Rozlišovat mezi emocemi a skutečnými pocity

Barbara Bessen

 

Žádný člověk nepřichází na svět zcela oproštěn od otisků. Vnějším zrakem vidíme děťátko a jsme jím hluboce pohnuti. Držíme jej s úctou v náručí a obdivujeme něžné ručičky a nožičky, vnímáme hebkou pokožku a čicháme jemnou vůni této roztomilé bytůstky. Jsme skutečně tak dojati, že ani křik malého pozemšťánka nevnímáme s nevolí na rozdíl od hlasitých zvuků, které vydávají větší děti nebo i dospělí. Zkrátka a dobře, jsme děťátkem fascinováni. V takový okamžik pravděpodobně vnímáme i čistou božskou část této bytosti, její vyšší já. V tu chvíli  si neuvědomujeme, že možná máme před sebou starou duši. Nevíme, co si sebou přináší, co si chce zpracovat, jaká témata má ve svém batohu.

Je to docela legrační, co myslíte? Vnějším zrakem vidíme něco, co vypadá jako mlaďounké, něžné, svěží a ničím nezatížené. Koho však máme skutečně před sebou, to bychom určitě mohli rozpoznat vnitřním zrakem. A jde-li o nového člena rodiny, který k nám přišel, bylo by pochopitelně velice zajímavé a dokonce i užitečné, kdybychom věděli, co si spolu máme zpracovat. Jde o uložené emoční a mentální vzorce, které v sobě nosíme všichni, bez ohledu na to, zda jsme na Zemi podruhé nebo po dvou tisící. Nejsme nedotčení, jsme jakýmsi svazkem uložených vzorců, které zde opětovně živíme skrz nové zážitky a zkušenosti nebo je naopak v současné době pozemského vývoje integrujeme a rozpouštíme. Proto si někteří z nás do onoho pomyslného batohu nabalili hodně, jak to rád formuluje náš duchovní přítel Kryon.

Předpokládejme, že máme plný batoh, pak můžeme vyjít z toho, že určitě potkáme právě takové lidi, s nimiž si svá témata máme zpracovat. Možná je to dokonce právě to děťátko, které přišlo na svět do naší rodiny. Je jedno, zda je to vlastní dítě, vnouče, synovec, neteř nebo dítě ze sousedství. Všichni lidé, s nimiž se setkáváme a pobýváme delší dobu, jsou našimi učiteli neboli tzv. sparing partnery, jak to rád nazývá Saint Germain. Žijeme a prožíváme s nimi právě ty své emoční vzorce, které jsme si nasbírali. Možná je to manželský partner, jeden z rodičů, dobrá přítelkyně. Když se tak kousek po kousku díváme náš život – i zpětně – jako v nějakém filmu, určitě se nám mnohé jeví jasnější, zřetelnější, chápeme různá setkání, i ta bolestná. Rozpoznáváme, proč se určité, někdy i traumatické zážitky udály, proč se nás tolik dotkly a možná i to, s jakými hlubokými tématy jsou spojené. Když si takovou inventuru uděláme a pochopíme, proč se něco stalo, často si zhluboka povzdechneme, což většinou znamená, že už to opravdu můžeme propustit. Možná máš teď chuť (nebo přijde později) udělat si krátkou cestu do minulosti spojenou s podobnou inventurou svého života. Zastav se u takových setkání, která jsi prožíval jako šťastná nebo dramatická, ale i u těch, která pro tebe byla bolestná. Dovol si, aby všechny emoce vyšly na povrch. Připusť si je, nepotlačuj je a setrvej v nich tak dlouho, dokud nepocítíš, že se uvolňují a rozpouštějí. Mí duchovní přátelé mi k takové sebeanalýze dali jednu dost důležitou informaci: rozpoznání znamená v současné vysoko vibrující době už téměř propuštění. Neboť žijeme v době nové energie, podporovaní velkou laskavostí Božské Matky, která převzala vedení Země. To znamená, že vše, co rozpoznáme a pochopíme, je připraveno k uvolnění. Dochází k tomu, když jsme skutečně připraveni to propustit. Všechny ty bolestné i traumatické emoce, které jsme si nastřádali, mohou teď odejít. Je to mimořádně důležité, abychom se mohli přiblížit k našim skutečným pocitům. Ke skutečným pocitům božské lásky, mocné síly všeho, co je.

Pomyslný kosmický žebřík, který provází naše stvoření, sestává z mnoha dimenzí a částí našeho vlastního bytí. Naše vyšší já je nejbližší instancí, reprezentující božskou energii. Toto vyšší já sice sbírá všechny naše emoční a mentální zážitky, ale neztotožňuje se s nimi. Jako kdyby mělo nějaký obrovský kufr, do kterého shromažďuje všechny zkušenosti svých vyslaných částí. Nenechá se však jimi ovlivňovat. Toto je velmi důležité pochopit. Většinou si myslíme, že jsme tím, co jsme prožili. Jsme však božské bytosti s pozemskými zkušenostmi. Čím víc starých uložených vzorců propustíme, tím víc můžeme vnímat své skutečné božské já a uvědomovat si je. Napojujeme se tak říkajíc na další příčel kosmického žebříku, který nás nakonec přivede ke Zdroji, původní myšlence.

 

Jsme na cestě domů. Skutečné cítění nic nehodnotí, je prosté. Tady je jedno malé cvičení, aby ses mohl víc přiblížit ke skutečnému cítění. Polož si ruku na srdce a chvíli tak v klidu setrvej. Co se bude dít: energie, která vychází z tvé dlaňové čakry (se kterou ostatně pracuje hodně léčitelů), proudí do hrudníku a rozlévá se v něm. Možná budeš vnímat, jak se dotýká tvého fyzického srdce. Můžeš v něm vnímat teplo nebo se ti bude zdát, že se rozšiřuje. Čím déle budeš držet ruku na hrudi, tím intenzivněji se energie bude šířit. Brzy pocítíš mravenčení v nohách, tepání v hlavě nebo můžeš mít pocit závratě. Pokud budeš dělat toto cvičení vleže, možná brzo zaznamenáš, že ti navozuje pocit vznášení. To vše vyvolává božská energie vysoké kvality z pole Jednoty, kterou si skrz dlaňovou čakru přivádíš do těla. Zjednodušeně řečeno, znovu se propojuješ s božským modrotiskem svého těla. Zajímavé, že? Po další chvíli zaznamenáš, že se tě vnější vlivy už nedotýkají. Přichází správný okamžik věnovat se svým vlastním pocitům, svému skutečnému bytí. Možná by ses chtěl sám sebe na něco zeptat. Třeba na něco, co tě právě hodně trápí. Naslouchej, jaká odpověď přijde jako pocit nebo proud myšlenek. Čím častěji se takto propojíš a budeš vnímat sám sebe, tím víc se otevřeš svému skutečnému bytí, tomu, kým skutečně jsi. Duchovní přátelé to nazývají projasněním.

 

Článek vyšel v německém časopise Pulsar, podzim 2014. Změny v textu nejsou povoleny. Z německého originálu  http://www.barbara-bessen.com/wp-content/uploads/2014/10/Artikel-Pulsar-juli-14-Der-Unterschied-zwischen-Emotionen.pdf pro www.novoucestou.cz přeložila Jana S.