K zamyšlení

Existuje tisíc způsobů,

jak si kleknout a políbit zemi.

Rúmí

My všichni se potřebujeme dotýkat zdroje života, znovu a znovu, abychom se rozzářili a mohli pokračovat dál. Ať už to děláme hraním na hudební nástroj nebo poslechem hudby, meditováním, malováním či milováním, nebo tím, že čteme svým dětem nebo sami sobě příběhy – když zavřeme svou mysl jako unavené oči a otevřeme své srdce jako žíznící ústa, dojdeme ke společnému zdroji, kde není třeba nic odsouhlasit ani přijmout, kde nemusíme překonávat odmítnutí nebo kritiku. Tato zkušenost sama o sobě je veškerou autoritou, kterou potřebujeme.

Je zajímavé, že tyto okamžiky obnovy se otevírají přesně tehdy, když zapomínáme na sebe. Jako koně s klapkami na očích, kterých se nemůžeme úplně zbavit, hledáme čichem svou cestu, dokud nedojdeme k hluboké tůni, z níž se můžeme napít. A pro tuto chvíli jsme zachráněni.

Ve skutečnosti pijeme z tohoto velkého paradoxu denně: i když všichni živí sdílejí chvíli, kterou prožíváme právě teď, nikdo nezakouší tento okamžik tak přímo jako vy. Nikdo nemůže říct, jaké je to pro vás být naživu, kromě vás. Nikdo nepotřebuje povolení žít, zůstat naživu, poznat radost z toho, když se vaše jedinečná dlaň dotkne země.

Stromy také rostou bez toho, aniž by jim k tomu někdo udělil souhlas, a aniž by jim k tomu někdo gratuloval. Dotýkejte se stromů, zvolna dýchejte a učte se od nich.

Mark Nepo