10 kroků, jak překonat zradu partnera, která nás vykolejila z cesty

Občas se sejdu se čtenáři. Osobně se komunikuje lépe než psaným slovem. V rozmezí 3 dnů jsem tak viděl 2 různé bytosti. První byla pozitivní, inspirující a zapálená do chystané pracovní změny. Druhá byla depresivní, rezignovaná, bez chuti cokoli podniknout. Mimochodem, šlo o jednu a tutéž ženu.

Nestačil jsem žasnout: Co způsobilo takový veletoč? Kam zmizela nádherná energie? Jak se mohl smích za 72 hodin přetočit v slzy?

No jasně!

Za každým zklamaným obličejem hledej člověka, který ho způsobil.

Rozchod. Bezcitný. Dechberoucí. Nepublikovatelný.

A ochromující tak, že jste diskvalifikováni ze všeho.

Co teď?

Ach, ta láska, větší podnikatelská komplikace než úvěry, neplatiči a odbory.

Neřešte to. Zapomeňte na to. Posuňte se dál – to jsou nejzbytečnější rady. Zamilovaný a odkopnutý je jako zalitý v betonu a fackovaný vzpomínkami. Nechápavé otázky Proč, proč právě já? se otáčejí ještě do sebeobviňování typu Moje chyba, Nestojím za nic, Život nestojí za nic a podobné perly.

Protože ale dostávám spoustu mailů, jak Vám zamotané vztahy komplikují práci nebo vzdělávání, a ptáte se, co s tím, rozhodl jsem se být pro smích a pokusit se Vám poradit.

Pro smích budu už proto, že jsem také zažil rozchod s koncem bez příčiny. Taky jsem zjistil, že láska se chová jako sněhová vločka. Když si už myslíte, že ji pevně držíte, rozpustí se. Dnes tedy, s prominutím, nebudu psát o penězích. Ale o tom, jak jsem já ten strašný rozchod překonal a co mě takové neocenitelné zážitky naučily pochopit:

1. Smiřme se s tím, že existují lidé, bez kterých nejsme šťastní, ale oni jsou šťastní i bez nás

Začnu opravdu tvrdým kalibrem, který možná neskousnete. Je ale ukázkou, jak moc se dokážete povznést nad svůj osobní zájem a postoj:

Každý člověk má právo na svůj život podle vlastního uvážení. Má tedy právo být s tím, s kým chce být, a nebýt s tím, s kým nechce být. Jestliže toto uznáváme a ctíme, pak bychom měli být první, kdo podpoří partnera, který je s námi nešťastný a nechce s námi přes veškerou snahu a komunikaci být, v kroku, který se nikomu nedělá dobře, obzvláště po dlouhém vztahu – aby odešel. A to především když tvrdíme, jak ho ohromně milujeme a záleží nám na jeho štěstí. Zní to bláznivě?

Vadí mi lidé, kteří milují takzvaně podmíněně. Tedy: Miluji Tě, ale jen když jsi se mnou. Jinak Ti přeji to nejhorší. Jestliže někoho opravdu milujeme, chceme především, aby byl šťastný, a to bez ohledu na jakékoli okolnosti, včetně toho, zda je s námi, nebo bez nás. Když se s námi necítí dobře, měli bychom být první, na které se může spolehnout, kteří ho nezradí a kteří ho podpoří jít za svým štěstím. Byť to znamená odejít od nás. Jinak si jen hrajeme na to, jak nám na druhém člověku záleží. Ve skutečnosti jsme jen majetničtí a sobečtí.

Nevím, jak Vy, ale já bych s přivlastňujícím egoistou žít nechtěl. Stejně jako bych nechtěl žít s člověkem, který si už nepřeje žít se mnou. Tak proč si ubližujeme? Proč se snažíme zamknout jeho dveře na petlici? Když chce, ať si jde.

V našem vlastním zájmu je to nezbytné.

Dokážete unést dalších 9 kroků?

2. Odstraňme mříže

Je můj, jen můj – rádi bychom říkali. Já jsem jeho, jen já – rádi bychom věřili. Pokud chcete žít v této iluzi, zakryjte si, prosím, následující tři řádky s milou anekdotou jako ze života:

– Zeptal jsem se kouzelného zrcadla, kdo je na světě krásnější než já.

– A co zrcadlo na to?

– Ještě teď chrlí jména.

Jestli lásku něco zabíjí, pak mříže. Limity. Omezení. Tohle musíš, protože mě miluješ. Tohle nesmíš, protože mě miluješ. Promiňte, ale to není láska. To je vězení.

Vztah není jen o polibcích, vodění se za ruku po ulici a společném usínání. Je o tom mít osobu, která Vás dokáže udělat tak šťastnými jako nikdo jiný. Buďte takovou osobou i Vy. Umožněte druhému, ať je šťastný. Ať může kdykoli odejít. Ať je pouze na něm, zda se večer vrátí, zda připraví večeři, zda se přitulí. Nedělejte z lásky povinnost. Odstraníte-li povinnost, získáte upřímnost. Každý den se bojte, zda se partner vrátí. Alespoň o něj budete bojovat. A on o Vás. A každý den si važte, že se vrátil. Ne proto, že musel, ale proto, že chtěl. Ne proto, že musí k dětem, ale proto, že chce k dětem.

Jistě, znamená to, že může kdykoli odejít. Jestliže ale odejde, nemusíte už nikdy váhat, jestli Váš vztah měl smysl. Upozorňuji, že to jen můj názor a moje zkušenost. Možná zní drsně, ale věřte, že šetří čas, který se obzvláště u žen počítá jinak, protože běží rychleji. Zrušit mříže znamená ukončit veškeré domněnky, spekulace a nedorozumění. Kdo se k Vám vrátí, ačkoli nemusel, zodpovídá jasně a beze slov téměř všechny zpochybňující otázky.

Možná zbude jedna: Kde vzít jistotu, že jednou neodejde? Tu jistotu nemáte nikdy. Ani s mřížemi – chlapi jsou úspěšní Kajínkové. Ale bez mříží rychleji zjistíte, na čem jste, komu za to upřímně stojíte a komu ne.

Dokud žijí rodiče, nepotřebujeme někoho, aby se o nás staral. Dokud máme přátele, nepotřebujeme někoho, aby nás utěšoval. Ale potřebujeme někoho, o koho se můžeme opřít. Jen tak. Bez důvodu. Beze slov. A to je partner, který zůstává, i když může kdykoli odejít.

3. Vyžadujme po druhém odpovědnost

Bééé, on mě podvedl. Jééé, ale on se omluvil. Jóóó, tak já mu to odpustím.

Člověk, kterému je nad 18 let, je úředně dospělý. Je tedy natolik vyzrálý, že si je schopen uvědomit dosah svých činů do všech důsledků. Na rozdíl od běžného života nebo podnikání ve vztahu neomlouvám takzvané chyby. A víte, proč? Protože ve vztahu nikdo nedělá chyby. V každé chvíli dělá to, co považuje za nejlepší nebo nejvýhodnější. Jestliže později, protože se v něm cosi hne, zjistí, že přestřelil nebo ustřelil, nemusí se omlouvat. Není za co. Vždyť dělal to, co věřil, že je nejlepší. Já proto ve vztahu neberu žádné omluvy. Všichni jsme dospělí. Víme, co činíme i co můžeme způsobit. „Sorry“ říkáme, když do někoho vrazíme na ulici. Ne když někomu zlomíme srdce.

Chovat se zodpovědně (to jest jako zodpovědný partner, se kterým je fajn žít) znamená chovat se v každé chvíli tak, abychom se nemuseli omlouvat, jinými slovy popírat to, co jsme s čistou hlavou udělali. Právě tím, že přestaneme přijímat omluvy, vycvičíme partnera, aby se začal chovat zrale a dospěle. Bez druhých pokusů.

Jestliže počet pokusů neomezíte, můžete slyšet milionkrát Promiň, Miluji Tě. Druhý bude moci říkat, co chce, kdy chce a kolikrát chce. Ale dokud nedokáže, že všechno, co řekl, je skutečnost, nic by říkat neměl. Pokud to neumí uskutečnit, jeho slova nic neznamenají.

Ostatně i láska je jen slovo. Dokud nepřijde člověk, který tomu slovu dá smysl.

Vztah je v zásadě jednoduchý:

Koho zajímáte, ten Vás vyhledává.

Kdo Vás chce vidět, ten si najde čas.

Kdo Vás chce slyšet, ten Vám aspoň zavolá.

A všechno ostatní jsou výmluvy.

4. Kdo Vás miluje, ten Vám neubližuje

Tuto větu, s dovolením, šířeji osvětlím, protože ne vždy je jasná.

Podlehli jsme iluzi, že neubližovat znamená neopouštět. Rychle Vám ji rozptýlím: Pak je totiž možné, že pro Vás bude prioritou v životě někdo, pro koho jste Vy jen jednou z možností. A to si přejete?

Milovat znamená mnohdy pravý opak. Odejít. Nebo nechat jít. Milovat znamená neubližovat, když vím, že to, co se ukáže, že druhý potřebuje, nedokážu dát. Je těžké to pochopit, pokud jsme majetničtí. Ale ve vztahu platí, že vysvléct se do naha a mít sex dokáže každý. Ale být fér, upřímný, otevřít někomu srdce, ukázat mu své slabosti, strach, naděje a sny a odhodlat se odejít, to ve skutečnosti znamená být nahý a zranitelný.

Někdy to těžko přijímáme, protože jsme se zamilovali do představy. Do obrazu. Do domněnky. Bez reálných podkladů a faktů. Pak zjistíme, že krása není vždy pravdivá. Tak jako pravda nemusí být vždy krásná.

Vaše pochopení a svým způsobem lásku by si neměl zasloužit ten, na kom Vám záleží. Ale ten, komu záleží na Vás. Nedržte ho násilím ve své kleci. Nevydírejte ho citově nebo majetkově jen proto, že vidí jinak svůj život, který má JENOM JEDEN. A už vůbec ne, když jsou ve hře děti. Není v zájmu žádné rodiny, natož jakéhokoli dítěte, mít z domácnosti zavřený přetlakový hrnec. Povolte ventil, odpusťte páru a s ním všechno zlé.

Chápu, že odmítnutí bolí. Musí. City jsou živý organismus. A svrchovaný. Nedají se přesvědčit fakty, rozumem. Ony samy musejí odeznít. Ale věřte, že je lepší raději přijmout konec s trápením než trápení bez konce.

Zajímají Vás další kroky?

5. Nemstěme se

Je lepší projít transplací srdce, jehož část nefungovala, než žít v klamu, že všechno je v pořádku. Přijít o jednu ze srdečních komor není nic moc, a když „odejde“ sama, máte různé myšlenky. Dá se to pochopit. Ale než se pokusíte druhého odsoudit, což je to nejlacinější, doporučuji dvě věci:

1) Nikdy nebrat cizí pocity a postoje jako samozřejmost nebo ještě hůř, za Váš majetek.

2) Než na někoho ukážete prstem, ujistěte se, že máte čisté ruce.

Nikdy nevíme, čím druhý člověk musel v životě projít a kolik odvahy nasbírat, než se vyjádřil. Kdo je nešťastný v zaměstnání nebo zahleděný do podnikatelského projektu, který mu dlouhodobě nevychází, ví, jak je těžká změna. Važme si lidí za upřímnost, když ji projeví na úrovni, ačkoli to znamená, že se naše cesty rozejdou.

Ano, bolí to. Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí. Ale nezapomeňte, že jsou dva druhy bolesti. Ta, která Vás zraní. A ta, která Vás změní. Usilujte o to, aby Vás změnila. Ale ne k horšímu.

Možná Vás štve, že ten druhý neprohlédl, jak jste úžasní. Možná mu chcete dát vypít vše, co Vám způsobil. Nedělejte to. První, co potřebujete, je odejít z minulosti. A každá msta je jen hloupým protestováním v času a prostoru, který již neexistuje.

Jizvení je nejbolestivější část ozdravného procesu. Musejí se zacelit rány. Je to strašné, vím. Protože umíme zapomenout na slova, která nám někdo řekl, dokonce umíme zapomenout na činy, které provedl, ale dlouho nedokážeme zahojit city, které zranil.

Rádi bychom mu dali najevo, že jsme si ho zasloužili. Vypočítat mu, co všechno jsme pro něj dělali. Ani to nedělejte. Pojďme kupředu. Někdy, když v životě nedostáváme to, po čem toužíme, nemusí to být proto, že si to nezasloužíme, ale proto, že si zasloužíme mnohem víc.

6. Nedopisujme čárku tam, kde život udělat tečku

Možná s touto zásadou nesouhlasí každý, ale já rozbité hrnce neslepuji. Snažím se být s tím, kdo si uvědomuje, co má, když to má. Ne až když to ztratí.

Chápu, že se Vám ten mizera možná vrací do snů. Že i to, co Vás kdysi otravovalo, Vám náhle chybí. Že je smutné, když máte tolik bolesti v srdci a jediná osoba, která to může zastavit, je ta, která to způsobila. Ta, která se najednou ozve jako by nic. A chce to dát dohromady.

Věřím, že existuje důvod, pro který se lidé z minulosti nedostali do budoucna. Věřím, že ho ne vždy hned chápeme. Ptáme se života, co to znamená, ale on se s námi nebaví. Chová se tak, že nás jen postrkuje sem a tam a při každém neurvalém postrčení jako by řekl: „Probuď se, chci, ať se teď něco naučíš.“

Tak to, prosím, vezměte.

Netrapme se kvůli těm, kteří se netrápili kvůli nám. Přestaňme být stále tím, kdo dělá první krok. Není žádný zázrak mít tisíce přátel. Ale mít jednoho člověka, který stojí po Vašem boku, když jsou tisíce lidí proti Vám, to je zázrak. To je opora. To je partner. A ne člověk, který odejde, když ho potřebujete.

Je mi líto lidí, kteří v naději stále monitorují displej telefonu, zda jim nepřišla zpráva. A když zjistí, že je message box prázdný, znovu pokoušejí osud. Spamují nevyžádanými textovkami. „Miluji Tě, chybíš mi“ – to jsou slova tak silná, že ukazují, jak jste slabí. A slabí lidé ve vztahu nejsou oporou. Nakonec i sami sobě škodí. A víte, proč? Protože slabí příliš často odpouštějí. A když příliš často odpouštíte, lidé si zvyknou Vám ubližovat. I ve vztahu. Čím více ukážete druhému, že bez něj nemůžete žít, tím více důvodů mu dáte, aby Vás bral jako samozřejmost. Jako onuci. Kterou může kdykoli odhodit a kdykoli se k ní vrátit. Tedy, když bude milostivě chtít.

7. Přepočítejme lidi

V tomto okamžiku je v České republice 10 515 536 lidí.

Proč někomu dávat druhou šanci, když kolem Vás je spousta lidí, kteří čekají na tu první. Jestli nerozumíte tomu, proč jste sami, je dost možné, že stvořitel se právě dívá a říká si: „Tohoto jedince si schovám pro někoho báječného.“

Vadí mi, když malé děti pláčou, že zapadlo slunce, a slzy jim brání vidět hvězdy. Možná teď obviňujete jiné z ignorace, a přitom sami už v té chvíli zanedbáváte někoho, kdo se o Vás již zajímá a má Vás rád. Nechtějte, abyste si jednou uvědomili, že zatímco jste horečně přebírali sutiny kamení, přehlédli jste drahokam.

Bylo by chybou zapomenout na minulost, ale ještě větší dovolit, aby ochromila naši budoucnost. Nehledejte pro odmítavý postoj žádnou omluvu. Možná je teď příliš zaneprázdněný, možná příliš daleko… – takové plky. Vzdálenost může bránit objetí, ale nikdy ne citům.

V životě to už tak chodí, že kamarády si vybíráme sami, ale partnery nám vybírá čas a zkušenost. Právě pro to druhé potřebujeme, aby nám vstoupili do života lidé, kteří pro věčné omílání, jak nás milují, jaksi už nepopadnou dech, aby dodali malou zbytečnost: „Promiň, budu tu jen na skok.“ Smiřme se s tím, že jsou lidé, kteří z nás poznají to nejlepší a zradí. Důležitější je, že existují ti, kteří z nás poznají to nejhorší a nikdy nás neopustí.

A ti jsou naším cílem.

Zajímá Vás, kde brát naději, že je najdeme?

8. Zamilujme si bezvětří

Když plachetnice stáhne plachty, vítr ji přestane unášet, kam si zamane. Zavládne bezvětří, to krásné nic. Neutrální období, kdy máte exkluzivní klid si všechno utřídit. A kdy se s tím, kdo Vás opustil, můžete stát dokonce přáteli. Protože odpadne vina, výčitka, má dáti / dal. Zbude jen čistý vztah dvou lidí, kteří nic nemusejí, jen mohou.

Mým snem bylo najít partnerku, která – i když se naše cesty rozejdou (jako že se rozejít musí, protože já vážně nestojím za nic) – si na mě vzpomene s úsměvem na tváři. Stejný vztah jsem si snažil udržet v sobě. Aby i když ta dívka už není u mě, já byl v mysli ještě dlouho s ní. A zpovzdálí sledoval, zda je v pořádku a šťastná. Jsem rád, když se dokážeme sejít a společně se zasmát, třeba tomu, že jeden z nás zjistí, že promrhal svou šanci. To je holt život. Krásné na něm je i to, že vždy se najde někdo, kdo nás zklamal, a někdo, kdo nám současně pomohl. A je vzácné, když to je ta samá osoba.

9. Zůstaňme pozitivní

I když nás láska opustí a srdce zůstane prázdné, neměli bychom v samé bolesti říkat, že milovat není krásné. Učme se otáčet čelem k slunci, když je nám nejhůř, protože pak všechny stíny padnou za nás.

Je jasné, že už nic nebude takové jako kdysi. Ale věřme, že všechno může být ještě takové jako nikdy. Protože jestli někdo odešel z našeho života, udělal místo pro někoho jiného. A on přijde.

Někdy pomůže, když přestaneme hledat dokonalého člověka, ale začneme ho dokonale vidět. Baví mě lidé, kteří popisují svůj ideál. Urostlý, ostře řezaný rysy, pěstěné vlasy. Mnozí pak milují očima a zapomínají milovat srdcem. A jsou udiveni, že je láska míjí. No jasně, když láska je slepá. Proč by jinak zamilovaní při líbání zavírali oči? Chtějí přece vidět srdcem.

Mimochodem, mým partnerským ideálem je pes. Nezáleží mu na tom, zda jste chudí nebo bohatí, jestli máte velký dům a drahé auto, zda jste hezcí nebo oškliví. Když mu dáte svoje srdce, dá Vám svoje. A na mě působí jako jediný tvor na světě, který má druhého raději než sebe…

10. Otevřeme se budoucnosti

Ať se Vám přihodilo cokoli, věřte, že jednou potkáte někoho, díky komu pochopíte, proč Vám to nevyšlo s tím předchozím.

Někoho, kdo pochopí hlavní zákon lásky: Miluj více než včera a méně než zítra.

Někoho, kdo na svou ješitnou otázku „Máš raději mě, nebo svůj život?“ uslyší Vaši upřímnou odpověď „Svůj život“ – a pochopí ji, protože ON je Váš život.

Možná nebude perfektní, ale bude se perfektně hodit k Vám. Možná nebude výjimečný, ale Vy v něm najdete jeho výjimečnost.

V každém případě si buďte jisti, že v životě potkáváme převážně dva druhy klíčových lidí. Ti první nás dostávají na kolena. A ti druzí nám pomáhají vstát.

S odstupem času upřímně děkujeme oběma…

Místo dovětku konverzaci, kterou přeji zažít každému čtenáři:

On: Mohu se Ti k něčemu přiznat?

Ona: Samozřejmě.

On: Tvůj úsměv je to nejkrásnější, co jsem kdy viděl.

Ona: A mohu se Ti k něčemu přiznat já?

On: Samozřejmě.

Ona: Ten úsměv mám, jen když jsem s Tebou.

Více o tom, jak překonávat nejtěžší životní krize a obracet je v pozitivní výsledky, čtěte v časopise FC, který není v prodeji v trafikách, ale je k dispozici pouze zde.

© Petr Casanova

http://www.firstclass.cz/