O kráse

I řekl básník: Promluv k nám o kráse.

A on odpověděl:

Kde máte hledat krásu

a jak ji máte najít,

když není sama vaší cestou

a vašim vůdcem?

A jak o ní máte mluvit,

když není sama

tkalcem vašich slov?

Ukřivdění a ublížení říkají:

„Krása je laskavá a něžná.

Chodí mezi námi jako mladá matka,

zpola zaražená svou vlastní nádherou.“

A vášniví říkají:

„Ne, krása je mocná a strašná.

Jako bouře otřásá zemí pod námi

a nebem nad námi.“

Unavení a zemdlení zase říkají:

„Krása je něžný šepot.

Promlouvá v naší duši.

Její hlas se podvoluje

našemu mlčení jako světélko,

které se úzkostlivě chvěje před stínem.“

Neklidní pak říkají:

„Slyšeli jsme, jak výská na horách,

a do jejího křiku se mísil dusot kopyt,

tlukot křídel a řev lvů.“

V noci ponocní v městě říkají:

„Krása přijde

s úsvitem od východu.“

A v době polední říkají dělníci a pocestní:

„Spatřili jsme ji naklánět se z oken

zapadajícího slunce.“

V zimě říkají zavátí sněhem:

„Přijde s jarem,

bude dovádět na kopcích.“

A letním žáru říkají ženci:

„Viděli jsme ji tančit s podzimním listím

a v jejím vlasu jsme zahlédli

vločku sněhu.“

To vše jste řekli o kráse.

Ve skutečnosti

jste však nemluvili o ní,

ale o svých neukojených potřebách,

a krása není potřeba,

ale vytržení.

Není žíznivými ústy,

ani prázdnou nataženou rukou,

je spíše planoucím srdcem,

a okouzlenou duší.

Není obrazem, kterým byste se kochali,

ani písní, které byste naslouchali,

je spíše představou,

kterou vidíte zavřenýma očima,

a písní, již slyšíte,

i když si zacpete uši.

Není mízou v rozbrázděné kůře,

ani křídlem připevněným k drápu,

je spíše věčně kvetoucí zahradou

a věčně se vznášejícím zástupem andělů.

Lide orfalský,

krása je život,

když život odhalí svou svatou tvář.

 Ale život i závoj jste vy.

Krása je věčnost

zírající v zrcadle na sebe sama.

Ale věčnost jste vy

a vy jste i zrcadlo.

Chalil Džíbrán