K zamyšlení

„Jestliže toužím, trpím.“

Některé touhy jsou pochopitelně neškodné – toužíte-li po odpočinku, jednoduše si odpočiňte. Pokud ovšem po čemkoli toužíte neuroticky a působí vám to bolest, musíte si uvědomit, že máte možnost s tím přestat. Potřebujete v sobě najít ochotu se zastavit právě teď, uprostřed spalující touhy, a uhasit její plamen; nedělat nic pro její uspokojení.

Možná máte i nějaké složité důvody, proč se dál chovat, jak vám velí touha – aspoň tentokrát, projednou, naposled. A přímo při tomto odůvodňování s tím můžete přestat. Pokud se z toho nevymaníte, ocitnete se na kříži a budete poslouchat svůj vnitřní hlas: „Půjdu za tím, i kdyby mě to mělo zabít.“

Nejít za tím, to je volba, která vám dá klid, jemuž se poddáte, a on vás vzkřísí a vykoupí. Toto zjištění přirozeně přetrhá pouta touhy či jiného zlozvyku. A v té chvíli je možné zlozvyku zcela zanechat; přinejmenším jej oslabit. Až se pak to stejné puzení přihlásí příště, budete vědět, že máte na vybranou. Budete vědět, že vás touhy neovládají, i kdyby byly sebesilnější.

Pokud právě teď jednáte vedeni nějakou touhou – a do určité míry to dělá většina lidí-, můžete uplatnit ještě jeden postup, a sice vědomě ji sledovat až ke kořeni a poctivě přezkoumat. Při védomé analýze lze vysledovat, jak se mysl danému zlozvyku oddává, a tehdy si můžete uvědomit, jaký k němu máte vztah. Když nic jiného, alespoň si nebudete zase přehrávat ty stejné důvody. Připusťte si plně touhu po nějaké věci  či po štěstí.  I kdyby vám bylo předem jasné, že vás ta touha  svede jako vždycky na scestí, nemusíte si vůbec uvědomovat, jak jste s tou touhou svázáni. V tom jejím mámení je síla. A síla vaší vlastní touhy vás může fyzicky rozechvívat. Snažte se tuto sílu absorbovat, namísto abyste byli vůči ní neteční nebo odtažití. Nechte se spálit plamenem touhy, pociťte jeho žár a nalezněte v tom žáru probuzení.

Chovat se podle toho, jak člověku velí touha, dá celkem práci. Je potřeba si neustále představovat , co chcete nebo co jste ztratili; musíte na to pořád myslet. Dále to vyžaduje srovnávat přítomnost s nějakým vysněným okamžikem v minulosti či v budoucnosti. Vyžaduje to buď o něco usilovat nebo se něčemu vyhýbat.

Je to práce. Děláte ji? Co vůbec v životě děláte, čemu věnujete čas? Věnujete-li se toužení, pak trpíte. Pokud trpíte, pokuste se přijít na to, jestli náhodou po něčem netoužíte. 

Gangaji