Co člověk potlačí, to srdce nebolí…

Milí přátelé, tento text je tak aktuální, výstižný a hluboce pravdivý; nedalo mi to, abych je těm z vás, kteří nejste pravidelnými čtenáři www.osud.cz, také nepřiblížila.

Tady jej máte….

„Malé dítě se snaží obelhat dospělého, my jsme ten dospělý a vidíme jeho fintu skrz na skrz.

A člověk se snaží obelhat Boha, smlouvat s ním, a Bůh tu lež vidí.

Možná si teď pomyslíte, že vy rozhodně nepatříte mezi ty, kdo smlouvají s Bohem a nejsou upřímní. Také jsem si myslela, že nepatřím. Touha vidět sám sebe jako dobrého je nekonečná.

I síly, které jsem schopná vynaložit na útěk před svými chybami, nemají snad dno. Je potřeba strašná spousta sil, abych vydržela před sebou hrát divadýlko o tom, jak jsem dobrá a mé úmysly čisté. A přitom to špatné se pak odevšad na mě tlačí, zvenku, od druhých, a já si zoufám, jak jediná čistotná mám kolem sebe špindíry. Jak jediná skromná mám kolem sebe sobce. Jak já chudák pozitivní člověk mám kolem sebe samé morouse. Tlačí se do mého života, jejich špína na mě ulpívá, a já se cítím zoufalá. Jediné, co mě přináší útěchu, je to, že já jsem dobrá. Jsem ublížená, nešťastná, ale mám čisté svědomí. A Bůh to moc dobře ví, kolik jsem vytrpěla. Ví, že jsem si nevzala koláč, když všichni ostatní si ho vzali.

Ví, že já maso nejím a na utrpení zvířat se nepodílím. Ta ostatní hovada se podílí, ale co já s tím? Můžu je snad jen s úsměvem trpět. (a hluboko do srdce skrýt své odmítání). Tak.

Znáte to? Známe to asi všichni. Nebudu teď mentorovat ezoterické poučky, jak to, co odmítáme, se k nám tlačí. To už jsme tolikrát slyšeli. Když se strašně budu bát krokodýlů, k smrti bát, a budu plavat v řece a krokodýl mi bude kroužit v hlubině pod nohama, nepomůže mi na břehu stojící ezoterik s vysvětlením, že ten krokodýl mě sežere právě proto, že se ho bojím. Nepomůže mi zabít svůj strach, ten je naopak stále silnější, když už v té řece jsem. Možná by mi pomohla pomocná ruka, možná by mi pomohlo, kdyby ezoterik skočil za mnou do řeky a pomohl, když on se nebojí. Ale on se na mě jen dívá, s vědomím vlastní dobrosti. Dívá se, jak se krokodýl chystá mě sníst,a  až budu snědená, on si sedne na svou rybářskou židličku a povzdechne si: „Ach, nepoučila se. To já v té řece nebyl,  já v ní neplaval, protože s krokodýly problém nemám.“

Uznávám, že je to přehnané, až nesmyslné přirovnání, ale i tak přesně popisuje energetickou situaci člověka, který je duchovní a pozitivní, ale neumí pomoct svému okolí. Luule Viilma, estonská mystička, jejíž knihy doporučuji, mě přivedla na to, co by mě nikdy nenapadlo. A to, že strach může být tak velký, až ho necítíme. Díky ní můžu napsat dnešní článek.

Ezoterik na břehu by nikdy do vody nevlezl, jelikož jeho hrůza z krokodýlů je veliká, tak moc, až znecitlivěla. To přineslo jistě malou úlevu, protože lepší je mít ruce mrtvé, než  stále cítit tepající bolest v nich. Nejen strach, ale i stud, i smutek, i zoufalství, mohou dosáhnout do fáze znecitlivění.

Přirovnám-li to k znecitlivěným rukám, člověk je pak energeticky v situaci, že ruka ho nebolí, a tak se mu zdá, že vše je v pořádku. Že jeho ruce jsou vlastně zdravé. Ale když s takovým člověkem sedíte u stolu, a požádáte ho, aby vám podal slánku, o své ruce nemůže ovládat, jelikož v nich nemá cit a mrtvě mu visí podél těla. Místo aby vám jednoduše pomohl a podal slánku, zadívá se na vás skrz škvírky očí a začne nahlas uvažovat: „Víš, že máš velký problém se solí? Nedovedeš si svůj život představit bez soli. Zdá se mi, že sůl vidíš všude.“ Prostě najde si své důvody, proč nepodat slánku, jen aby sebe obelhal a nemusel cítit, že ruce nejsou zdravé, protože nebolí. Aby necítil, že on ruce nemá.

A možná že i ezoterik na břehu řeky s krokodýly, svůj strach necítí, ale když v řece plave člověk, v nebezpečí, ezoterik do řeky neskočí. Dál si připadá jako dobrý, protože si umí zdůvodnit, proč neskočil. Ale to nic nemění na velikosti jeho strachu. Možná, že jeho strach byl tak strašně veliký, že v jeho blízkosti  musel být člověk zaživa sežrán, ale ten, kdo touží vidět sám sebe jako dobrého, si umí vysvětlit, že za to nemůže.

A jsem u toho obelhávání. Tak například já tolik toužím, aby mě někdo měl rád, že vždycky všem splním to, co si přejí, a neuhnu před ničím, i když třeba mám hrát, že jsem nějaká, jaká nejsem. Není to samozřejmě vědomé rozhodnutí, já prostě dělám to, co chtějí druzí, a ani už si neuvědomuju, co chci já. Nakonec si myslím, že to, co chtějí oni, je to, co chci já. Možná právě proto, že jsem svá přání také znecitlivěla. Jsou obrovská a tepou ve mně, ale já to necítím. Tak můžu chodit po světě a být na všechny hodná a ke všem ochotná. A ještě mám pocit, že jsem lepší, než rozmazlení fracci, co si žijí jako sobci. Jsem vlastně úplně spokojená, všichni kolem mě jsou šťastní, a já tudíž taky, protože nic než jejich štěstí nepotřebuju.

Jediné, co nemůžu snést, je pohled na lidi, kteří si žijí, jak chtějí. Na ty, co jsou na druhé zlí a prochází jim to. Často říkáme „To bych vraždil.“ A neuvědomujeme si, že stejná síla, jaká je ve slovech, je i v duši. Skutečně, když něco hluboce potlačíme, a potkáme někoho, kdo naopak naše potlačení svobodně projevuje a hlavně cítí, je nám strašně nepříjemně. Ať už jsem to já, když potkám někoho, kdo svobodně projevuje svoje touhy, a nebo jste to vy, kteří potlačíte slzy a vidíte někoho, kdo pláče, a nebo vy, kdo jste se vzdali hněvu a zloby, a jste v přítomnosti někoho, kdo nadává. Agrese, která se v takových situací zvedá v našich tělech a duších je obrovská, až tak, že může zabíjet.

Možná už jste slyšeli: Tak hodný člověk, a má rakovinu. To si nezaslouží. Nikdy neublížil mouše. Může to někdy být tak, že ten člověk nebyl tak hodný, byl stejně urážlivý a sobecký a chtivý jako jiní „zloduši“, jen tuhle stránku prostě necítil. A to hůř všechny city působily zevnitř.

Dnes jsem začala o smlouvání s Bohem. Jsem tedy upřímná, když říkám Bohu: „Nezáleží mi na co chci já, budu se starat o druhé, aby na světě bylo krásně.“ ? Můžu se za tohle cítit jako dobrý člověk? Před Bohem jsem malé dítě a on moc dobře ví, že jsem naopak předtím příliš chtěla všechno podle sebe a pro  sebe, měla jsem velmi přesnou představu o štěstí, ale někdo mi to nedovolil, a já nechtěla snášet tu bolest, když nedostanu to, co chci, tak jsem ji prostě vypnula. Když jsem nikdy necítila, že mě druzí milují, je upřímné říkat Bohu „Nezáleží mi na tom, co si o mě myslí!“ ? Není v tom až zuřivá hrdost, vzteklá poníženost, vzdor Bohu?

Podle čeho ale mám poznat, jak to je? Když tedy hrdě prohlašuju, že k životu nepotřebuju peníze, ale skřípu zuby nad zbohatlíky, co jimi mrhají, je ve mně neupřímnost. Když jsem hrdá na svou věrnost, ale nenávidím ty, kteří jsou nevěrní, věřte nebo ne, je to zase jen můj problém. Když dodržuji pravidla, ale chtěla bych trestat všechny, co je nedodržují, je to tím, že já je dodržuju jenom ze strachu.

To je ten pravý důvod naší bezmoci. Když totiž staneme tváří tvář něčemu, co u sebe necítíme, ale druhý tím trpí, vůbec nevnímáme, že v takové chvíli se připomene velká umrtvená část naší bytosti, která se vší silou chce připomenout. Chce, abychom ji zase cítili. Její potlačenost je jako nehybná smrt. A hlavně dokud ji nepocítíme, bude prostě mrtvá. A my s ní.

Je to moje věc, jestli se chci před vámi tvářit, že svobodně za něčím jdu. Ve skutečnosti před něčím opačným zoufale utíkám. Zadýchaná, mrtvá únavou, ale hraju na vás i na sebe, že se jen tak procházím.

Na slovech nakonec vůbec nesejde: všechny ezoterické debatní kruhy jsou k ničemu, všechny přednášky a knihy. Když totiž jsme v přítomnosti člověka, který se naučil mít rád sám sebe, může říkat cokoli, ale tím, že v sobě nese esenci „mití-se-rád“, může nám pomoct. A člověk, který má v srdci skutečnou odvahu, nás naučí být odvážný, protože s námi ustojí všechen strach. Proto je nám někdy tak špatně v přítomnosti lidí, co mluví o lásce, kráse a svobodě. Bolest, strach a ošklivé věci se tísní v esenci toho člověka a hovoří k nám víc než slova.

Tak to je pro dnešek všechno z naší tůry s Májou, no a za domácí úkol zkuste najít nějaký vlastní příklad toho, o čem jsme dnes mluvili. Na viděnou!“

Převzato z www.osud.cz