Hádky a útěky

Zlost je jednou z fyziologických
reakcí těla na nebezpečí
Provází a podporuje možnost
bránit se útokem
Prastará, „nemyslící“ část mozku
(mozkový kmen) zaregistruje nebezpečí
a vše v těle se fyzicky a chemicky
připraví na boj
Emoční centra mozku pak tento stav
interpretují jako hněv
…
Racionální část mozku
(mozková kůra) už pak
jen hledá a nabízí příčiny hněvu
Nemá však přístup k velké části paměti
– mnoho vzpomínek na to, co jsme
v dětství vnímali jako nebezpečné
leží v jakýchsi implicitních knihovnách,
kam rácio nemá přístup,
mozkový kmen a emoční okruhy však ano
A tak se ve svém uvažování o tom,
co nás tak rozzlobilo, stále a znovu
hluboce mýlíme
…
Většinou se zlobíme proto,
že nám NĚCO, OKRAJOVĚ,
připomnělo NĚCO jiného
Vývojově starší, neracionální části mozku
„myslí“, tedy přiřazují,
jen velmi přibližně
Stačí malá podobnost
– náznak máminy mikromimiky
v partnerčině obličeji, jindy slovosled
podobný tomu, který používal otec…
a situace je vyhodnocena jako
STEJNÁ
…
Následuje výbuch,
naprosto nepřiměřený situaci
Pokud máme aspoň trochu sebereflexe,
můžeme se po hádce divit, proč
jsme se hádali o takovou maličkost
Kde se vzala ta síla
Jindy ale nemáme ani tolik kapacity,
abychom ze sevření iluzí našeho mozku
vůbec kdy vystoupili
a začínáme si vůči partnerovi či
dalším lidem pěstovat zášť
…
Mnoho lidí mi vypráví, že kdysi
to tak nebylo, že byli v mládí
či s jiným partnerem úplně jiní
A ano, byli, až do setkání s člověkem,
který je v něčem, stačí v drobnosti,
podobný jeho rodičům
…
Toto setkání odstartuje retraumatizaci
a tento člověk do ní padá, prohlubuje ji
a pokud si neuvědomí, o co jde,
může volným pádem propadnout
až do přesné repliky svých dětských pocitů
chronické zlosti, opuštěnosti, deprese
A pak už ho startuje cokoliv, už nereaguje
na podobnost, partner jako takový
se pro něj stal synonymem jeho
bolesti a hněvu
…
Tento člověk nemá
tělesnou, emoční a mentální kapacitu
se nezlobit
Fyziologická reakce hněvu u něj
nastupuje od dětství zcela automaticky
Je těsně propojená s určitým typem podnětů
A navíc mu často chybí i mentální mapa
pro eventualitu nereagovat hněvem
Nemá pro tuto možnost žádné
filosofické zázemí
Hněv je jeho přítelem, věrným druhem,
jedinou možností, jak přežít
…
Jeho partner pak zase většinou nemá
tělesnou, emoční a mentální kapacitu
být s hněvem druhého
I jeho tělo reaguje samočinně na nebezpečí
– protiútokem, útěkem, paralýzou
(to jsou okamžité, instantní reakce)
a později, poté, co se uvolní trocha kapacity,
přechází k trucování, sebelítosti, spřádání
plánů na odvetu…
…
Tomu, kdo hněvu čelí
většinou taky chybí mentální mapy
Filosofie pochopení hněvu jako
dětské reakce na nebezpečí
Vidí proti sobě nebezpečného člověka,
zatímco ve skutečnosti proti němu stojí
ustrašené dítě, které potřebuje být
pochopeno a přijato
…
A kdyby bylo schopno mluvit
z reálné roviny svého prožívání, řeklo by:
Bojím se, a tak ti chci nahnat strach
a zároveň o tebe stojím
Prosím, neber tak vážně,
co říkám o tobě
Pohlédni na mou bolest a ani tu
si neber osobně, neneseš na ní vinu
Postarej se o svou pohodu
a neopouštěj mě

Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz