Lekce života – nová kniha

Milí přátelé,

téma života a smrti mi je velmi blízké, v roce 2006 mě zájem o tuto problematiku dokonce přivedl na roční kurz Paliativní péče do hospicového sdružení Cesta domů. Vítám proto každou knihu, která se dotýká této křehké problematiky. Tu, kterou Vám dnes chci  představit, napsala  žena jenž byla díky svému úsilí na tomto poli uvedena v roce 2007 do Síně slávy velkých amerických žen, Elisabeth K’ubler – Rossová, M.D. spolu s  Davidem  Kesslerem, který je rovněž věhlasným a uznávaným odborníkem na otázky spojené se smrtí a zármutkem s ní spojeným.

Kniha Lekce života ale vlastně  není ani tak o smrti jako o životě.  O tom, jak jej žít, abychom si při odchodu z tohoto světa neodnášeli velkou spoustu neodvalených balvanů. V knize najdete mnoho dojemných příběhů lidí, kteří nám byli schopni na prahu smrti zanechat velmi smysluplná poselství.

 Opravdu chci žít právě takhle?
Tuhle otázku si v některé fázi svého života položí každý člověk. Tragédie není v tom, že by byl život krátký, ale v tom, že často teprve při zpětném ohlédnutí poznáváme, na čem v něm doopravdy záleží.

V této své knize, která pojednává výhradně o životě a jeho prožívání, spojila Elisabeth Kübler-Rossová síly s Davidem Kesslerem – společně nás provázejí řadou praktických i duchovních „životních lekcí“, které musíme zvládnout, abychom dokázali naplno a beze zbytku prožívat každý okamžik svého života. Za léta své práce s umírajícími autoři zjistili, že určité lekce a zkoušky se v lidských životech opakují stále znovu. Často bývá velmi obtížné úspěšně jimi projít – ale dokonce i jen snaha o to, abychom jim porozuměli, pro nás může být velkým přínosem a obohacením. Autoři této knihy ve čtrnácti srozumitelných kapitolách – od Lekce lásky až po Lekci štěstí – odhalují pravdu o našich obavách, nadějích, vztazích, ale především o velikosti a vznešenosti naší existence.

Elisabeth Kübler-Rossová, autorka bestseleru O smrti a umírání, převratně proměnila způsob, jakým milióny lidí uvažují o smrti a přistupují k umírajícím. Na téma smrti a umírání napsala i celou řadu dalších knih. Za svou práci obdržela přes pětadvacet čestných doktorátů a její knihy byly přeloženy do více než třiceti jazyků. Do své smrti v roce 2004 žila v Arizoně. V Nakladatelství JOTA vyšla také autorčina kniha Světlo na konci tunelu (2012).

David Kessler, specialista na terminální péči a vůdčí osobnost v oblasti hospicové práce, poskytl svou pomoc stovkám umírajících lidí – patřili mezi ně i slavní herci Anthony Perkins a Michael Landon. Jeho první kniha, Co umírající potřebují, byla přeložena do jedenácti jazyků a uznání se jí dostalo rovněž od Matky Terezy. David Kessler žije v Los Angeles.

 

Ukázka č. 1:

Ve svém životě máme strach z mnoha věcí:bojíme se vystupovat na veřejnosti, pozvat někoho na schůzku někdy máme dokonce i strach přiznat si, že si připadáme sami. Mnohdy je pro nás snazší se o nic nepokusit, než riskovat odmítnutí a pak se potýkat se všemi bolestnými pocity, které se skrývají pod ním. Ano, strachy jsou záludné svou vrstevnatou strukturou, v níž jedna vrstva dokonale přiléhá na druhou. Všechny je můžeme postupně sloupat, dokud se nedobereme strachu, který leží úplně vespod a tvoří základ, na němž stojí všechny ostatní strachy. Tím základním, nejhlubším strachem zpravidla bývá strach ze smrti.

Strach z toho, že přijdeme o práci, že se neuživíme, že v tomto světě nepřežijeme, je v podstatě strach ze smrti.

Představte si, že máte strach pozvat někoho na schůzku. Pod hladinou tohoto strachu se skrývá strach z odmítnutí a pod ním strach z toho, že si nikoho nenajdete. ještě hlouběji leží strach z toho, že vás nikdo nemůže mít rád – a nejste-li milováni, jak potom můžete přežít? Když lidé zažívají pocity neschopnosti a nedostatečnosti, dá se jejich nejhlubší základní strach vyjádřit slovy:“nejsem dost dobrý“. „nestačím“. Proč někteří lidé na večírcích postávají v koutě a s nikým se nebaví? Protože mají strach, že v navazování kontaktů a nenucené konverzaci nejsou dost dobří. Že zkrátka nejsou dostatečně společenští. Bojí se tedy, že nsjou dostateční, že na danou situaci nestačí. To ti druzí jsou dostatečně okouzlující, ti druzí jsou patřičně krásní, milí, zajímaví…A lidé stojící v koutě se obávají, že oni sami takoví nejsou.

Všechno se nakonec zredukuje na strach ze smrti, jenž je nejspíš nejhlubší příčinou většiny našich nešťastných pocitů. Ze strachu nevědomky zraňujeme své blízké, ze stejného důvodu se ve svém osobním i profesním životě držíme stranou. A protože veškeré ostatní strachy mají své kořeny ve strachu ze smrti, budeme schopni všemu čelit s daleko  větší lehkostí, naučíme-li se, jak strach ze smrti nějakým způsobem uvolnit a zmírnit.

Umírající lidé stojí tomuto nejhlubšímu a nejsilnějšímu strachu tváří v tvář. Vyrovnávají se s ním a uvědomují si, že najednou už je nic nedrtí, že nad nimi přestal mít moc. Umírající lidé už vědí, že tenhle strach je vlastně bezmocný, ale pro nás ostatní má stále síly až příliš.

Kdybychom vám teď mohli, v doslovném smyslu vstoupit do duše a odstranit z ní všechny vaše strachy – všechny do jednoho – jak by se tím váš život změnil? Zkuste o tom přemýšlet. Kdyby vám najednou už nic nebránilo, abyste se vydali za naplněním svých snů, vypadal by váš život nejspíš docela jinak. A právě tomuhle se lidé učí na sklonku života. Umírání vynáší na světlo naše nejhorší strachy, abychom se s nimi mohli utkat. Taková konfrontace nám pomáhá poznat, oč jiný by náš život mohl být – a tato vidina pak dokáže rozpustit i všechny zbývající strachy.

Ve chvíli, kdy je náš strach pryč, jsme však už žel, většinou příliš slabí, nemocní či staří, abychom se pustili do všech těch věcí, které bychom byli udělali už dávno, kdybychom se nebáli.  Kdybychom všechna svá přání a tužby uskutečnili dřív, také bychom jednou zestárli, ale nebyli bychom pak naplněni lítostí. Nestáli bychom na konci života, který jsme stihli prožít jen napůl. Z toho pro nás vyplývá jedna zásadní životní lekce: musíme své strachy přemoci v době, kdy ještě máme dost sil k uskutečnění toho, o čem sníme. Abychom překonali strach, musíme se ovšem emočně posunout, přejít od strachu k lásce.

Štěstí, úzkost, radost, hořkost – pro rozmanité emoce, které ve svém životě zažíváme, máme mnoho různých slov. Ale kdesi hluboko dole, v samém jádru naší bytosti, existují emoce jen dvě: láska a strach.

Prohlášení, že existují jen dvě primární emoce, láska a strachm je sice pravdivé, ale přesnější by bylo říci, že existuje buď láska nebo strach. Protože oba tyto pocity nemůžeme zažívat současně, v jednu a tutéž chvíli. Lásdka a strach jsou ve vzájemném protikladu. Jsme-li obklopeni strachem, nejsme tam, kde vládne láska. Vstoupíme-li do sféry lásky, nemůžeme být zároveň v prostoru ovládaném strachem.

Musíme se  rozhodnout, kde chceme stát, na jakou stranu se přiklonit, není možné zůstat neutrální. Pokud si aktivně nezvolíte lásku, ocitnete se tam, kde vládne strach mnebo jiná emoce, v níž je strach obsažen. Každý okamžik našeho života nám dává možnost vybrat si mezi strachem a láskou. Před touto volbou stojíme stále znovu a znovu, zvláště ve složitých situacích, kdy je naše odhodlání odevzdat se lásce místo strachu těžce zkoušeno.

I když jste se ale rozhodli pro lásku, neznamená to ještě, že už nikdy nezažijete strach. Mnohé vaše strachy naopak vyplují na provrch, abyste se s nimi mohli jednou provždy vypořádat a nadobro zacelit rány, které způsobily. A to často bývá běh na dlouhou trať.

Všechny naše smýšlené strachy souvisejí buď s minulostí, nebo s budoucností, pouze láska je plně obsažena v přítomnosti. Současná chvíle, ono teď , je jediným časem, který doopravdy máme. A láska je jedinou skutečnou emocí, protože jenom ona může být v přítomné chvíli obsažena. Strach je vždy založen na něčem, co se stalo v minulsoti a nutí nás, abychom se báli toho, cio nám může přinést budoucnost. Žít v přítomnosti ovšem znamená žít v lásce, ne ve strachu. A to je náš cí, žít v lásce. Můžeme se mu přiblížit, naučíme-li se mít rádi sami sebe. Necháme-li se zaplavit láskou, začne láska odplavovat a smývat naše strachy.“

 

Ukázka:

http://issuu.com/nakladatelstvijota/docs/lekce_zivota/1?e=5303651/2493751

 

Milí moji, kéž nám všem pomůže tato kniha k hlubšímu uvědomění si toho, že přítomný okamžik je to jediné co máme a že je škoda jej promarnit jakýmikoli  strachy a očekáváními. Kéž se znovu a znovu vědomě obracíme k lásce, kéž v ní žijeme, kéž ji sloužíme a kéž ona slouží nám!

 

S láskou a světlem,

Sofie

 

Sdílení příspěvku je  možné i vítané, při uvedení poznámky: Pro www.novoucestou sepsala Sofie H. Děkuji.