Advent

Advent značí „příchod“, a je dobou očekávání. Abychom cítili příchod Boha, musíme nejprve přijít sami k sobě. Jen pokud jsme ve svém srdci, vyjeví se nám tajemství adventu a Vánoc… a nejen to.

Jedna jediná svíčka může rozjasnit

temnotu – a dávat naději, že se rozjasní

také noc v našem nitru.

Advent je časem touhy. Písně, adventní věnce se čtyřmi svíčkami a adventní výzdoba a vůně nás přivádí do kontaktu s hlubokou touhou po bezpečí a domově, po jiném světě, který proniká do našeho studeného a hektického světa. Tato touha je něco víc než nostalgie. Většina z nás si v sobě nese vzpomínku na dětství, na to, jak jsme dobu adventu a čekání na Ježíška prožívali jako malí. Co to bylo, co se nás tehdy tak dotklo? Byl to jen klam? V hloubi srdce tušíme, že se zde dotýkáme něčeho ústředního v nás, touhy po naplnění, touhy po světě plném lásky a něhy. Je to svět, který charakterizuje očekávání božského dítěte, naděje, že vše bude nové, když do našeho světa vstoupí samotný Bůh. Touha je stopa, kterou Bůh otiskl do našeho srdce.

Mnoho lidí si stěžuje, že jim je Bůh tak vzdálený, že jej necítí. V době adventu se dostávají do kontaktu se svými dřívějšími zkušenostmi bezpečí a domova, uzdravující blízkostí a milující náklonnosti Boha. Bolí je to však jen proto, že jako kontrast pociťují vnitřní prázdnotu. Takovým lidem vždycky radím:“ Položte si ruku na srdce a prociťujte, jaká touha se ve vás zvedá! A pak si představte, že vaše touha je stopou, kterou otiskl Bůh do vašeho srdce, aby vám připomněl samy sebe, aby vám ukázal svoji blízkost. Budete-li cítit samy sebe a svoji touhu, pak budete cítit i Boha. Ten, kdo nevnímá a necítí sám sebe, nemůže cítit ani Boha.“

Antoine de Saint-Exupéry jednou řekl:“ V touze po lásce už je láska samotná.“ Můžeme z toho tedy vyvodit, že v touze po Bohu je již Bůh samotný. V touze po bezpečí je již bezpečí samotné. Místo, abych si stěžoval, že zažívám příliš málo lásky, příliš málo bezpečí, příliš málo spirituálního kontaktu, budu vnímat sám v sobě touhu po těchto věcech. A v této touze je již všechno, co potřebuji.

Touha má svou kvalitu. Činí nás živoucími a otevřenějšími. bez touhy lidská duše ztrácí svůj potenciál. Jestliže v touze vnímáme sami sebe a tím v nás cítíme i to, co přesahuje tento svět, pak nám to propůjčuje příjemnou chuť, chuť tajemství – v podstatě chuť Boha, o které si lidé ve středověku mysleli, že je to sladká chuť. Hovořilo se pak o dulcedo dei, o sladkosti Boží. Ne nadarmo jíme v době adventu a o Vánocích sladké pečivo, abychom vytušili něco ze sladkosti Boží.

Slavit advent znamená mít odvahu dostat se do kontaktu s naší touhou, s touto vnitřní silou, která rozšiřuje naše srdce.

Advent je časem čekání a očekávání. Ten, kdo čeká, je napjatý, doufá, je zaměřený na nějaký cíl. Cílem čekání v adventu je slavnost našeho vtělení, toho, že se stáváme sebou samými, našeho sjednocení s Bohem. Avšak nečekáme jenom my, Bůh na nás také čeká. Očekává a čeká, až se otevřeme životu a lásce.

„Čekat“ vlastně znamená bydlet „na stráži.“. Strážná věž znamená vyhlížet, zda někdo přichází. Čekat však také může znamenat dávat na něco pozor, o něco pečovat, tak jako „strážný“ dává pozor na člověka a dohlíží na něj.

Očekávání je cosi jako příslib pro náš život. Musíme však umět čekat, dokud v nás něco nedozraje, dokud nevyroste důvěra, dokud se v nás to, po čem toužíme, nestane skutečností a dokud nedozraje čas učinit rozhodnutí. V době adventu bychom se mohli nově naučit: čekat a očekávat.

V předvánočním čase jsme zahlceni reklamními nabídkami, jejichž poselstvím je: nečekej, kupuj právě teď. Naše přání mají být splněna jen prostřednictvím konzumu. Právě adventní doba je příležitostí k tomu, abychom se opět naučili čekat a proměňovat naše závislosti v touhu. Texty proroků, které posloucháme v době adventu, jsou plny naděje na naplněný život. Když posloucháme tyto texty, uvádějí nás do kontaktu s naší nejhlubší touhou po naplnění a lásce.

Advent je tedy obdobím, v něm se vyjadřuje hluboká touha po tom, co může nanejvýše naplnit a spokojit naše srdce.V mnoha uměleckých obrazech, jejichž předmětem je vánoční příběh, se vyjadřuje naše touha po domově, po bezpečí a teple, po světle a jistotě. Neseme si ji hluboko v sobě, tuto touhu po skutečné vlasti a po opravdovém domově. Advent je období očekávání toho, že tato touha bude naplněna: že u nás bude navždy přebývat Bůh jakožto tajemství lásky a že nalezneme skutečnou vlast. Vlast, domov je pouze tam, kde přebývá tajemství. Přebývá-li mezi námi tajemství Boha, pak budeme skutečně doma.

Advent znamená, že prožíváme období ticha. V tichu se dostáváme do kontaktu s naším vnitřním hlasem, s naší nejhlubší touhou. „Klid, pokoj“ má něco společného s „kojením.“ Matka kojí dítě, uklidňuje dítě, které křičí hladem. Takto musíme uklidnit svoji duši, která uvnitř hlasitě křičí. Musíme se tak jako matka obracet ke své mysli a ke svému srdci, aby dala pokoj. Potřebujeme mateřského Boha, který ukojí náš hlad po milující péči. Cítíme-li se obklopeni tichem Boží léčivé a milující blízkosti, pak se i vnitřně zcela upokojíme.

Období před Vánocemi často platí za hektické a hlučné. Lidé se v tuto dobu často honí po obchodech, aby vyřídili své nákupy. Avšak ten, kdo se honí, nedbá sám na sebe, jeho duše nemůže dýchat.  Je třeba se zastavit, abychom se ztišili. Musíme se přestat za něčím hnát. Musíme se zastavit, zůstat u sebe. Zastavíme-li se, nemůžeme už svůj neklid přenášet ven. Budeme jej vnímat v sobě. Jen ten, kdo odolá svému neklidu, dojde pokoje.

Přijmeme-li adventní období jako dobu, v níž se již za ničím neženeme ani nespěcháme, neutíkáme již sami od sebe, poznáme-li za činorodostí touhu po tom, abychom konečně dospěli do cíle, pak se advent stává požehnaným obdobím.

Jde o to, abychom došli sami k sobě, abychom mohli prožít příchod Ježíše Krista. Přichází k nám, abychom mohli přestat bloudit venku a abychom přišli tam, kde jsme doma – do vlastního srdce, v němž v nás přebývá Bůh, toto skutečné tajemství. „Tichý, tichý, tichý ten, kdo chce poznat Boha“, stojí v jedné staré vánoční písni. Dopřejme tedy sami sobě jako přípravu na tento svátek období ticha, abychom během něho vyhlíželi Boha.

Adventní čas nás zve k tomu, abychom zapálili svíčku a posadili se k ní, aby nás ozařovalo její měkké světlo. Někdy míváme strach z odkrývání toho, co je nám nepříjemné, z odkrývání naší nespokojenosti, našich smutných a nepřátelských pocitů, našich strachů a naší citlivosti. Světlo svíčky ozařuje a osvětluje, avšak současně umožňuje, aby všechno to, na co se v sobě ještě nechceme dívat, bylo takové, jaké to doopravdy je.

Advent je dobré období: docházíme pokoje se vším, co v nás je. Mírné světlo svíčky osvětluje temnotu v nás, přikrývá ji však současně pláštěm lásky. Sedíme-li před svíčkou, vidíme sami sebe jinak. Přestáváme sami se hodnotit a posuzovat, nebo se dokonce odsuzovat a znehodnocovat. Světlo svíčky nám dovoluje být takoví, jakými jsme. A dává nám naději, že v nás toto vše smí být, neboť vše se proměňuje díky světlu lásky, které nám zazáří o Vánocích.

Jsme-li v adventním období stále znovu vyzýváni k tomu, abychom se otevřeli světlu, pak tím není myšlena pouze svíčka, kterou zapalujeme, abychom rozjasnili vnější temnotu. Daleko spíš jde u všech těchto výzev koneckonců o to, abychom zřeli vlastní světlo v nás samotných. Neseme v sobě světlo, které stále svítí a které neustále rozvíjí své uzdravující účinky na naše tělo a na naši duši, dáme-li mu prostor. Kristus, to pravé světlo, je v každém z nás. 

Terapie světlem u dávných mnichů v jejich tmavých příbytcích spočívala v tom, že přikláněli ke světlu ve svém nitru. Pohlížíme-li při meditaci do svého nitra, pak nenarážíme pouze na temné propasti naší duše. Na dně naší duše spatříme i světlo, které nemůže vyhasnout, neboť pochází od samotného Boha. Symbol adventní svíce tedy říká, že máme najít odvahu k tomu, abychom pohlédli na vlastní temnotu a postavili si ji do světla Božího. Bůh na nás v naší temnotě nezapomněl. On sám je Světlo, které osvětluje naši noci noc. Nechám-li jej vstoupit do našeho srdce, zažene všechny temné stíny. Pak bude světlo i v nás.

V době adventu zdobíme okna našich příbytků hvězdami. Tyto hvězdy jsou symbolem pro Boží světlo z výšin, po kterém toužíme a které září do lidské temnoty. Ve veškeré pozemské touze souzní poslední touha po Bohu. Každý zná z vlastního všedního dne své vnitřní závislosti a slabosti. Je uměním si je všechny pozorně pohlédnout a objevit v nich touhu, která nám ukazuje, do jaké míry naše skutečná touha přesahuje všechno všední a banální. Potom získáme potuchu o tom, že se můžeme postavit životnímu boji pouze tehdy, jsme-li sami u sebe doma. Hvězdy jsou tedy něčím více než pouhými bytovými dekoracemi.

Adventní věnec, kterým zdobíme svoje domovy, vyjadřuje naději, že náš život může být „kulatý“ a že se vydaří; že máme navzdory všem zvratům v uplynulém roce přece jen požehnání od Boha. Adventní věnec je kulatý. Smíme tedy věřit, že Bůh v nás zakulatí všechno to, co je hranaté a drsné.

V adventním věnci spočívá naděje, že to, co v nás hrozí rozpadnutím, bude Bůh držet pohromadě, že se staneme jedním celkem, sjednoceni sami se sebou. Pohlížíme na adventní věnec, a tím prosíme Boha, aby proměnil všechny konflikty, které nás v uplynulém roce rozvracely, tak aby nás opět svedly dohromady a aby byla opět možná pospolitost. Adventní věnec nám slibuje, že Bůh zakulatí a sjednotí všechno to, co v minulém roce zůstalo neúplné. Je znamení naší naděje. S Božím požehnáním dojde náš život úspěchu. Je možné, že to bude jinak, než jsme si představovali, ale vydaří se.

Na adventní věnci jsou čtyři svíčky. Každou neděli zapalujeme další svíčku a každá svíčka má svůj vlastní význam.

První svíčka znamená příslib jednoty. Když zapalujeme první svíčku, vyjadřujeme naději, že se sjednotíme sami se sebou, že budeme srozuměni sami se sebou, takovými, jakými jsme, a s naším životem.

Dvojka je vždy číslem polarity. Je v nás vědomé i nevědomé, rozum i cit, mužská i ženská stránka, světlo a tma. Druhou svící vyjadřujeme naši důvěru, že nás póly našeho života nerozštěpí, nýbrž, že budou vytvářet zdravé napětí, které nás bude udržovat živoucí. Druhá svíčka nás také vyzývá, abychom nechali proudit její mírné světlo do svých vztahů. Místo abychom svého partnera či partnerku soudili, pohlížejme na ně v tomto světle, které zahřívá. Pak se rozjasní temné stíny, které padly na naše vztahy.

Trojka symbolizuje tři oblasti v člověku, ducha, duši a tělo nebo břicho, srdce a hlavu. Třetí svíčka reprezentuje úkol, kdy necháváme pronikat a proměňovat všechny tři oblasti našeho lidství světlem Božím. Třetí svíčka chce nechat pronikat světlo Krista do všech oblastí našeho těla a naší duše a našeho ducha, aby se v nás vše proměnilo a rozzářilo.

Čtyřka symbolizuje čtyři živly. Když zapalujeme čtvrtou svíčku, spoléháme se na to, že světlo Vánoc prosvětlí všechno pozemské, i náš konkrétní všední den. Bůh je přítomen i v našich každodenních starostech jako světlo a láska, která všechno proměňuje. Všechno, co se týká našeho všedního dne, se chce proměnit světlem kristovým, aby Bůh nabyl podoby a vše rozzářil v našem „chlévě“, v našem každodenním zmatku, v našem životě, který je všechno, jen ne jednoduchý.

Pozvěte svou rodinu, abyste zahájili advent společně okolo adventního věnce. Řekněte jim, co pro vás adventní věnec znamená, a potom věnec požehnejte, než zapálíte první svíčku. Ve slovech požehnání se vyjadřuje to, co by nám měl adventní věnec sdělit. Věnec připomíná věnec pro vítěze. V adventním věnci vyjadřujeme naději na to, že Bůh všechno to, co je v nás rozbité a křehké, opět spojí a zacelí.

Věnec by měl posílit naši naději v to, že nikdo v naší rodině neztroskotá, že se náš život vydaří i v nadcházejícím roce.  Prosíme o to, aby v nás Bůh zaoblil vše to, co bylo během uplynulého roku hranaté a tvrdé. Věnec spojuje i kruh lidí, kteří kolem něho usedají. Vyjadřuje tak přání, aby rodina držel při sobě a aby nikdo nevypadl z kruhu jejího společenství.

Zapalte pozorně první svíčku. Můžete při tom vyslovit následující slova: „Kéž do nás v adventním čase stále hlouběji proniká světlo Krista a kéž rozzáří všechny stránky našeho života. Kéž zapudí z našich srdcí a z našeho domova všechnu temnotu a kéž náš domov naplní láskou.“ Můžete si k tomu pustit třeba některou z adventních kantát od Johanna Sebastiana Bacha nebo adventní část Händelova Mesiáše či jakoukoliv jinou hudbu, která vás povznáší. Radostné očekávání Vánoc se tím ještě prohloubí.

O Vánocích k nám sestupuje milosrdné světlo Boží lásky. Chce svítit do našich srdcí, a prosvětlit v nich všechno temné, ponuré a znepokojivé. Nechejme toto světlo pronikat do svého srdce, dokud nedojdeme uprostřed rozličných zvratů svého života pokoje. Pak v nás dojde k adventu, k příchodu světla z výšin. A skrze toto světlo dospějeme sami k sobě i k Bohu. Budeme doma, doma u Boha a také doma ve svém srdci.

Sofie

Zdroj: Velká vánoční kniha, Anselm Grün