanou jako znovu-zrození, aby se probudili jako celí lidé: soběstační, u-skutečňující se. Neboť je to skutečně poušť, prázdná neobydlená země, dokonale tichá, která je na druhé straně kina přijímá a stále víc a víc přivádí do svého klidu, až hledané zcela zmizí.

Takto skutečně „probuzený člověk“ působí jako světlo v temné místnosti. jen malé světýlko stačí k tomu, aby temný prostor prozářilo. Jeden bdělý člověk stačí k tomu, aby na promítacím plátně způsobil trhlinu.

Marielu Lörlerová, Cvičení přítomnosti