Vše, co dokážete vynést do vědomí, se zahojí a již vás nebude zraňovat

„Cítíte se dobře, cítíte se špatně, a tyto pocity jsou jen bublinami z vašeho nevědomí, z vaší minulosti. Nikdo kromě vás za ně nenese zodpovědnost. Nikdo vás nemůže rozhněvat a nikdo vás nemůže učinit šťastnými. Šťastnými, rozzlobenými i smutnými se stáváte sami. Dokud si toto neuvědomíte, zůstanete navždy otrokem.

Ovládnutí vlastního Já přichází, pokud si člověk uvědomí: „Jsem absolutně zodpovědný za vše, co se mi děje. Nesu bezvýhradnou, absolutní zodpovědnost za vše, co se stane.“

Každý nese zodpovědnost, totální zodpovědnost za své bytí a chování. Na začátku z toho budete sklíčení, protože jste si vždycky mysleli, že chcete být šťastni – jak tedy můžete být zodpovědní za svůj smutek? Odjakživa toužíte po blaženosti, jak se tedy můžete hněvat sami na sebe? Z tohoto důvodu házíte zodpovědnost na ostatní.

Zapamatujte si, že budete-li házet zodpovědnost na ostatní, zůstanete navždy otrokem, protože nikdo nemůže změnit nikoho jiného. Jak můžete změnit někoho jiného? Změnil vůbec někdy někdo někoho jiného? Změnit někoho jiného je jedním z nejnaplněnějších přání na světě. Nikdo  to nedokázal. Je to nemožné, protože ostatní žijí vlastním přičiněním – nemůžete je změnit. Házíte zodpovědnost na ostatní, ale nemůžete je změnit. A protože házíte zodpovědnost na ostatní, nikdy nespatříte, že hlavní zodpovědnost nesete vy sami. Hlavní změna musí proběhnout ve vašem nitru.

Ať se vám děje cokoliv, následujte to, ponořte se do toho hlouběji – cítíte-li smutek, zavřete pouze oči a pozorujte jej. Brzy se dostanete k příčině. Možná budete muset cestovat dlouho, poněvadž se to týká celého tohoto života. A ne jenom tohoto, ale také mnoha dalších životů. Najdete v sobě mnohá poranění, jež vám způsobují bolest, a kvůli nimž se cítíte smutni – ta poranění jsou smutná, ještě nezaschla, jsou živá. Návrat ke zdroji, od následků k příčině, je vyléčí.

Kdykoli se vracíte zpět, pak na prvním místě, přestanete házet zodpovědnost na druhé, neboť svalujete-li zodpovědnost na druhé, jdete směrem ven. Celý proces je potom chybný, snažíte se nalézt příčinu v někom jiném.

„Proč jsem nešťastný?“  „Proč se hněvám?“ – zavřete oči a udělejte z toho hlubokou meditaci. Ponořte se do sebe hlouběji, pronikněte do hněvu. Využijte hněv jako řeku. Splývejte s hněvem a hněv vás zanese do nitra. Ucítíte v sobě jemné poranění. Nechte ho povstat v celé jeho totalitě, abyste ho zcela spatřili, abyste uviděli, čím je. Pochopíte, že váš hněv  pramení v minulosti. Poranění je někde ve vašich vzpomínkách. Ponořte se hlouběji a nalezněte první poranění, prvotní zdroj vašeho hněvu. Jestliže se budete snažit, budete schopni jej nalézt, protože tam je. Je tam, celá vaše minulost tam stále je. Je jako film, svinutý film, který vás čeká ve vašem nitru. Rozvinete jej a začnete se na něj dívat. Toto je proces návratu k prvotní příčině. A toto je krása tohoto procesu: dokážete-li se vědomě vrátit zpět, pokud dokážete vědomě procítit své poranění, bude toto poranění okamžitě zahojeno. Proč je zahojeno? – protože je vytváří nevědomí, neuvědomování. Poranění je součástí nevědomosti, spánku. Jestliže se vědomě vracíte zpět a díváte se na poranění, vědomí působí jako hojivá síla. Pokud došlo v minulosti k poranění, stalo se to v nevědomí. Zlobili jste se, vztek vás ovládl, něco jste provedli nebo někdo něco provedl vám. Můžete to ukrýt před světem, jak to však můžete schovat před sebou? – vy víte, působí vám to bolest. A kdykoli vám někdo poskytne příležitost, abyste se hněvali, dostanete strach, protože by se to mohlo stát znovu, mohli byste zase něco ve vzteku provést nebo by někdo mohl ublížit vám.

Vraťte se zpět, neboť v okamžiku, kdy jste se chovali vztekle a nekontrolovaně, jste byli v nevědomí. A v nevědomí se tato poranění uchovala. Teď se vraťte vědomí! Vrátit se znamená vrátit se vědomě k věcem, které jste provedli v nevědomí. Vraťte se – samo světlo vědomí léčí, je léčivou silou. Vše, co dokážete vynést do vědomí, se zahojí a již vás nebude zraňovat.

Člověk, který se vrací zpět, uvolňuje minulost. Pak minulost přestává působit, člověk už není v jejím zajetí a minulost je uzavřena. Nemá v jeho bytosti místo. A teprve když minulost nemá ve vaší bytosti místo, jste přístupni přítomnosti. Nikdy ne dříve.

Potřebujete prostor – minulost je smetištěm mrtvých věcí, je jí ve vás tolik, že už ve vás není žádný prostor, do něhož by mohla vstoupit přítomnost. To smetiště sní o budoucnosti, takže polovinu prostoru zaplňuje to, co už není, a druhou polovinu to, co se ještě nestalo. A přítomnost?  Ta prostě čeká přede dveřmi.

Z tohoto důvodu není přítomnost ničím jiným než přechodem, přechodem od minulosti k budoucnosti, dočasným přechodem.

Uzavřete minulost – dokud ji neuzavřete, žijete přízračný život. Váš život není skutečný, neexistuje. Minulost žije vašim prostřednictvím, to, co je mrtvé, vás neustále pronásleduje. Vraťte se zpět, kdykoliv máte příležitost, kdykoliv se ve vás něco děje. Štěstí, neštěstí, smutek, vztek, žárlivost – zavřete oči a vraťte se zpět. Brzy se  v těchto návratech stanete velmi zdatnými. Brzy se budete schopni vracet zpět v čase, a mnoho poraněná se tak otevře. Jakmile se ve vás tato poranění otevřou, nezačněte něco dělat. Není zapotřebí dělat. Jenom pozorujte, dívejte se, sledujte. Je zde poranění – jenom je pozorujte, dejte mu energii svého pozorování, dívejte se na něj. Dívejte se na něj bez jakýchkoli soudů, protože budete-li soudit, řeknete-li: „Toto je špatné, takto by to být nemělo“, poranění se opět uzavře. Bude se muset ukrýt. Kdykoli něco odmítáte, mysl se to pokouší ukrýt. Tak vzniká vědomé a nevědomé. Vy ale odmítáte – pak se mysl musí rozdělit a ukrýt věci v temnotě, ve sklepě, abyste je neviděli a nebylo třeba odmítat.

Neodmítejte, nehodnoťte. Buďte jen pozorovatelem, nezaujatým svědkem. Nepopírejte. Neříkejte: „Toto není dobré“, protože to je popírání a začali jste tak potlačovat.

Buďte nezaujatí. Jenom pozorujte a dívejte se. Dívejte se se soucitem a poranění se zahojí.

Neptejte se mě, proč k tomu dochází, poněvadž je to přirozené – je to přesně totéž jako to, že se voda při sto stupních Celsia vaří. Nikdy se nezeptáte, „Proč nevaří při devětadevadesáti?“. Na to nedokáže nikdo odpovědět. Voda prostě vaří při sto stupních. Není o tom pochyb a otázky jsou nepodstatné. Kdyby vařila při devadesáti osmi, ptali byste se proč. Je prostě přirozené, že se voda vaří při teplotě sto stupňů. Totéž platí pro vnitřní svět. Jestliže se nezaujaté, soucitné vědomí přiblíží k poranění, toto poranění se rozplyne. Není v tom žádné proč. Je to prostě přirozené, je to tak, jak to je, takto se to děje. Když to říkám, říkám to ze zkušenosti. Vyzkoušejte to, a také budete moci této zkušenosti dosáhnout. Toto je cesta.“

Osho, Vědomí

Foto: Shutterstock