O nepřipoutanosti k věcem světským

„Můj Mistr mi dal všechno a já mu nemohl dát nic. Jeho stoupenci mu dávali tolik peněz, že nevěděl, co si s nimi počít. Rozdával jsem tyto peníze jeho jménem druhým lidem, ale jinak jsem s nimi mohl nakládat, jak se mi zlíbilo. Jednou jsem mu řekl: „Chci jet do Bombaje.“

„Vezmi si peněz kolik chceš.“ řekl mistr. Vzal jsem si tedy 5000 rupií, za něž jsem si nakoupil mnoho rozličných věcí, mezi jinými i  tři gramofony. Mistr jen řekl: „Výborně chlapče. Zkus je pustit všechny najednou.“ Když jsem je pustil všechny najednou, neslyšel jsem jediný souvislý tón.

Touha po majetku nikdy nikoho neuspokojí. U člověka, jenž jí podlehne, se totiž začne nepřetržitě zvětšovat, až se z ní nakonec stane bazén plný zoufalství. Ani mu pak nepomohou návštěvy chrámů, modlitby v kostele nebo provádění nějakých rituálů. Po staletí naplňovali lidé své tužby, přesto je nikdy nedokázali naplnit. Chce-li člověk poznat konečnou pravdu, musí se osvobodit od touhy po nedůležitých závazcích.

Mít více, než je třeba, klade člověku do cesty překážky. Je to plýtvání časem a energií. Naplňování tužeb v rozporu s lidskými potřebami a nezbytnostmi odvádí člověka od cesty vědomí. Touha je matka všeho neštěstí. Je-li ovšem tato touha po majetku přeměněna na touhu po sebeuvědomění, pak  se může stát nezanedbatelným motorem a nástrojem.

Lze to vysvětlit jednoduchým příkladem. Vítr snadno uhasí plamen svíčky, je-li však oheň chráněn proti větru, hoří dál. Zapálíme-li touto svíčkou strom, může přerůst v obrovský požár a zapálit celý les. To už ale vítr není ničitelem ohně, nýbrž jeho rozdmýchávačem, pomocníkem. Stejně tak chrání aspirant pomocí disciplíny svůj oheň touhy uvnitř sebe, dokud se nerozroste do velikosti a síly. Když se tak stane, přestanou být překážky překážkami a zábrany zábranami, ale stanou se prostředky k dosažení cíle. Překážky vznikají z podnětu našich slabostí a hodnot, které přisuzujeme věcem světským. Připoutanost a závislost jsou největšími překážkami, které si sami vytváříme. S pomocí metody nepřipoutanosti jsme však schopni tyto překážky překonat.

Existují čtyři metody překonávání těchto překážek. Zaprvé, neexistuje-li žádný vnější objekt, nemůže být k němu lidská mysl nijak připoutána. Popření existence objektu je tedy jeden způsob, jak se zbavit závislosti na něm, pro mnohé lidi je však tato cesta velmi těžká. Zadruhé, naučíme-li se používat všechny objekty jako prostředky k dosažení duchovního štěstí, pak pro nás přestanou být překážkami. Při této metodě je důležité změnit svůj přístup k věcem. Ten, kdo přehodnotil svůj přístup, je schopen změnit nepříznivé okolnosti ve výhodu. Třetím způsobem je proces, při němž se člověk učí konat skutky s dovedností a nesobectvím. Takový člověk dobrovolně přenechává plody své práce druhým. Čtvrtý způsob je ten, kdy se člověk vzdává sebe i všeho, co vlastní ve prospěch Pána a žije životem zcela osvobozeným od všech  pout. Zdá se to snadné, přitom to snadné vůbec není.

Můj mistr mě namísto neustálého opravování a napravování upozorňoval na fakt, že lidská mysl a srdce se kvůli lidským slabostem podstatně měnily. Měl jsem ve zvyku zkoumat všechny své slabosti a pak prostřednictvím meditace usilovat o sebeformaci. Mistr mi nikdy nekázal:“Tohle dělej a tohle nedělej.“ Namísto toho mi ukazoval cestu, po které jsem se nakonec rozhodl jít já sám. „Nauč se chodit sám!“ To byla jedna z prvních lekcí, jaké jsem dostal.

Svámí Ráma, Život s himalájskými mistry