K zamyšlení

Dokud žijeme, cítíme strach. Strach je nevyhnutelnou součástí naší podstaty, stejně přirozený jako třeskutě mrazivý den nebo vítr, který smýká větvemi stromů. Pokud se mu bráníme nebo jej odháníme, promarníme velkou příležitost k probuzení.

Rainer Maria Rilke píše:

Vy, noci plné utrpení. Proč nepadnu ještě hlouběji na kolena, abych vás přijal? Neutišitelné sestry, a s odevzdáním ztrácím sám sebe

ve vašich rozevlátých vlasech. Jak proplýtváváme naše bolestné chvíle.

Jak hledíme za ně do trpkého trvání,

abychom zjistili, zda už skončily.

Ačkoli jsou ve skutečnosti ročními obdobími nás samých,

naší zimou…

Pokud čekáme jenom na to, až náš strach skončí, neobjevíme čistou a láskyplnou přítomnost, která se nám odhalí, jakmile se odevzdáme do svých nejtemnějších nocí. Jedině tím, že se odevzdáme proudu života, ztráty a smrti, můžeme opravdově vstoupit do této svobody.

Čelení strachu je celoživotním tréninkem propouštění všeho, na čem lpíme – je to trénink umírání. Procvičujeme si je každý den, když čelíme mnoha svým běžným strachům – úzkosti, zda podáme dobrý výkon, nejistotě ve vztahu k některým lidem, když se obáváme o naše děti, finance či toho, že zklameme lidi, které milujeme. Naše schopnost přistupovat k neustálým ztrátám v našem životě s radikálním přijetím se bude praxí postupně zvyšovat. Po určité době zjistíme, že se opravdu dokážeme vypořádat se svým strachem, včetně nejhlubšího strachu, že ztratíme vlastní život.

Naše ochota čelit svému strachu nás osvobodí z transu strachu a přinese nám blaženost vědomí. Propustíme hlubší a jemnější vrstvy odporu vůči strachu, až v nás nezbude žádný odpor, pouze bdělost a otevřené vědomí. To je útočiště, které skýtá prostor jak pro život, tak pro smrt. V tomto zářivém a neměnném vědomí můžeme, jak to vyjádřil Rilke: „Obsáhnout smrt, celá smrt… může být uchována v jednom láskyplném srdci… a nebude odmítat pokračovat v životě.“

Radikální přijetí strachu nás přenese do tohoto zdroje veškeré svobody, k nejdůležitějšímu útočišti, které je naším pravým domovem.

Z knihy Radikální přijetí, Tara Brach, Ph. D.