Posvátné znovuspojení

Zahalena v mlhách času

čeká sama v zahradě,

skrytá závojem, její jméno je tajemné,

opuštěná růže.

Ztracený partner, logos, slovo,

Syn Otce,

rozum a spravedlnost,

věčný On.

Zapomenutý Éros,

vášnivá,

věčná Ona,

leží skleslá na zemi.

 

„Nevěsta je černá –

a přece půvabná –

jak stany Kédarců.

Nehleďte na ni, že je až dočerna opálená,

že ji tak ožehlo slunce.

Hlídala bratrovu vinici,

neuhlídala však vinici vlastní.“

Nevěsta,

sežehlá lopotou na žhnoucím slunci,

černá, vysušená a uvadlá.

Černá Madona,

matka sužovaných chudých,

Boží hrozinka,

spálená nemilosrdnými paprsky

logu, vítěze, soudce a meče.

Mužský obraz suverénního Boha

vystoupil na nebeský trůn –

sám.

Dychtivě ho hledala,

však strážci dopadli ji,

zbili ji a poranili,

strážci hradeb.

Muka její se odrážejí v čenstochovské ikoně,

šrám na tváři,

ztýraná, opuštěná –

Derelicta.

Noli me tangere:

„Nedotýkej se mne.“

Po staletí ozvěna:

Noli me tangere.

Stoupající,

uctívaný a oslavovaný –

nedotknutelný,

spanilý princ,

lev Judův a Beránek Boží

sedí po pravici Otcově

a z trůnu svého vládne –

sám.

 

Nyní však, konečně, hledá ji.

Volá ji.

Zná jméno růže.

Vyčerpaná a vyprahlá

ve své bídě

slyší, jak její jméno volá.

Zburcuje se, zvedne hlavu, rozhlíží se kolem.

„Kdo to mluví?“

Srdce se jí roztluče.

„Snad je to on?

Vrátil se konečně pro mne?“

Zahrada, kde ji opustil,

je nyní zpustlá –

zjizvená, vysušená, svrasklá.

Stromy zakrněly,

proud vody živé jen kape.

Trnité houští obklopuje zahradu,

brání mu v cestě.

Mečem pravdy musí si prosekat cestu

ke své milované.

Konečně ji našel,

jak stále ještě svírá nádobku z alabastru.

Slzy radosti skanuly mu k nohám.

Podruhé vysušila je svými vlasy.

Nyní však sáhl po její ruce.

„Pojď, milá, je čas.

Společně pojďme do vinic,

pohledíme, zda pučí vinná réva.“

Nyní ruku v ruce kráčejí zpustlou zahradou.

A v jejich stopách fialky raší ze země,

sasanka zvedá svou hlavu.

Za nimi

na holých větvích pupeny se nalévají.

„Už nikdy o tobě neřeknou: „Opuštěná“.

A nikdy o tvé zemi neřeknou: „Zpustošená.“

Budou tě nazývat: „Oblíbená“

a tvou zemi: „Vdaná“.“

On šeptá její jméno,

vychutnává její dotyky

těší se z nevěsty své vytoužené.

 

Marie.

Z knihy Žena s alabastrovým džbánkem – Máří Magdaléna a svatý grál

Margaret Starbird