K zamyšlení

Zdá se mi, že se počet možností zužuje…

V tomto tajemném vesmíru, v němž žijeme a kde se podstatu reality, času a prostoru stále snažíme pochopit, jsem měla vždy pocit, že všechny možnosti už existují. Nekonečné, neomezené možnosti, které jen čekají na to, až se jich chopíme, vybereme si je, vyvoláme je svou představivostí, svými myšlenkami, svými slovy…

Mám pocit, že už to tak není.

Zdá se, že se blížíme ke „konci hry“, a tudíž se počet možností zužuje. Nejen pro lidstvo jako kolektiv, ale i pro každého z nás jednotlivě. Alespoň taková je moje zkušenost z poslední doby.

Pokaždé, když se snažím odbočit, skončí to ve slepé uličce, pokaždé, když si myslím, že něco povede k něčemu dalšímu, tak to tak není. Jako by mě někdo nutil jít určitou cestou a neexistovala žádná možnost objížďky. Dokonce i výběr společníků na cestě se mi zužuje a vybírá. Lidé jsou z mého života jaksi „odstraněni“, jako by to byly NPC ve videohře.

Vždycky jsem věřila, že naše životy jsou do jisté míry předurčené, ale teď mám pocit, že mám jen velmi malou možnost volby, pokud vůbec nějakou. Už mi nepřipadá, že všechny cesty vedou do „Říma“, připadá mi, že existuje jen jedna cesta, kterou se můžeme vydat, všechny ostatní nevedou nikam.

Je svobodná vůle omezena, když se blížíme k bodu, odkud není návratu? Je realita zužována, aby omezila špatná rozhodnutí, která můžeme učinit? Dochází nám čas, aby byl prostor pro chybu?

Vím, že to, co říkám, zní poněkud abstraktně, uvědomuji si, že mnozí z vás možná nepochopí, co se snažím vyjádřit, ale mám pocit, že mnozí další ano.

Známkou této „komprese“ reality, o níž mluvím, je skutečnost, že tolik z nás prožívá stejné věci. Dokonce i ti, kteří nejsou plně uvědomělí nebo probuzení, procházejí podobnými představami, aniž by měli pochopení, které možná máme my.

Vždycky jsem byla „vykonavatelka“, iniciátorka, někdo, kdo budoval a vytvářel věci, firmy, domy… je to v mé povaze, začínat projekty, ale v poslední době mám pocit, že mi život dovoluje „dělat“ jen v rámci určité cesty, a když se z ní snažím vykročit, je to jako narazit do zdi.

Myslím, že by to mělo nějakým zvláštním způsobem usnadnit orientaci v životě, ale v tuto chvíli to působí poněkud zvláštně. Přiznávám, že se cítím trochu zmatená a v jistém smyslu poražená… dává to smysl?

Možná nás Bůh vrací zpět na cestu, ze které jsme nikdy neměli sejít, a v tom případě nejsme poraženi, ale vykoupeni, nejsme ztraceni, ale nalezeni, nejsme omezeni, ale svobodní a neblížíme se ke konci, ale na začátek.