Osobní příběh Pamely Kribbe

 

 

Je to už téměř rok, kdy jsem posílala svůj poslední newsletter a byl to vskutku těžký rok. Prošla jsem velmi intenzivním obdobím, kdy jsem prožívala nemoci, strach a depresi. Nepracovala jsem a cítila se po nějakou dobu naprosto odříznutá od světa. Při pohledu zpět za tímto velmi svízelným procesem přeměny vidím smysl,  když jsem jím však procházela, rozhodně tomu tak nebylo.

V tomto newsletteru vám povím něco víc o tomto procesu, kterým jsem prošla, protože věřím, že mnoho Pracovníků světla po celém světě prochází něčím podobným. Zdá se, že je to pro nás čas ohromného čištění a ačkoli je skutečně těžké udržet si svou víru během těchto čistících procesů, existuje v nich smysl a záměr.

Jeshua mi praví, že jím musíme projít, umožnit si být obráceni na ruby a vzhůru nohama, abychom skutečně pochopili, o čem světelná-práce je. Jeden z plodů tohoto procesu je, že nám umožňuje stát se mnohem více soucitnými učiteli. Když sestoupíte do temných koutů své osobnosti, když dovolíte temnotě vstoupit do svého vědomí, stáváte se pokornými v pravém slova smyslu. Chápete extrémy lidských emocí a chování zevnitř. Veškerá půda pro hodnocení druhých i sebe zmizí, když doopravdy čelíte své vlastní temnotě. Právě tehdy si uvědomíte, že jste především člověkem, jako každý jiný.

Jako člověk jsme zapojeni do říše duality a umění žití na Zemi znamená tuhle dualitu přijmout a dokonce ji oslavovat, spíše než se ji snažit překročit a povznést se nad ni. To může znít zvláštně, neočekávali jsme snad, že se tentokrát za dualitu dostaneme? Není spiritualita právě o tomhle? Nyní věřím, že je mnohem lepší přijmout dualitu, než jí chtít přesáhnout. Naléhání přesáhnout dualitu často vyzrazuje nedostatek úcty k realitě na Zemi, vyzrazuje strach skutečně se jí odevzdat a lehce povýšený postoj vůči lidem, kteří „na sobě“ spirituálně „nepracují“. Provinila jsem se bezpochyby ve všech třech případech. Myslím si však, že je to past pro mnoho Pracovníků světla. Paradoxem je, že jakmile jednou skutečně dualitu přijmete, přijmete, jak věci na planetě Zemi jsou, už více nebojujete se svou vlastní přirozeností. To může být skutečná úleva, taková úleva, že se cítíte jako byste se přece jen za dualitu dostali!

Po tom, co jsem již udělala tolik „vnitřní práce“ (míněno regresních terapií, léčení, meditace, zprostředkování poselství) během posledních osmi let, myslela jsem si, že své temné části tak nějak znám a že jsem je více či méně překonala. To však byla chyba! Trvalo mi rok, než jsem si uvědomila, že je moudřejší přijmout svou temnou část a smířit s ní, spíše než s ní bojovat, boj ji ještě zhoršuje. Její přijetí mi poskytlo hluboký pocit úlevy a nového povědomí o zázraku života.

Pro mě onen proces začal na jaře roku 2009, kdy jsem bojovala s neustálým zánětem žaludku (gastritidou), který byl čím dál bolestivější. Trpěla jsem zejména refluxní chorobou (pozn. překladatele: GERD: když se žaludeční kyselina vrací jícnem nahoru), což způsobilo pocity pálení v mém krku po celý den a noc. Začala jsem s tím mít potíže už o dva roky dříve a věděla jsem, že je to způsobeno zejména stresem, který jsem cítila jako důsledek mé narůstající praxe.

Ačkoli jsem svou práci milovala (nabízela workshopy, veřejné zprostředkování poselství a individuální konzultace), bylo ve mě hodně strachu a nejistoty, které se vynořovali pokaždé, když jsem měla zprostředkovávat poselství nebo čtení. Měla jsem strach, že budu směšná, nebudu vědět, co říkat, strach, že se Jeshua neobjeví, zkrátka jsem cítila strach z odmítnutí. Tento strach nezmizel, když jsem začala dělat více workshopů a konzultací a způsobovalo to ve mě stále větší stres. Důsledkem toho mi můj žaludek signalizoval, že toho je na strávení příliš. Dlouhou dobu jsem tomu nenaslouchala.

V květnu 2009 se už bolest nedala snést. Šla jsem do nemocnice a byla mi diagnostikována gastritida (zánět žaludku). Léky, které jsem brala, nepomohly, stejně jako neměla žádný efekt úprava stravy. V letních měsících jsem se začala fyzické bolesti bát a nemohla jsem dobře spát. Zrušila jsem všechny workshopy a konzultace a po několika měsících bolest ustoupila. Potíže však nezmizely. Nyní se stal hlavním problémem strach. Prožívala jsem intenzivní strachy, procházející mým tělem, jenž neměly žádnou příčinu. Nevídala jsem se s mnoha lidmi, už proto, že jsem nepracovala a můj žaludek se zlepšil, strach však zůstal.

V minulosti jsem si prošla spoustou regresních terapií a věděla jsem, že tento nevysvětlitelný strach musí být způsoben nějakým minulým životním traumatem. Abych byla upřímná, domnívala jsem se, že jsem se s tímto traumatem z minulého života z velké části vypořádala, ale teď jsem si uvědomila, že ačkoli můžeme trauma pochopit myslí, emocionální jizvy potřebují na vyléčení spoustu času. Fakt, že jsem měla takový strach ze zprostředkování poselství a mluvení na veřejnosti, byl spojen s minulými životy, ve kterých jsem dělala něco podobného a byla za to odmítnuta a dokonce pronásledována. Fakt, že jsem znala důvod, nebylo dost na to, aby strach odešel. Rozhodla jsem se, že zkrátka strach prožiji, nechám ho sebou tak říkajíc projít. Můj manžel Gerrit zažíval podobné strachy asi deset let nazpět a zjistil, že když řekne těmto strachům zas a znovu „ano“, přivítá je jako součásti své duše, které chtějí být vyléčeny, stanou se snesitelnější a nakonec ustoupí. Jeshua v několika svých poselstvích řekl stejnou věc a četla jsem několik knih, které v podstatě uváděly to samé.

Holým faktem však bylo to, že jsem nemohla. Nemohla jsem jednoduše tento strach přijmout, protože to bylo tak těžké. Nikdy předtím jsem nezažívala takové množství strachu. Způsobilo to chronickou hyperventilaci a nespavost se na podzim roku 2009 ještě více zhoršila. Nakonec jsem skoro nespala a rozdíl mezi dobou vzhůru a spaním zvolna mizel. Mé vnímání reality se zdeformovalo a měla jsem strach, že moje mysl už nebude znovu náležitě fungovat. Byla jsem také velmi deprimovaná. V mé duši byla sklíčenost a základní nedůvěra v život, o které jsem vždy věděla, že tam je, že tak říkajíc číhá v pozadí. Nyní vystoupila ze svého úkrytu a projevila se jako temný stav mé mysli, ve kterém jsem se zcela uzavřela před světem.

Cítila jsem se od svého manžela a 8-leté dcery odpojena stejně tak jako od mých nebeských průvodců Jeshuy a Marie. Byla jsem zcela osamělá a cítila, že v tomto světě pro mě není místo. Myslela jsem, že musím zmizet a cítila se zcela zbytečná. Hodně jsem zhubla a celý den nedělala téměř nic. Čas šel neskutečně pomalu a jedna hodina se mi zdála jako by trvala celý den. Nejhorší věc byla, že během zimních měsíců jsem necítila téměř nic. A to i přesto, že jsem předtím byla velmi sensitivní, nyní se zdálo, že nejsem schopna ve svém těle cítit emoce. Bylo to velmi děsivé a uvědomovala jsem si, že je mnohem lepší cítit strach, než vůbec nic.

Brzy na jaře roku 2010 se věci nakonec změnily. Přijala jsem pomoc a léčbu psychiatra. Zprvu jsem odmítala vše, co říkal, a cítila se nesvá s léky, které mi předepsal. Nicméně přinesení problému ven na veřejnost způsobilo změnu, i když to bylo bolestivé a nepříjemné. K mému překvapení mě po celou dobu mí přátelé a rodina podporovali, i když jsem k nim byla nepřátelská a neodpovídala na jejich telefony a dopisy. Lidé stále posílali pohlednice, některé ženy zorganizovaly léčivý kruh a můj drahý manžel a dcera mi zůstali nablízku, i když bylo mé chování nevyzpytatelné a iracionální (Ušetřím vás anekdot J).

Bylo pro mě neuvěřitelnou zkušeností zjistit, jak milí lidé skutečně jsou. Zatímco jsem se cítila odcizena od sebe sama a zahanbena tím, že jsem diagnostikována s psychickou poruchou, moje rodina a přátelémě stále viděli, i když já je ne. Tohle pro mě byla hluboce léčivá zkušenost. Moje základní nedůvěra v život byla jednoduše vyvrácena laskavostí lidí kolem mě. A tak jsem zakusila léčení mých vnitřních zranění způsobem, jaký jsem nikdy nečekala. Uvědomila jsem si, že mě mají lidé doopravdy rádi, odhalenou až na kost, což v mém případě mohlo být bráno doslova, neboť jsem vážila jen 92,5 liber/ 42 kilo.

Nyní se cítím na Zemi vítána a vychutnávám si každičký den. Užívám si důvěrnost se svými přáteli a rodinou, jsem vděčná, že cítím s Jeshuou a matkou Zemí znovu spojení a stejně tak miluji malé věci každodenního života, jako moci vidět pučící květinu, cítit svou dceru, jak se ke mě po ránu schoulí, nebo sledovat svoji kočku, jak se protahuje. To je místo, kde chci být. Cítím za život na Zemi hlubokou vděčnost.

Temná část mě samotné, stejně jako temná část kohokoli jiného, má co do činění s mým strachem ze života. V podstatě jsem nedůvěřovala životu na Zemi, zvláště druhým lidem, ode dne, kdy jsem se narodila. Vím, že v tom nejsem sama, mnoho žijících Pracovníků světla, vstoupilo do této inkarnace s podobnými pocity.  Nedávno jsem zprostředkovávala pro přítele zprávu od Jeshuy, který také trpí hlubokými strachy, jež se zdají být neopodstatněné. Skončím citací Jeshuových slov k němu, protože mám pocit, že jsou použitelné pro to, čím nyní mnoho Pracovníků Světla prochází. (Zpráva je adresována mužské osobě, proto Jeshua mluví o „něm“, o „vnitřním chlapci“ atd.)

Jeshua o tom, jak se vypořádat se strachem:

„Strach, který prožíváš je nejhlubším strachem, kterému může člověk čelit: strach ze života.
Lidé si myslí, že se bojí smrti, ale ve skutečnosti se bojí života, protože život je silná, nepředvídatelná síla, která tě vede výškami lásky a radosti a pády strachu a osamělosti. Život je o cítění.
Bojíš se cítit svůj strach, protože si myslíš, že tě zničí.
Tato myšlenka je však strachem v jiné formě.
Jediným řešením je strachu čelit, dovolit mu být, přijmout ho takový, jaký je. Je součástí života.

Abys byl schopen žít se svým strachem, potřebuješ učinit rozhodnutí.

Je to rozhodnutí žít, konkrétně žít na Zemi právě teď. Toto rozhodnutí nemůže být učiněno nikým jiným. Musíš ho učinit ty a musí vycházet z tvého srdce: spíše z tvých pocitů než z myšlenek.

Hluboko uvnitř tebe je malý chlapec, který čeká na přivítání a pohlazení.

Nebyl přijat svoji pozemskou matkou takovým způsobem, ze kterého by se skutečně cítil být milován za to, kým je. Necítí se na Zemi doma. Také nese uvnitř žal z minulého života.
Tento malý chlapec se cítí být životem zrazen a opuštěn. Není si jistý, že chce na Zemi ještě žít.
Nyní tě žádá, aby ses k němu natáhnul ze svého srdce. Tvůj strach je jeho hlasem, který tě volá.
Přijmout život na Zemi znamená přijmout tohoto malého chlapce uvnitř.
Chtěl bys, aby se o jeho zranění postaral někdo jiný?
Chtěl bys předat toto své drahocenné dítě někomu jinému než sobě?
Čeká na tebe.

To, co od tebe žádá především, je tvé přijetí. Chce, abys za něj převzal zodpovědnost a pověděl mu, že jsi tu pro něj, ať se děje cokoli. Potřebuje vědět, že jsi zde, i když nepřestává plakat a bojí se. Potřebuje vědět, že zde budeš bezpodmínečně. Jedině tak se může uvolnit…

Vidíš, nemusíš nechat zmizet jeho strach jakoukoli vnější metodou. Představa, že musí být vyléčen či „napraven“ – s pomocí léčitele nebo nějaké léčivé metody – v něm může vyvolávat pocit, že s ním něco není v pořádku. Může se tím cítit odmítnut. Nemá žádnou důvěru v život. Jediná cesta, jak může být jeho důvěra obnovena, je ta, že tam budeš i tehdy, když se stále bojí. Musíš ho přijmout bezpodmínečně a teprve pak toto zraněné dítě přijímá skutečné léčení.

Pokud doopravdy toto své vnitřní dítě přijmeš, obdaří tě mnoha dary, mezi kterými je tím největším opětovné nalezení radosti ze života, užívání si jízdy mezi výškami a pády, pocit, že jsi právě teď na Zemi v bezpečí a doma.“

© Pamela Kribbe, květen 2010
www.jeshua.net

Překlad: Denisa Vaňková
www.jeshua.cz