Nenávist a odpuštění

Pokud se rodiče k dítěti chovají špatně
a dítě nemá možnost se bránit,
je jeho přirozenou reakcí nenávist
Energie těla i psychiky, která by jinak
byla vložena do hněvu a obrany svých hranic,
se samovolně přetaví do pocitu,
kterému jsme si zvykli říkat nenávist
Je to odpor, odpor, nekonečný bezmocný
odpor k probíhajícímu ději
a jeho nositeli
…
Nenávist má nálepku odsouzeníhodné emoce,
ale ve skutečnosti je to v dané situaci pro dítě
tak přirozená reakce, jako ucuknutí
před plamenem
…
V bezmocném odporu se nežije dobře
Málokdo z nás by snesl pohled na týrané dítě
nebo třeba znásilnění, byť jen ve filmu
Bezmoc, být vydáni na milost a nemilost
bezohledné síle, je monstrum, které nás
děsí nejvíce
…
Přesto ji mnoho z nás zažilo ve velkém rozměru
Omezení našich projevů, pohybu, přehlížení,
ponižování, fyzické tresty, opuštění
Projevit svou nenávist jsme ale nemohli,
proto jsme ji často ukryli tak hluboko,
že o ní sami nevíme
a neseme si ji s sebou životem dál i poté,
co původní příčina odplula do minulosti
…
Sedí v nás přikrčená jako smotaná pružina
a čeká na příležitost
Ten mechem obrostlý starodávný chrlič
chce plivat, chrlit, vyvřít
…
Lidé, kteří byli potlačeni tvrdou rukou
anebo měli nemocné, týrané či moralizující rodiče
a svou nenávist potlačili z pocitu viny,
by si bez pomoci zvenčí možná nikdy nedovolili
pohlédnout dovnitř a vypustit svého draka
Namísto toho by si vypěstovali
třeba nějaké autoimunitní onemocnění
a doslova by „pozřeli“ sami sebe
Ale i oni, stejně jako všichni ostatní,
mají dnes šanci pochopit a vyléčit se
…
Odpuštěním to teprve začíná
To, co totiž považujeme za odpuštění
ve skutečně není to, co nás uzdraví
Je to jen první neumělý krok
…
Každý, kdo chce a usiluje o to, aby mohl
svým rodičům odpustit,
je už poučený člověk, který ví, že mu to prospěje
Většinou staví na větě „Rodiče dělali, co mohli“
a snaží se zohlednit těžké dětství rodičů
Nezřídka však zůstává na hladině
Rozumem to chápe a opravdu se moc snaží
se do odpuštění vemluvit
Jak ale víme, jakákoliv SNAHA jen ukazuje,
že je tu rozpor mezi pravým pocitem
a vnější akcí
…
Myšlenka, že bych mohl být tak v právu
a tak morálně na výši, že bych mohl odpustit
nám často skutečně dodá trochu síly
a k určitému „od-puštění“
(vypustí se trochu tlaku zevnitř)
opravdu může dojít
Je to ale pořád jen částečné vypuštění
přeplněné vany,
ne přijetí a úplné vypuštění
…
Přijmout minulost můžeme jen ve stavu
dospělé zralosti, úplného hlubokého pochopení
a z pozice zdravé síly, kde už není prostor
pro bezmoc, ublíženost a křivdu
To ale nebývá právě ten stav, ve kterém
se usilovně snažíme odpustit
Býváme hnáni spíš potřebami svého sebeobrazu,
suchým ráciem anebo zoufalou touhou zlepšit
svůj život
…
Jdeme na to prostě moc hrr
Chceme ze slabosti a ukřivděnosti skočit hned
do moudrého, osvíceného kmeta
Chceme dávat, aniž bychom měli zdroje
…
Z nenávisti, která je výrazem
bezmoci a slabosti, která někde v nás přežívá,
potřebujeme nejdřív hupsnout do HNĚVU
Potřebujeme se zdravě rozčílit
Je to, oproti bezmocnému užírání se,
další postupná vývojová fáze
Potřebujeme chvíli běsnit a nabrat tím sílu
a vědomí si svého práva
Ano, možná to někdy (v očích okolí)
budeme až přehánět
Oni ale neví, kolik tlaku v nás je
Cokoliv, co jde ven, jde prostě ven,
protože to reálně existuje
Je to fáze, a někdy dlouhá
…
Ten, kdo ji přeskočí a chce hned odpouštět,
se často přistihne, že podává ruku,
ale zároveň chce, aby se druhý omluvil,
aby uznal své viny
Je tu touha být uznán jako trpící
a druhého trochu pranýřovat
…
Potřebujete delší přípravu
Dostat se do kontaktu se svým hněvem,
ale zároveň poctivě pátrat a ve svém těle
(jak jsem psala včera)
procítit dětství svého rodiče
Pak pochopíte, že i on je celý život
naplněný bezmocí a nenávistí
Že možná vypadal jako tyran,
ale ve skutečnosti se cítil i v dospělosti
slabý, přehlížený, ponížený, odvržený,
že se dusil křivdou
…
Odpuštěním to začíná
Pak teprve může přijít hněv
Po něm další kola odpouštění
a nakonec hluboké pochopení,
soucit, něha, vyrovnanost a síla
Dospělost

Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz