Soulcraft – průvodce pro mystický sestup do divokých zákoutí vlastní duše

Milí přátelé, toto je další z knih, které jsem letos našla pod vánočním stromečkem a patří k těm, ze kterých jsem měla a mám největší radost.

Kniha Soulcraft – síla duše je jako průvodce pro mystický sestup do dolního světa duše, do podsvětí našich všedních životů: objasňuje, čím tento sestup je, proč je nezbytný, jak rozpoznat volání k sestupu, jak se na něj připravit, jak tento proces probíhá a jaké vyvolává pocity a jaká cvičení a praktiky spouštějí a urychlují sestup a maximalizují přínosy této cesty k rozdmýchání duše.

Ukázka z knihy:
V každém z nás existuje velká touha
Toužíme odhalit tajemství a mysteria našich individuálních životů, najít svou jedinečnou cestu přináležení k tomuto světu, objevit  dosud nepoznaný poklad, s nímž jsem se narodili, abychom ho přinesli do svých společenství. Přinést tento dar ostatním je polovinou naší spirituální touhy. Druhou polovinu tvoří přání zakusit svou jednotu s univerzem, s veškerým stvořením. Soulcraft zahrnuje obě poloviny spirituality a konkrétně se zaměřuje na tu první: naši intenzivní touhu po poznání svébytného osobního smyslu vlastního bytí a způsobu podílení na světě, touhu, jež nás táhne k srdci světa – dolů, tedy do divoké podstaty a do temné říše našich nejhlubších přání.
Ruku v ruce s naší největší touhou žije stejně silný strach, že přesně to, co hledáme, nalezneme. Jaksi tušíme, že s tím přijdou nevratné a výrazné změny v našich životech, v našem vnímání jistot a bezpečí, změna našeho vztahu vůči všemu, co považujeme za známé a drahé. Máme ale rovněž podezření, že říci ne svým nejhlubším přáním bude znamenat uvěznění sebe sama v životě příliš nicotném. A tichý hlásek hluboko uvnitř trvá na tom, že tento jedinečný poklad rozhodně stojí za všechny oběti a obtíže spojené s jeho objevováním.
A tak hledáme. Chodíme k psychoterapeutům, aby vyléčili naše emocionální zranění. K lékařům a dalším odborníkům na zravotní péči, aby uzdravili naše těla. Za duchovními docházíme, aby uzdravili naše duše. Ti všichni pomáhají – někdy a do určité míry. Ale nevyslovená a obvykle nevědomá dohoda, kterou uzavíráme sami se sebou, je, že ano, chceme být uzdraveni, chceme být učiněni celistvými, jsme ochotni ujít určitou vzdálenost, nejsme však ochotni zpochybňovat základní předpoklady, na nichž byl vybudován náš způsob života v osobním i společenském měřítku. Ignorujeme ten tichý hlásek. Nejsme ochotni riskovat ztrátu toho, co známe. Chceme toho jenom víc. A tak naše nejhlubší touha nenachází naplnění. Nejčastěji se jí ani nesnažíme smysluplně zabývat.
Přírodní národy všech kontinentů vědí, že k odkrytí tajemství svých duší musíme putovat do neznáma, hluboko do temnoty sebe sama a dále do vnějšího světa mnoha nebezpečí a nejistot. Vidí, že nikdo by si takovou věc nezvolil náhodou nebo s radostí. Většina lidí by ve skutečnosti nezačala bez značného sociálního a kulturního tlaku návdavkem k silné vnitropsychické touze po celistvosti. A třebaže tato cesta je spirituální, nejedná se o transcendentální pohyb směrem vzhůru ke světlu a k extatickému sjednocení s veškerým tvořením. Je to pouť dolů do temných mystérií individuální duše. Je to cesta, na níž, jak popisuje velký německý básník Rainer Maria Rilke, jsme žádáni, abychom důvěřovali nikoli své lehkosti, ale své tíži:

Jak jistě zákon přitažlivosti

silný jako oceánský proud

zmocňuje se i té nejmenší věci

a táhne ji k srdci bytí.

Každá bytost –

každý kámen, květ i dítě –

je držena na svém místě.

Jen my ve své aroganci

odstrkujeme se od toho, k čemu každý přináležíme,

pro jakousi prázdnou svobodu.

Kdybychom se jen odevzdali moudrosti země,

mohli bychom růst zakořeněni,

jako stromy.

Místo toho se zaplétáme do smyček vlastního tvoření

a bojujeme

osamělí a zmatení.

A tak jako děti

začínáme se znovu učit od věcí,

neboť ony spočívají v srdci božím;

nikdy ho neopouštějí.

To nás mohou věci naučit:

padat,

trpělivě důvěřovat vlastní tíži.

I pták tak musí učinit,

než může vzlétnout.

První třetina knihy nás připravuje na oddělení se od našeho důvěrně známého světa – nahlédneme do volání dobrodružství, které signalizuje příležitost sestoupit do hlubin vlastního nitra. Kapitola pátá urychluje sestup prostřednictvím několika cvičení, jež nám nabízí pro „odchod z domova“ –  uvolnění připoutanosti k naší současné personě.

Druhá část knihy tvořená 6. až 10. kapitolou se zabývá více než dvaceti cestami k setkání s duší, specifickými metodami objevení a prozkoumání temných tajemství naší duše.  Závěrečná třetina knihy nás připravuje k návratu do každodenního světa, abychom žili svou cestu duše, to, co  bylo dříve skryté, přinesli jako dar ostatním.

V knize najdete  krásné a hluboké básně, které zvýrazní vaše  emocionální a obrazové porozumění pouti.

Kniha je to mocná – nejen svým rozsahem, ale především poselstvím, které v sobě nese. Kdo je připraven, najde v ní  skvělý návod, podporu a povzbuzení k tomu, aby se pustil do méně známé poloviny spirituálního hledání – na cestu ke své duši.

K tomuto ještě jeden úryvek z knihy:

„Spiritualita je tou oblastí prožitků, která leží za všedním světem našich vnějších životů a otevírá naše vnímání základním a nejpodstatněším skutečnostem bytí. Existují dvě sféry spirituality. Jsou odlišné, ale vzájemně se doplňují. Společně tvoří celek. Žádná není sama o sobě kompletní.

Jedna sféra se obrací vzhůru směrem ke světlu, pomáhá nám překročit, transcendovat své (svého ega) trvání na tom, že svět je přesně takový a žádný jiný, pomáhá nám uvolnit se ze zmatku strategické mysli, abychom mohli dosáhnout vnitřního  klidu, míru a celistvosti své pravé podstaty, a asistuje nám při kultivaci nádherné zkušenosti plně vědomé bdělé přítomnosti tady a teď a v jednotě s veškerým bytím.

Soulcraft je zkoumání té druhé sféry spirituality, jež nevede nahoru k Bohu, ale dolů, k temnému středu našeho individuálního já a do plodných mystérií přírody. Tato sestupná pouť nás připravuje na život ve světě s jeho nelítostnou potřebou změnit nás, a ukazuje nám, kde a jak se tomu postavit, pevně a jedinečně. Na této polovině spiritální pouti nestoupáme k nebesům, ale padáme k centru své touhy. Ač stejně posvátná, a možná dokonce starší než pouť vzestupu, může být tato druhá spirituální sféra lidem západních kultur neznámá.

… Život nás vyzývá k růstu v mnoha směrech – fyzicky, emocionálně, mezilidsky a spirituálně. Spirituálně můžeme růst dvěma směry: na jedné straně směrem k duchu a na druhé straně směrem k duši.

Výrazem duše označuji živoucí, tajemné a divoké jádro našich individuálních já, esenci unikátní pro každého člověka, vlastnosti a kvality, jež se nacházejí ve vrstvách já mnohem hlubších než naše osobnost. Duchem mám na mysli jediné, velké a věčné mysterium prostupující a oživující vše ve vesmíru a to vše ještě přesahující. Každá duše ve své podstatě existuje jako zmocněnec ducha.

Duše obsahuje to, co je v nás nejjedinečnější, a volá nás k tomu. Duch zahrnuje to, co je nejuniverzálnější a v nejširším významu sdílené, a přitahuje nás k tomu. 

…Cesta duše je často spojována se zapadajícím sluncem, sestupem k našim zemským kořenům, k divočině země a duše, poutí do dolního světa, cestou do temnoty nebo stínu, jako se tomu jeví u slunce, když klesá pod západní horizont.„

Milí přátelé, nechť vás tato kniha zaujme (jako mne) a přiměje  či inspiruje vás k vydání se na cestu ke své duši. Příjemný sestup…

S láskou,

Vaše Sofie