K zamyšlení

Ernest Hemingway kdysi napsal: „Nejtěžší lekce, kterou jsem se jako dospělý musel naučit, je neutuchající potřeba jít dál, bez ohledu na to, jak zlomeně se uvnitř cítím.“
Tato pravda je syrová a univerzální. Život se nezastaví, když máme těžké srdce, zlomenou mysl nebo pocit, že se nám rozpadá duše. Jde dál – neúnavně, bez pardonu – a vyžaduje, abychom šli s ním. Není čas na pauzu, na opravu, na chvíli klidu, kdy bychom se mohli dát jemně dohromady. Svět nečeká, ani když to potřebujeme…

O to těžší je, že nás na to nikdo nepřipravuje. Jako děti vyrůstáme na stálé stravě plné příběhů se šťastným koncem, příběhů o vykoupení a triumfu, kde všechno vždycky zapadne na své místo. Ale dospělost nás těchto uklidňujících příběhů zbavuje. Místo toho odhaluje krutou pravdu: přežití není po většinu času nic oslnivého ani inspirujícího. Je to nasazování masky síly, když se uvnitř rozpadáte. Znamená to vyjít na světlo, když jediné, co chceš je, někam se ukrýt. Znamená to rozhodnout se jít dopředu, krok za bolestivým krokem, když tvé srdce prosí o odpočinek.
Ale my vytrváme. To je zázrak lidského bytí – vytrváme. Někde v hlubinách své bolesti nacházíme rezervy síly, o kterých jsme nevěděli, že je máme. Učíme se udržet si prostor pro sebe, být útěchou, po které toužíme, šeptat slova naděje, když ostatní nechtějí. Postupem času si uvědomujeme, že houževnatost není hlasitá ani velkolepá; je to schopnost zpomalení, odmítnutí nechat tíhu života, aby nás úplně rozdrtila. Ano, je to nepříjemné. Ano, je to vyčerpávající. A ano, jsou dny, kdy je téměř nemožné udělat další krok. Ale i tehdy jdeme dál. Každý krůček je důkazem naší houževnatosti, připomínkou toho, že i v těch nejtemnějších chvílích stále bojujeme, stále se odmítáme vzdát. Tento boj – tato odvaha – je tichým zázrakem přežití.

Jakou nejtěžší lekci jste se museli naučit v dospělosti a jak formovala to, kým jste dnes?

Zdroj: FB, Cc:mizu