K zamyšlení

„Stromy jsou svátosti. Kdo s nimi umí promlouvat, kdo jim dokáže naslouchat, ten se dozví pravdu.

Strom říká: Moje síla je důvěra. Nevím nic o svých otcích, nevím nic o tisících dětí, které ze mne rok co rok povstávají. Tajemství semene provází celý můj věk, odhalovat je mi však nepřísluší. Důvěřuji tomu, že je ve mně Bůh. Důvěřuji tomu, že má úloha je svatá. Z této důvěry žiji.

Když na nás doléhá smutek a život se nám zdá k neunesení, může k nám strom promluvit: Utiš se! Utiš se! Pohleď na mne! Život není lehký. Život není těžký. To jsou dětinské myšlenky. Nech v sobě promluvit Boha, tak utichnou. Strachuješ se, že tě tvá cesta odvádí od matky a domova. Ale každý krok a den tě naopak vede k matce blíž. Domov není tady nebo tam. Domov je v tobě uvnitř, nebo nikde.

Touha putovat mi rozdírá srdce, když slyším stromy, jak šelestí ve večerním větru. Naslouchá-li člověk tiše a dlouho, odhalí i tato touha své jádro a ukáže svůj smysl. Není to snaha uniknout před trýzní, jak se zdá. Je to touha po domově, po paměti věčné matky, po nových podobách života. Vede domů.

Tak šumí strom za večera, když nás jímá úzkost z vlastních dětinských myšlenek. Myšlenky stromů dosahují dál, mají dlouhý dech a jsou klidné, jako je jejich život delší než náš. Jsou moudřejší než my, dokud jim nenasloucháme. Jakmile se však naučíme jim naslouchat, naše dětinsky ukvapené myšlenky prostoupí nezměrná radost. Kdo se naučil naslouchat stromům, nepřeje si být stromem. Již si nepřeje být ničím než tím, čím je. To je domov. To je štěstí.“