Inkarnace Ježíše Krista – Duše Kristovy, na planetě Zemi

V tomto textu vycházím jednak z událostí popsaných některými badateli spíše proto, abych měl kontext toho, co si chci ověřit i jiným způsobem. Jiný způsob je založen na tom, že všechny události, až do nejmenších detailů, které se týkají planety Země a lidstva, jsou zapsány v Akáši, a jsou součástí planetárního a vesmírného, a tedy Božího vědomí. Nic není ztraceno.Moje možnosti jsou větší ještě o to, že mohu klást otázky na všechno, co může být lidstvu sděleno, a že dostávám skrze Boha Otce kódy pravdy a nepravdy na mé správně formulované otázky. A tyto až překvapující informace jsou uvedeny i v tomto textu jako „moje poznání“. Také tyto informace jsou obsaženy v Akáši.

Všechna moje poznání, která mi byla umožněna poznat, jsem učinil skrze Boha Otce.¨

Nikdo více neublížil církvi než naši církevní otcové, kteří upravili evangelia i liturgii tak, že z nich odstranili mnohé podstatné a nahradili to potřebnými výroky, aby posilňovaly úlohu a vliv církve v životě jednotlivce i celé společnosti.

Všechny tyto poznatky, uvedené v tomto textu, přispívají k tomu, co nám radí Bůh v knize „Bůh, na kterého čekáme“, autora N.D.Walsche, v kapitole 9 (otázky autora jsou psány také kurzívou):

Mluvíš – znovu a znovu mluvíš – o celkové změně naší základní představy o Bohu a Životě. Rozumím ti správně?

Ano. Jak už jsem řekl, tuto změnu lidstvo učiní. Otázkou není, zda ji učiní, nýbrž kdy.

A ty říkáš, že čím dřív, tím líp.

Jestliže opravdu chcete to, co říkáte, že chcete, pak ano. Chcete-li žít v míru, harmonii, štěstí a zdraví, chcete-li žít ve světě, který je rájem ve srovnání s ostatními planetami, chcete-li žít v podmínkách, které umožňují radostný život lidstva – pak ano. Čím dřív, tím líp, ano.

Ale jak přinutíme lidstvo, aby změnilo své nejzákladnější představy?

Tím, že je zpochybníte. Tím, že je podrobíte kritickému zkoumání. Musíte zkoumat nejen své nejposvátnější představy, ale také zdroj, z nějž vznikly. Abyste to mohli udělat, musíte jej identifikovat.

Tak odkud naše základní představy pocházejí?

Z vašich organizovaných náboženství. Většina vašich nejdůležitějších zákonů a prakticky všechny základní představy byly poprvé formulovány vašimi nejstaršími mystickými učiteli a později jejich stoupenci a vykladači. Učení těchto mystiků se pak předávala z generace na generaci, takže časem došlo k jejich zkomolení. A tato učení se stala základem vašich nejvlivnějších náboženství.

Nakonec pronikla do všech oblastí života včetně občanského zákona a stala se vaší kulturní tradicí.

Takže to je pravda, že ano? Celá naše kultura se zrodila z našich náboženství.

Ano. A je to celkem přirozené, neboť náboženství mají hodně společného s tím, čemu lidé věří. A to, čemu věříte, ovlivňuje vaše chování. Závisí na tom, co chcete a co nechcete, co zachováte a co zničíte, závisí na tom všechno.

A bude na tom záviset i to, zda zachráníme nebo zničíme sami sebe.

Přesně tak, příteli. Uhodil jsi hřebík na hlavičku. Vaše kultura vzniká z vašich představ a vaší víry. A vaše víra, kdysi náboženská doktrína, říká věřícím nejen to, co mají dělat a co si mají přát, ale také to, co od nich vyžaduje Bůh. A to se projevuje mnoha způsoby.

V souladu s Božím názorem a návrhem předkládám křesťanským církvím tento text, aby se jejich představitelé zamysleli nad některými ortodoxními výroky, které jsou uvedeny v Novém zákoně. Mnozí církevní badatelé vyslovují různé domněnky o výrocích uvedených v evangeliích, ale nemají žádnou oporu o jejich pravdivosti. Já tuto oporu a jistotu mám. Vím, že co je mi sděleno, je pravdivé a mám tuto pravdu sdělit. Protože upřesněný obsah Nového zákona a navazující liturgie by mohly přispět k oživení křesťanství a k pochopení toho, že vlastně hinduismus, buddhismus, křesťanství a islám má jediný zdroj: Boha a Kristova Ducha s duší!

Převzaté části textu jsou napsány normálním písmem, mé vlastní části jsou napsány kurzívou.

Některými okolnostmi Starého zákona a Nového zákona jsem se zabýval v některých mých dalších textech, které se nacházejí na mém webu http://duchovnipoznatky.webnode.cz.

 

Tento text je součástí většího textu, který má název „Bible – doplnění Nového zákona. Celý text obsahuje:

– Úvod

– Nazaréni, esejci a Kumránci – nový pohled na význam esejců, kteří tvořili dlouhodobý přechod od judaismu ke křesťanství. Bez esejců by se křesťanství nerozšířilo, protože esejci se stali prvními křesťany. Pomazání olejem byla převzatá tradice z buddhismu do esejské komunity jako výraz náležitosti ke komunitě a úcty. Esejci nebyli Kumránci.

– Ježíš Kristus a jeho mise – nový pohled na Ježíše a význam Ježíše Krista.

– Marie Magdalská – jiný obraz a význam; Marie Magdalská byla autorkou tří evangelií.

– Ježíšova rodina – co mělo být v Novém zákoně utajeno a jaký to mělo význam a dopad.

– Některé inkarnace Ježíše Kristana planetě Zemi – co je z větší části neznámo o jeho vlivu v celých dějinách planety

Země.

– Evangelia a evangelisté – doplnění informací ke kánonickým i apokryfním evangeliím.

– Reinkarnace – je v souladu s Božím plánem a poslední soud není její náhradou.

– Výroky, které Ježíš neřekl – potřebné úpravy evangelií zobrazující lépe Ježíšovy výroky a historické skutečnosti.

– Svatý grál – zbytečná snaha uchopit něco, co je neuchopitelné.

Některé inkarnace Ježíše Krista – duše Kristovy, na planetě Zemi

 

Moje poznání: Reinkarnace Krista do hmotné bytosti Ježíše byla jeho 22. reinkarnace na planetě Zemi, ať už úplná nebo krátkodobá. Od inkarnace do Ježíše se až dosud inkarnoval ještě patnáctkrát. Celkem se jedná o 37 inkarnací. Jeho inkarnace byly vždy do mužského těla.

Edgar Cayce poskytl tento výklad k Ježíšovým inkarnacím: „Byl jedním ze synů Božích, kteří zbloudili na své cestě, avšak skrze svoji další činnost překonal svět. Ježíš patřil k té skupině duší, jež vstoupily do hmotných těl na Zemi, a tak spustily proces dalších reinkarnací na této úrovni bytí. Svým pozdějším příkladným chováním však napravil svůj „prvotní hřích“ a stal se oprávněným vůdcem ostatních.

Ježíš jako první ze všech bytostí, jež se začaly reinkarnovat na této planetě, dosáhl svými pozdějšími činy takové dokonalosti, že se stal skutečně prvorozeným synem – prvním, jenž dosáhl dokonalosti na této úrovni bytí.“

V jednom svém výkladu E. Cayce se ptá: „Přemýšleli jste někdy, v jakém stavu byl tehdy svět? Mohl na zemi zůstat život v tehdejší podobě, aniž by On obětoval vlastní život pro ty, kteří hledali Boha? Ne! Neboť v oněch dnech bylo nutné vymýtit všechno zlo, jež se nahromadilo před Božím trůnem. Nabídl svůj vlastní život, aby nám ukázal cestu skrze LÁSKU k Bohu a ke svému bližnímu.

 

E. Cayce na otázku „jakou roli hrál Ježíš během svých inkarnací ve vývoji základních učení Mohameda, Konfucia, Buddhy, Platona?“ odpověděl: „Tato bytost přímo, či nepřímo – tj. z astrální sféry, ovlivnila všechny tyto formy filozofie či náboženství, jež hlásaly, že Bůh je jeden – věz ó Izraeli, že Pán tvůj Bůh je jeden!“Kristus se narodil na zem jako člověk v patřičný čas z hlediska duchovního vývoje člověka, aby člověk měl vzor samotného Boha.

 

Inkarnace Ducha a duše Kristovy byly buď trvalého charakteru, to je po celou dobu života hmotného těla příslušné bytosti, nebo se jednalo o „krátkodobou inkarnaci“, při které se vymístila duše příslušné bytosti a do těla vstoupila duše Kristova, a to i opakovaně. Těmito způsoby bylo předáváno učení a poselství, které v daném čase a kulturním prostředí mělo být lidem sděleno pro jejich duchovní povznesení. Další způsobem pomoci lidstvu bylo předávání vědomí Kristova při modlitbách a meditacích k některým bohům a bytostem.

Moje poznámka: „Krátkodobá inkarnace“ duše Kristovy umožnila spojení mysli příslušné bytosti s Kristovým vědomím.

 

Podle Cayce (8) byl Duch Ježíše inkarnován jako Adam, Enoch, Melchizedech, Josef, Jošua, Ješua.

Podle Steinera (9) byl Kristus jako božská kosmická bytost, která byla v dávné minulosti uctívána a vzývána pod stále novými jmény – Ahura Mazda, Osiris, Hór, Apollo, Baldur – a jež se v těle Ježíše (od křtu v Jordánu) stala člověkem.

Moje poznání: Mezi Steinerův výčet jmen nepatří Baldur.

 

 

 

Stručný přehled inkarnací duše Kristovy na planetě Zemi

inkarnace duše Kristovy	Hinduismus Sikhismus Hi	Judaismus Ju	Buddhismus Bu	Konfucio-nismus a další Ko	Křesťanství Kr	Islám Is	New age Na	Mimo tato nábo-ženství Mn	celkem
úplná	6	2	4	1	0	0	0	2	15
krátkodobá	3	2	4	3	4	1	2	4	23
Kristovo vědomí	7	0	16	99	8	2	49	3	184
hlasové sdělování	2	3	12	0	5	2	50	0	74
celkem	18	7	36	103	16	5	101	8	296

 

Úplné inkarnace představují bytosti:

Hi: Krišna, Mithras, Nának, Kabír Sahib, Sant Kirpal Singh, Maharaj Charan Sing Ji

Ju: Josef, syn Jakobův, Ježíš

Bu: Buddha, Ašóka, Zenda, Padmasambhava

Ko: Konfucius (Kchung-fe-c´)

Kr:

Is:

Na:

Mn: Adam, Achnaton,

 

Poznámka: Ježíš se narodil v zemi, kde převažoval Judaismus, ale byl ve skutečnosti Esejcem, nebyl Židem; stál u zrodu křesťanství, ale nezaložil ho.

 

Krátkodobé inkarnace představují bytosti:

Hi: Guru Ardžán, Bába Sawan Singh Ji, Maharaj, Šrila Prabhupáda

Ju: Enoch, Moses de León

Bu: Ahura Mazda,

Ko: Ĺao-c´

Kr: Sv. František z Assisi, Eckhart, Abd-ru-shin, bratr Roger Schutz-Taizé; bratr Roger byl inkarnací apoštola Jana

Is: Mohamed

Na: Bahá’u’lláh.

Mn: Apollón, Hérakleitos, Platón, Aristotelés

 

Poznámka: Všechny inkarnace duše Kristovy, kterých bylo kromě Ježíše dosud 37, jsou nalezeny.

 

Kristovo vědomí bylo předáváno bytostem:

Hi: Zoroaster

Ju:

Bu.

Ko: Mocius

Kr: Sv. Tomáš Akvinský, Dante Alighieri, Jan Hus, William Penn, Matteo Ricci

Is: Rábi´a, Rúmí

Na:

Mn: Osiris, Hór, Melchizedech

 

 

Moje poznámka: Výčet jmen je dán mým poznáním, není úplný a bude doplňován.

 

 

Podrobnější údaje o jednotlivých bytostech

 

Poznámka: Většina textů, týkajících se jednotlivých inkarnací, pochází z Wikipedie.

 

Adamem byla první trojjediná lidská bytost mužského principu, jejíž součástí byla duše a duch, kterou jako křesťané nazýváme Kristem, dále mysl a hmotné tělo. Tato první inkarnace je datována do roku 70 tisíc př. n.l.

 

Kršna byl synem jaduského krále Vasudéva, nar. v Mathuře, zemřel asi 1200-1100 před Kr. Předmětem uctívání se stal celý jeho život. Je považován za Syna Boha Stvořitele Brahmy. Je součástí Boží trojjedinosti Brahma, Kršna a Šiva. Po sedmi předcházejících vtěleních je Kršna osmou inkarnací boha. Kršna nebo též Krišna(doslova „černý“, „tmavý“, nebo „všepřitažlivý“) je podle védské tradice Nejvyšší Bůh, ze kterého vše pochází, a který všemu vládne. Někdy je označován za osmého avatára boha Višnua, ale podle BhágavataPurány je Kršna a Višnu jedna osoba, avšak Višnu má svůj původ v Kršnovi, tzn., že ve skutečnosti Kršna je zdrojem všech avatárů (i Višnua). V knizeBhagavad-gítá Kršna sám o sobě mluví jako o Nejvyšší Osobě. Během různých věků Kršna sestupuje jako inkarnace (avatár) na tuto planetu Zemi v různých podobách.

Zrození Kršny je popisováno takto: Před nejméně čtyřmi tisíci léty př. n. l. se zjevil panně Dévakí (=stvořená pro boha), pocházející z královského domu, Višnu v podobě muže. Dévakí upadla do extáze a byla božím duchem, který před ní vystoupil v celém lesku svého božského majestátu, „zastíněna“ a počala. Tradice líčí událost následovně: „Požehnaná jsi, Dévakí, mezi ženami, buď vítána pro dílo spásy…On přijde se zářící korunou, nebesa a země budou naplněna radostí…Panno a matko, zdravíme Tě. Ty jsi matkou nás všech, neboť se zrodí Spasitel. Nazveš jej Kršnou.

 

Apollo (Apollón) je bohem řecké a římské mytologie a náboženství. V pozdějších dobách byl také identifikován s Héliem, který je zosobnění Slunce. Apollón je považován za božstvo, které má moc nad morem, světlem, sluncem, uzdravením, uměním, lukostřelbou, věštbami a proroctvími, kolonisty, tancem, rozumem, a které též chrání stáda. Apollo byl krátkodobou inkarnací duše Kristovy.

 

Enoch (Henoch) byl patriarcha, sedmý po Adamovi. Byl nejstarším synem Kaina, synovcem Abraháma, otcem Methúšalachovým a praotcem Noema. Enoch je ve starozákonních textech považován za znalce božích tajemství a jednoho z mála lidí, který byl vzat ještě před svou smrtí na nebesa. Enoch představuje krátkodobou inkarnaci duše Kristovy.

 

Josef, syn Jákobův. Josef je úplnou inkarnací duše Kristovy. Ve Starém zákonu je to příběh o Jakobových bratřích. Bratři nenávidí Josefa, kterého otec Jakob obzvlášť miluje. Snaží se ho zahubit, ale prodají ho do otroctví do Egypta. Josef se dostal nejdříve jako otrok do domu Putifara, kde musel odolávat nástrahám Putifarovy ženy. Za falešné obvinění byl Josef vsazen do vězení. Ve vězení vyložil dvěma vězňům jejich sny, které se za tři dny naplnily. Jeden z těchto vězňů byl číšník samotného faraóna. Když měl faraón jednou sen, s jehož významem si nevěděl rady a ani jeho mudrci, vzpomněl si číšník na Josefa. Josef správně faraonovi vyložil sen tak, že Egypt čeká nejdříve sedm let veliké hojnosti a pak nastane sedm let hladu. Josef se stal za to správcem Egypta. V době hojnosti byly vytvořeny zásoby obilí, které zachránily Egypt od hladu v době neúrody. Nakonec i jeho bratři s Jákobem byli obdařeni obilím v době jeho nedostatku v Palestině.

 

 

Mithras – Mithra – Mitra byl další úplnou inkarnací duše Kristovy. Byl Mistrem a poslem Božím. Narodil se v Persii, v místě, které se nyní jmenuje Pasargady v roce 995 př . n. l. Patřil do skupiny Peršanů. Jeho posláním bylo přinést učení o existenci jediného Boha. Zemřel v roce 942 př. n. l. Lidé, kterým hlásal své učení, ho považovali za Boha. Později se stal kultovním bohem, ale to už byla jeho činnost a učení opředeno mýty tak, jak se to stalo v mnoha jiných inkarnacích, kdy učení začali „vykládat“ kněží.

Mithras byl chápán jako bůh slunce a světla. Je to mladý bojovník a obnovovatel světa, který prostřednictvím krvavé oběti kosmického býka pravidelně zachraňuje a cyklicky obnovuje veškerý život.

Hlavním cílem mithraismu byla spása duše a zajištění věčného života, toho lze dosáhnout postupným zasvěcením do mysterijních obřadů. Překonáváním četných překážek a nástrah a plněním různých úkolů a příkazů (například postu) bylo možné postupně dosáhnout sedmi stupňů zasvěcení, jimž odpovídá představa stoupání duše zemřelého k nebi sférami sedmi planet (sblížení mithraismu, obdobně jako gnosticismu, s astrologií). Ke každému iniciačnímu stupni hierarchie kultu byla přidělena jedna planeta (a zřejmě i božský patron).

Není už známo, nakolik je helénský a římský Mithrův kult pokračovatelem perského náboženství a jeho reformní podoby zavedené prorokem Zarathuštrou – zoroastrismem. Úcta k Mithrovi byla v Persii velmi rozšířená, ale Mithra se nemohl stát ústřední postavou zoroastriánského náboženství, byl trvale zastíněn nejvyšším božstvem zoroastrismu AhurouMazdou, čímž byl natrvalo druhořadým bohem. Z toho důvodu se Mithrův kult nemohl uchytit v Persii, ale našel si stoupence v nábožensky tolerantnímhelénistickém Středomoří a později také v Římskéříši, kde se hojně šířil během 1. století n. l. (jedna Mithrova svatyně byla nalezena dokonce na území Británie nedalekoLondýna).

Mithra je sice původem indo-íránský bůh, ale na území Persie (dnešní Írán) nebyla (na rozdíl od helénského světa a starověkého Říma) nalezena žádná Mithrova podzemní svatyně ani žádný pozůstatek mithraismu. To může být také důkaz, že Mithrova mystéria nevznikla na území Perskéříše, nýbrž se postupně vyvíjela v helénistickém světě, kam se perský bůh dostal prostřednictvím obchodu a výbojů. Mithra byl také velice oblíbený v Pontském království (několik zdejších králů neslo také mimo jiné jménoMithradatés, což doslova znamená „daný Mithrou“), kam doputoval ze sousedníSásánovské říše (snad prostřednictvím perských zoroastriánských mágů). Mithrův kult se poté rozvíjel na území Malé Asie (pravděpodobně nejvíc stoupenců si nalezl právě v Pontském království).

Shromaždiště účastníků Mithrových mystérií tvořila jeskyně či uměle zbudovaná podzemní svatyně (zvaná mithraeum) s oltářem, zdobeným výjevy z Mithrova mytologického života, později vznikaly také nadzemní chrámy (podobné křesťanským kostelům). Někdy bývají v podzemních svatyních umístěné otvory, odkud měly dovnitř proudit paprsky slunečního svitu. Ty měly osvětlovat některá speciální místa (například oltář) během obřadů a celkově tak podtrhovat atmosféru svatyně.

Moje poznáni: Tradice budování podzemních svatyní, a později i budování chrámů, vznikla až v helénistickém středomoří.

 

Ahura Mazda je krátkodobou inkarnací duše Kristovy. Ahura Mazda je v zoroastrismu nejvyšší bůh dobra. Jeho protivníkem je Ahriman. Symbolem Ahury Mazdy je oheň. Podle zoroastrismu svět stojí na protikladech a na věčném konfliktu dobra a zla, pravdy a lži. Nakonec zvítězí dobro.

Základní koncepcí mazdovského náboženství je Aša, zosobněný řád (v indickém prostředí je tato koncepce označována pojem „Rta“). Aša má významy „pravda“, „bytí“ a „správné konání“ a v tomto kontextu je propojením všech tří významů v jeden celek, jímž se ti, kdo zvolili cestu dobra, řídí. Protikladem Aša je Drudž, klamství, lež, řád lži.

Ahura Mazda je chápán jako transcendentní, jeho přítomností ve světě je Spenta Mainju, Svatý duch, zhruba v tom významu, jak jej používají i křesťané. Někdy bývají Spenta Mainju a Angra Mainju pokládáni za dvojčata, která zplodil Ahura Mazda, z nichž první se svobodně rozhodl pro dobro, druhý pro zlo (je to míněno teodeicea – ani jeden z duchů nevznikl jako principiálně zlý, Bůh tedy není původcem zla).

Další úplnou inkarnací duše Kristovy byl Zenda, který byl otcem Zoroastra. Zenda napsal své učení do knihy známé jako „Zendavesta“ a představuje staroiránský náboženský spis. Známější postavou je pak jeho syn Zoroaster (Zarathuštra), který žil v 16. stol. př. n. l. a byl to staroperský náboženský reformátor.

Achnaton, původním jménem Amenhotep  (IV.), byl panovník 18. dynastie ve starověkém Egyptě v období Novéříše, manžel proslulé královny Nefertiti. Vládl přibližně v letech 1359–1342 nebo 1352–1336 př. n.  l. Achnaton je úplnou inkarnací duše Kristovy.

Z doposud ne zcela jasných důvodů provedl radikální, primárně náboženskou reformu, která ovšem ve svých důsledcích zasáhla všechny „oblasti života země – od zahraniční politiky až po umění, ba dokonce i samotný egyptskýjazyk„. Soudí se, že v té době mocné Amonovo kněžstvo, po smrti Amenhotepa III. a odchodu Achnatona do nového města Achetatonu, vyvíjelo mocenský tlak, se snahou o vlastní nadvládu nad Horním Egyptem. Jejím nejvýraznějším projevem byla postupně stupňovaná persekucetradičníhonáboženství a jeho nahrazení státním kultem slunečního boha Atonas výraznými teokratickými a také (spíše implicitními) monoteistickými tendencemi. Tím, že Achnaton velký Amonův majetek v zemi zabavil z jeho zrušených chrámů a převedl pod svoji osobní královskou správu, tak v konečném důsledku jeho náboženská, politická a kulturní reforma vedla k rozvratu hospodářství a celkovému společenskému chaosu v zemi. Po smrti královského páru Achnatona s Nefertiti, jejich nástupců Smenchkareho a Meritaton, jako jedinými Atonovými veleknězi z celé zemi, je Achnatonova reforma nahrazena předešlým společenským řádem.

Buddha, vlastním jménem Siddhártha Gautama, (přibližně 564/3 př. n. l. Kapilavastunebo v Lumbiní – podle legendy zemřel 13. října 484/3 př. n. l. Kušinagara , podlethéravádové tradice žil v letech 623–543 př. n. l.) je zakladatel buddhismu. JménoBuddha znamená probuzený, osvícený. Buddha je úplnou inkarnací duše Kristovy.

Podle tradice se narodil jako princ královského rodu Šákjů (proto je později nazýván Buddhou Šákjamunim). Do 29 let žil pohodlným životem syna místního vládce, oženil se (manželka Jasódhara) a měl syna (Ráhula). Poté – aniž by spatřil právě narozeného syna – opustil domov a věnoval se nejrůznějším praktikám, pomocí nichž chtěl dosáhnout osvobození z utrpení, které je spojeno s každou existencí, a neustálého koloběhuznovuzrozování (samsáry). Nakonec podle legendy ve věku 35 let objevil střední cestu, která se vyhýbá všem krajnostem, a dosáhl probuzení, konečného osvobození z utrpení a koloběhu životů. Následujících 45 let předával své učení, ať už mnichům (založil prvnímnišskéspolečenství na světě), tak laikům. Zemřel u Kušinagary obklopen svými mnišskými následovníky.

Poznámka: Ve skutečnosti je koloběh životů nekonečně velký, protože i když duch dosáhne Božství, přeje si za nějaký čas znovu vstoupit do hmotných těl. Znovu se reinkarnovat.

 

Ve věku asi třiceti let, podobně jako Ježíš Kristus, začíná Buddha se svou kazatelskou činností. Stejně jako Ježíš, vydává se Buddha se svými učedníky v dobrovolné chudobě na pouť, během které se jim svěřuje se zásadami, obrazy a podobenstvími svého učení. Stejně jako Ježíš Kristus má i Buddha dvanáct hlavních učedníků a jeho první stoupenci jsou dva bratři, opět v souladu s prvními přívrženci Ježíšovými. První Buddhovi společníci sedí pod fíkovníkem a Buddha sedící pod fíkovníkem dosahuje osvícení. Také Ježíš nachází jednoho učedníka sedícího pod fíkovníkem. Oba, Buddha i Ježíš mají své oblíbence a jednoho učedníka, který je zradí. Tak silně, jak Ježíš útočí na farizeje, pravověrné vyznavače Tóry, kritizuje také Buddha povrchní a ritualizované zákonodárství ortodoxní kněžské kasty bráhmanů. „Jako dědicové naučeného jednání tkají kněží svou síť zákonů a jsou vždy tam, kde je pěstováno zlo.“ Podobně se vyjadřuje také Ježíš o farizejích.

Analogie Ježíšovy a Buddhovy etiky je všeobecně známá. Obě zakazují zabíjení, krádeže, lhaní a cizoložství. Obě přikazují vážit si starších. Obě chtějí pomoci dobra zvítězit nad zlem, hlásají lásku k nepřátelům a velebí mírumilovnost srdce. Obě nabádají k tomu, aby lidé neshromažďovali zbytečné bohatství na Zemi a dali přednost milosti před obětí. Shoda je častá a existují místa v textu, která jsou téměř identická. Jak Ježíš, tak Buddha sami sebe označovali za „Syna člověka“.

Konfucius (nar. 552 / 551 př. n. l. ve Čchü-fu, v čínském státě Lu, + 479 př. n. l.,) bylčínský filozof, sociální politik a státník. Jeho morální filozofie vycházela z náboženské úcty. V návaznosti na Konfuciovo učení se rozvíjí konfucianismus, který výrazně zasáhl do dějin náboženství východní Asie. Konfucius bývá považován za prvního čínského filozofa. Je to reformátorská postava, která spolu s dalším filozofem Lao-c’ natrvalo poznamenala čínskou kulturu, politiku a náboženství.

Konfucius se zajímal hlavně o politiku, filozofii a etiku osobního a rodinného života. Základní ctností je podle Konfucia žen (humanita).

Konfucius odmítal ideu mudrce odtrženého od světa (základním rysem jeho filozofie je příklon ke člověku a k praktickému životu). Své následovníky vedl k tomu, aby se účastnili veřejného života a sám jim šel příkladem – jako padesátiletý se stal ministrem spravedlnosti ve státě Lu. Konfucius zastával názor, že lidé, kteří se sami vzdělávají a pracují na zušlechťování svého charakteru, budou připraveni a schopni vést stát nového typu – ušlechtilým způsobem (podobně, jako se to podařilo předešlým čínským dynastiím, ke kterým Konfucius choval obdiv).

Konfucius nevytvořil žádný systém logiky či metafyziky, ale etiky. Jeho nauka je souborem zásad a principů lidského chování a žití. Neuznával dědičné nároky na šlechtické stavy, tvrdil, že prostřednictvím zdokonalování se člověk do tohoto stavu dostává sám.

Moje poznání: Také Buddha a Konfucius žili část svého života ve stejné době. Také u nich došlo k dvojnásobné inkarnaci duše Kristovy.

Hérakleitos z Efesu, starořecky (cca 540 př. n. l. – 480 př. n. l.) bylřeckýpředsókratovskýfilosof (respektive myslitel, který byl později – v době, kdy už filosofická tradice existovala – zpětně označen za filosofa), rodák z Efesu, města na západním pobřeží Malé Asie, kde se dnes rozkládá Turecko. O jeho životě a osobnosti je známo jen velmi málo a velká část informací je pravděpodobně smyšlená. Kvůli osamělému životu, který vedl, a zejména pro nejasný smysl jeho zachovaných filosofických zlomků a opovržlivé poznámky o lidechje již od starověku nazýván „Temný“ či „Plačící filosof“.

Data Hérakleitova narození (cca 540 př. n. l.) a úmrtí (cca 480 př. n. l.) jsou založena na Díogénově údaji, že zemřel v šedesáti letech života, a že byl v mužném věku („akmé“, tj. přibližně 40. let, kdy člověk podle řeků dosahuje úplné fyzické a duševní zralosti) za 69. olympiády, to jest v letech 504 až 501 př. n. l. Suidás zaznamenává totožný údaj a dodává, že to bylo „za vlády Dáreia, syna Hystaspova“, což je správně. Ve knizeHérakleitos však F. Ch. Kessidi uvádí, že předpoklad, že zemřel o několik let později, tedy asi roku 475 př. n l., je „poměrně přesvědčivý“.

Hérakleitos pocházel z královské rodiny v Efesu, který leží na západním pobřeží dnešního Turecka, a tedy vysoký aristokrat. Je několik verzí jména jeho otce; Díogenés (3. století n. l.) píše „Hérakleitos z Efesu byl syn Blosónův – nebo podle některých Hérakontův.“

Díogenés říká, že Hérakleitos „Již od dětství vzbuzoval podiv; už jako mladík říkal, že nic neví, ale když dospěl, tvrdil, že všechno poznal. Nebyl žákem nikoho, nýbrž prohlašoval, že vyhledal sám sebe („Prohledal jsem sebe sama.“) a naučil se všemu sám od sebe.“<. Taková tvrzení nalézají podporu i v Hérakleitových přímých zlomcích – kromě „Prohledal jsem sebe sama.“ je lze uvést do souvislosti s jeho výrokem, že „Čeho se týká vidění, slyšení, učení, to já nadevše ctím.“.

Z Hérakleitova učení je pro moderního člověka největší inspirací učení o změně jako podstatném rysu vesmíru („Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“), učení o logu, nejčastěji vykládaném jako rozum řídící svět, a přesvědčení o významu, jednotě a síle protikladů („Cesta nahoru-dolů, jedna a táž“, „Nemoc činí zdraví příjemným a dobrým, hlad nasycení, námaha odpočinek.“).

Není důvod pochybovat o pravdivosti údaje, že Hérakleitos byl autorem jediné knihy. Kromě Díogena, který píše „Kniha, která se mu připisuje…“ dílo dokládají například Aristotelés a Démétrios Rhétór a Díogenés dále píše v kapitole své knihy o Sókratovi: „Vypravuje se, že když dal Eurípidés Sokrátovi přečíst Hérakleitův spis…“

Za takových okolností je třeba ji věnovat pozornost. Díogenés ji charakterizuje takto: „(Hérakleitova kniha) se podle souvislosti nazývá O přirozenosti, dělí se však na tři části, totiž o veškerenstvu, politickou a teologickou. (Stoik) Kleanthés (dělil filosofii) až na šest částí…: na dialektiku, rétoriku; etiku, politiku; fyziku a teologii.“ Na ty tři poslední části se podle Díogena dělilo i Hérakleitovo dílo; Kleanthés byl tedy původcem tohoto dělení a podle něj se řídili i další komentátoři, kteří většinou také pocházeli z řad Stoiků.

Přesto (a možná právě proto), že mají mnoho odlišných výkladů a rekonstrukcí, Hérakleitovy zlomky přitahují velkou pozornost, hlavně kvůli originálním, nesoudobým, zajímavým náhledům na fungování vesmíru i lidskou společnost.

Učení

Všechno plyne

Platón nám sděluje, že Hérakleitos říká, že „všechno se pohybuje a nic netrvá“. Pro toto tvrzení lze nalézt doklad ve snad nejznámějším Hérakleitově zlomku „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“, nebo, přestože to není tak zřejmé, ve zlomku, který ve zkratce říká, že „Slunce je vždy nové.“. Dle výkladu v knize Zdeňka Kratochvíla Délský potápěč k Hérakleitově řeči totiž tento druhý zlomek znamená to, že jelikož se vše neustále mění, nelze se podruhé podívat na totéž Slunce; to je nové každým okamžikem, vždy.

Pralátka: Oheň

K vysvětlení původu a podstaty světa využívá Hérakleitos oheň. Nechápe jej ale stejnějako filosofovémilétské školy své „pralátky„; Thalésvodu, Anaximandrosapeiron, čili „neurčito, bezmezno“ a Anaximenésvzduch,^[20] jak se domníval například Simplikios, když o Hérakleitovi a Hippasovi řekl, že zastávají názor, že se „všechno jsoucí tvoří z ohně jeho zhušťováním a zředováním“, nebo Galénos, který zase tvrdil, že to, že je oheň pralátka, dokazoval (například) Hérakleitos tvrzením, že jeho větším a větším stlačováním vzniká prve vzduch, pak voda a nakonec země. Hérakleitos ohni pouze připisuje jisté významné vlastnosti (je „aktivní“, „věčný“, „sám se živí“ a „stoupá“), že se, podle toho, co říká Kratochvíl, jeho „pohasínáním“ vydělují protiklady (o kterých ještě bude řeč) a jeho „vzplanutím“ se zase sjednocují a že se koloběh látek ve světě děje skrze „obraty ohně“. Je také zahodno zmínit Aristotelovo tvrzení, že Hérakleitos tvrdí, „že se vše jednou stane ohněm…“

Platón, 427 př. n. l. – 347 př. n. l.) byl řeckýfilosof, pedagog a matematik. Platón bylkrátkodobou inkarnací duše Kristovy. Jméno Platón je pouze obecně rozšířený pseudonym tohoto filosofa, jeho původní jméno bylo Aristoklés, syn Aristóna a Periktiony. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších myslitelů vůbec; britský filosof A. N. Whitehead napsal, že celá západní filosofie je jen komentář k Platónovi. Platón založil athénskou Akademii, jež pak byla vzorem evropským univerzitám a vědeckým institucím. Své spisy psal většinou formou rozprav mezi svým učitelem Sókratem a dalšími osobami, kterým Sókratés svými otázkami pomáhá vyvrátit jejich předsudečné a nezralé názory a dospět k lepšímu poznání.

Platón spolu se Sókratem obrátili pozornost filosofů od úvah o povaze a původu světa k otázkám člověka a lidské společnosti. Ústředními tématy pro ně jsou:

• rozdíl mezi pravým poznáním a pouhým míněním;
• ctnost a možnost výchovy ke ctnosti;
• spravedlivé, a přitom trvalé uspořádání obce;
• dobro jako konečný cíl člověka i obce.

Je po něm pojmenován měsíční kráter Plato.

Platón se narodil roku 428 nebo 427 př. n. l. v jedné z předních athénských rodin. Jeho otec Aristón prý odvozoval svůj původ od athénského krále Kodra, matka Periktioné pocházela z rodu slavného básníka a zákonodárce Solóna a její bratři Charmidés a Kritiás se podíleli na vládě třiceti na konci peloponéské války. Platónovi bratři Adeimantos a Glaukón také vystupují v jeho dialozích a sestra Pótóné byla matka filosofa Speusippa, který po Platónově smrti vedl Akademii. Aristón patrně brzy zemřel a Periktioné si vzala svého strýce Pyrilampa, diplomata a přítele Perikleova. S ním měla syna Antifóna. Platón, který o sobě téměř nepíše, dává všem vystupovat v sókratovských dialozích. Podle Diogena Laertia dostal jméno Aristoklés po svém dědovi, přezdívku Platón (široký, mohutný) mu prý dal jeho zápasnický trenér; jiní ji odvozovali od jeho nezvykle širokého čela. V mládí dostal vynikající vzdělání v gramatice, hudbě a gymnastice a s filosofií jej seznámil Kratylos, žák Hérakleitův.

Podle tradice se ve dvaceti letech setkal se Sókratem a osm let mu naslouchal jako jeho nejvěrnější žák. Platón sám to ovšem v dialozích nikde výslovně neříká a podle Faidóna nebyl při Sókratově smrti, protože byl nemocen.^[1] Poté, co byl jeho učitel roku 399 př. n. l. odsouzen a popraven, odešel snad Platón z Athén do Megary a cestoval do Itálie, na Sicílii, do Egypta a do Kyrény. O cestách na Sicílii a o svých zkušenostech s tamními vládci Diónem a Dionýsem píše v Sedmém listu, jediném zachovaném autobiografickém textu.

Ve věku 40 let (tedy snad roku 387 př. n. l.) se vrátil do Athén a v „Akadémově háji“ založil slavnou Akademii, která trvala až do roku 529, kdy ji zrušil císař Justinián. Jedním z nejvýznamnějších žáků Akademie byl Aristotelés, po Platónově smrti však Akademii převzal jeho synovec Speusippos. Platón zemřel v Athénách ve vysokém věku 82 (nebo 84) let.

Aristotelés ze Stageiry byl filosof vrcholného období řeckéfilosofie, nejvýznamnější žákPlatonův a vychovatel Alexandra Makedonského. Také Aristotelés byl krátkodobou inkarnací duše Kristovy. Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd. Narodil se 384 př. n. l. v osadě Stageira na poloostrově Chalkidiki v dnešní řecké Makedonii, asi 80 km východně od Soluně – Thessaloniki (proto se někdy nazýváStagirita), zemřel v roce 322 př. n. l. v Chalkidě, asi 60 km SV od Athén.

Aristotelův otec Nikomachos byl osobním lékařem makedonského krále Filipa II. V letech 367 až 347 Aristotelés studoval a pak i vyučoval v PlatónověAkadémii vAthénách. Po Platónově smrti odešel vyučovat do Assu v Malé Asii a na Lesbos do Mytilény. Roku 343 př. n. l. jej povolal makedonský král Filip jako vychovatele svého syna Alexandra (budoucí Alexandr Veliký).

Po Filipově smrti se Aristotelés vrátil zpět do Athén, kde se plně věnoval vědě a kde roku335 př. n. l. založil vlastní filosofickou školu zvanou Lykeion, nebo také peripatetická škola (z názvu krytého sloupořadí peripatos (περίπατος), kde se žáci učili, nebo od slovesa peripatein (procházet se), neboť Aristotelés se prý se svými žáky při výuce procházel). Během 13 let, které strávil v Athénách, vznikla většina jeho spisů, někdy spíše poznámek nebo záznamů z přednášek.

Roku 322 př. n. l., po smrti Alexandra Velikého, byl Aristotelés v rámci reakce proti Alexandrovi obviněn z rouhání bohům a odsouzen, takže odešel do vyhnanství do Chalkidy, odkud pocházela jeho matka a kde v následujícím roce zemřel. Zachovala se jeho závěť s přáním, aby byl pochován vedle své ženy.

Na rozdíl od svého učitele Platóna, který se věnoval převážně otázkám člověka aspolečnosti, snažil se Aristotelés obsáhnout a uspořádat i všechno předmětné vědění své doby a výsledky vlastních pozorování Země, oblohy, přírody, jazyka, společnosti, politiky a umění. Zpočátku sice psal také dialogy jako jeho učitel, z těch se však zachovaly jen zlomky, kdežto téměř celé Aristotelovo dílo má podobu soustavných pojednání, traktátů. Zatímco Platónův učitel Sókratés se svými partnery diskutoval a hleděl dosáhnout jejich souhlasu, Aristotelovy spisy už obsahují přesnou a závaznou argumentaci, jak ji má svým žákům přednášet učitel.

Platón v Sedmém listě výslovně říká, že žádnou svoji nauku nikdy nenapsal a nenapíše, protože vychází z vlastního přemýšlení a vyžaduje vnitřní úsilí a konfrontaci různých názorů, z níž teprve jako třením dřev o sebe „vyšlehne oheň poznání a rozumu“.^[1] V Aristotelově myšlení hraje naproti tomu mnohem větší roli věcná zkušenost, která je všem společná a o níž se tedy lze přesvědčit. Úkolem filosofa je spíš myšlenky a zkušenosti přesně zachytit, dobře uspořádat a o všem správně myslet i argumentovat.

Tímto novým vymezením filosofie položil Aristotelés základy soustavné filosofie jako snahy „porozumět tomu, co jest“, ale také různých věd, například anatomie, astronomie,biologie, ekonomie, embryologie, etnografie, geografie, geologie, lingvistiky, logiky,meteorologie nebo politologie. Ve vlastní filosofické oblasti psal o estetice, etice,metafyzice, rétorice a teologii, zabýval se výchovou a vzděláváním, i literaturou a poezií. I když zejména v oblasti přírodních věd jsou jeho jednotlivé názory většinou překonané, mnoho z jeho způsobu zkoumání, třídění a argumentace zůstává dodnes živé.

Základem aristotelského třídění věcí je představa nadřazeného rodu (řecky genos, latinsky genus), jehož jednotlivé druhy (eidos, species) se navzájem liší „specifickou“ čili druhovou diferencí. Definice tak spočívá v určení (společného) rodu a tohoto rozdílu vůči ostatním druhům v něm. Jednotlivé předměty se tak dají uspořádat do „stromu“ nadřazených a podřazených kategorií, na čemž spočívá tzv. binomická nomenklatura v botanice, zoologii atd.

V „první filosofii“ čili metafyzice, která pojednává o jsoucnech a bytí, se Aristotelés snaží překonat Parmenidovo ostré rozlišení „jsoucího“ a „nejsoucího“, které v důsledku vylučovalo každý vznik, změnu a zánik. Používá k tomu rozlišení mezi možností (dynamis, potentia) a uskutečněním (energeia, actus): vznikající věc už musela být možná, a tedy přechází z možnosti k uskutečnění. Každá změna ovšem musí mít svoji příčinu. Aristotelés rozlišuje příčinu

1. látkovou (hyletiké, materialis), tj. materiál či látku,
2. tvarovou (eidetiké, formalis), tj. představu či tvar,
3. účinnou (hothen hé arché, efficiens), tj. toho, kdo ji působí, a
4. účelovou (hú heneka, finalis).^[2]

Tak když se staví dům, musel se o to „přičinit“ jak stavební materiál, tak představa domu, stavitel a konečně účel: někdo chce bydlet. Pokud by některá z nich chyběla, nemohlo by se stavět.

Na tomto příkladu je vidět, že Aristotelova představa o jsoucím se od novověké filosofie a vědy liší především v tom, že typické, vzorové jsoucno je u něho živá bytost, nikoli „rozlehlá věc“ (Descartes) nebo hmotný objekt. Jsoucno se může pohybovat a měnit, a to zejména za nějakým cílem, který patří k jeho přirozenosti (entelechie). Aristotelova filosofie je tedy teleologická. Za druhé je Aristotelovi cizí představa aktuálníhonekonečna. Proto ani řetězec příčin nemůže být nekonečný, nýbrž musí skončit u první nutné příčiny, „prvního nehybného hybatele“, jehož pak křesťanská teologie ztotožnila s Bohem.

Pravidlům správného myšlení, usuzování a argumentace je věnována řada spisů, tradičně označovaných jako Organon čili nástroj, rozumí se právě myšlení. Jednotlivá tvrzení spojujeme v soudy, z předpokladů (premis) vyvozujeme závěry. Základní formou soudu je sylogismus: ze dvou tvrzení se společným členem plyne třetí. Obě výchozí tvrzení mohou být buď obecná (každý, všichni) nebo jednotlivá (je, existuje), a kromě toho mohou být také záporná (žádný a jen některý); podle toho pak některé závěry platí a jiné ne. Formalizováním aristotelské logiky vznikla predikátová logika včetněkvantifikátorů. Aristotelova „analytika“ či logika jakožto nauka o pravidlech myšlení a řeči také z jazyka a z jeho forem vychází: podstata, případek (akcidens), atribut a podobně jsou zároveň kategorie myšlení i jazyka.

Lao-c’ je jedna z nejvýraznějších postav čínské filosofie, jejíž historická existence je ovšem nejasná.

Čínská tradice umísťuje jeho život do 6. století př. n. l., mnoho moderních škol však jeho existenci staví do 4. století př. n. l., případně jej považuje za kompilát postav několika filosofů z těchto období. Lao znamená „ctihodný“ nebo „starý“, tak jako v moderní mandarínské čínštině laoshi „učitel“. V české transliteraci c’ je v tomto kontextu obvykle překládáno jako „mistr“. Tato bytost představuje krátkodobou inkarnaci duše Kristovy.

Ve svém životě měl na starost archivy dynastie Čou, z mnohých knih, o které pečoval, také pramení jeho moudrost. Další legenda praví, že když chtěl odejít ve stáří do samoty, zastavil ho na hranicích strážce. Strážce ho prosil, aby než odejde, sepsal své myšlenky do knihy. Tak vznikla jeho nejslavnější kniha Tao te ťing, základní kniha taoismu.

Lao-c‘ pocházel z vesnice Kü-čchen v kraji Li, okresu Ku v lenním státě Čou. Byl historikem státního archivu v Čou.

Kchung-c‘ (tj. Konfucius) se jednou vypravil do státu Čou, aby se Lao-c´otázal na ceremoniál. Lao-c‘ řekl: „Lidé, o nichž mluvíš, už dávno zpráchnivěli a známe jen jejich slova.“ A dále pravil: „Nalezne-li urozený člověk svou dobu, povznese se; nenalezne-li ji, odejde a nechá růst plevel. Slyšel jsem, že dobrý obchodník pečlivě skrývá své poklady, jako by měl v domě bídu; že urozený muž dokonalé ctnosti se navenek jeví jako hlupák. Vzdej se, příteli, své pýchy a svých rozmanitých přání, svých vnějších gest a ctižádostivých plánů. To vše je pro tvé vlastní já bezcenné. Víc ti nemám co říci.“

Kchung-c‘ odešel a svým žákům řekl: „Ptáci – vím, že dovedou létat; ryby – vím, že dovedou plavat; divoké zvíře – vím, že dovede běhat. Ale nechápu, jak dokáže drak létat s větrem a oblaky a vystupovat do nebe. Dnes jsem spatřil Lao-c´a ; myslím, že je roven draku.“

Lao-c‘ si hleděl tao a ctnosti. Cílem jeho učení je zůstat skryt a beze jména. Žil dlouhá léta v Čou. Viděl pád státu Čou a odešel odtud. Přišel na hranice. Strážce průsmyku Jin Hin mu řekl: „Pane, vidím, že chceš odejít do samoty; kvůli sobě samému tě prosím, ulož své myšlenky do nějaké knihy.“ A Lao-c‘ napsal knihu o dvou dílech a pěti tisíci a několika slovech, která pojednává o tao a ctnosti. Potom odešel. Kde se jeho život skončil, nikdo neví.

Tento strážce se zasloužil o dějiny filozofie téměř stejně jako Lao-c‘ sám. Kdyby Mistra nepřinutil, aby zapsal své myšlenky, byla by světová literatura chudší o jednu ze svých nejvznešenějších knih a zanikly by myšlenky jednoho z největších mudrců všech dob i národů.

 

Moje poznání: Setkání obou filosofů je pouhá legenda, protože Lao-c´ se narodil později než Konfucius, opravdu ve 4. stol. př. n. l. Jejich učení ale vycházelo ze stejného pramene.

 

Další úplnou reinkarnace duše Kristovy je císař Ašóka, který panoval v letech 273-232 př. n.l. Ašóka byl jednou z nejvýznamnějších politických, mravních a duchovních osobností světové historie. V jednom svém výnosu napsal: „Všichni lidé jsou mými dětmi. Ašóka nechal v celé Indii zřídit nejméně 84000 buddhistických klášterů a všude ve své obrovské říši stavěl nemocnice pro lidi i zvířata. Podle Buddhových pokynů organizoval Ašóka šíření buddhistického učení.

 

Mohamed, též Muhammad byl náboženský a politický vůdce a poslední prorok islámu, který je muslimy považován za poslední krok zjevování monoteistického náboženství, jehož dřívější verze byly učeny Abrahámem, Mojžíšem, Ježíšem a ostatními předcházejícími proroky. Většina nemuslimů ho obecně pokládá za zakladatele náboženství islámu. Mohamed představuje krátkodobou inkarnaci duše Kristovy, za účelem předání textu Koránu.

Narodil se roku 570 n. l. v Mekce; pocházel z rodu Hášimovců a kmene Kurajšovců. Záhy osiřel a byl vychován svým strýcem AbúTálibem. Věnoval se obchodování a ve věku 25 let se oženil s Chadídžou. Ve věku 40 let obdržel při meditaci v jeskyni první zjevení od archanděla Džibríla (Gabriela). Tři roky po prvním zjevení začal Mohamed v Mekce kázat o víře v jediného Boha (Alláha), který nevěřící po smrti trestá a věřící odměňuje.

Kvůli perzekuci ze strany bohatých mekských rodů byl Mohamed spolu s hrstkou svých následovníků donucen emigrovat do Jathribu (později známého jako Medína), což mu umožnilo stát se vůdcem první otevřeně muslimské komunity. Následovala válka mezi Mekkou a Medínou, ve které nakonec byli muslimové vítězní. Vojenská organizace, zlepšená těmito střety, se stala základem k dobytí ostatních arabských pohanských kmenů. V době Mohamedovy smrti již byla Arábie sjednocena novým náboženstvím. Mohamed po sobě nezanechal žádné přímé následovníky, což bylo později příčinou rozdělení muslimskéobce na šíity a sunnity. Zemřel 8. června 632 v Medině.

 

Svatý Františekz Assisi (vlastním jménem Giovanni Battista Bernardone), zvaný někdy též sv. František Serafinský,se narodil 5. července 1182 v Assisi, asi 25 km východně odPerugie, dnešního hlavního města stejnojmenné provincie v oblasti Umbria. Sv. František byl krátkodobou inkarnací duše Kristovy.

Františkův otec, Pietro Bernardone, byl bohatý obchodník s látkami. Matka Jana Picaová pocházela z Francie, patrně z Provence. Při křtu dostal jméno Giovanni (Jan). Protože od matky uměl francouzsky, dali mu kamarádi přezdívku malý Francouzek (Francesco). Toto jméno později použil jako své jméno v řádu.

Za téměř tisíc let od jeho narození nakupili životopisci pro Františkovu slávu bezpočet historek, které jsou z větší části pouhé legendy. Např. není pravda, že se narodil ve stáji. V mládí se František nijak nevymykal ze společnosti bohatých mladíků, kteří by se dnes označili za zlatou mládež. Stejně jako ostatní miloval truvérské písně a hodlal se stát udatným rytířem. Daleko od pravdy nejsou ani zmínky o jeho bezstarostnosti a marnotratnosti. Aby svou touhu uskutečnil, zúčastnil se František v roce 1201 výpravy proti Perugii. Assisi však bylo poraženo a František strávil celý rok v zajetí, než byl dojednán mír a zajatci propuštěni. V zajetí trpěl vážnou chorobou, která mu také zabránila, aby se v roce 1205 zúčastnil tažení proti císaři Filipu Švábskému.

V průběhu vojenského tažení a nemoci měl František četné sny a vidění, ve kterých mu Bůh sdělil, že jeho posláním bude chudoba a služba Ježíši Kristu. V mladickém nadšení se rozhodl vykonat pouť do Říma. Tam jej však čekalo obrovské zklamání nad bohatstvím církve a chudobou lidí. Zahodil peníze, vyměnil si oděv s nejbližším žebrákem a žebral u vchodu do baziliky. Po této příhodě putoval po kraji, pomáhal chudým, rozdával svůj majetek, až otci došla trpělivost a vydědil ho. František nějaký čas pobýval v klášteře vGubbiu, kde pracoval jako umývač nádobí, opravoval kostely v Porziuncule a pomáhal malomocným. Hlásal absolutní chudobu a úplné odevzdání do vůle Boží.

V té době se okolo něj shromáždili první žáci. V roce 1209 František sepsal jednoduchá řeholní pravidla a vydal se do Říma k papeži Inocencovi III. Ten zprvu jejich schválení odmítl, ale posléze je přece schválil a tak umožnil vznik Řádu menších bratří. Doplněnou řeholi pak potvrdil papež Honorius III.

Je pochopitelné, že hlásání absolutní chudoby nebylo ani v té době nikterak populární a lidé se zrovna na jeho kázání nehrnuli. Odtud pochází známá legenda, že když nenalezl posluchače mezi lidmi, odešel do lesa a kázal lesní zvěři, která mu pozorně naslouchala.

Nicméně postupně jeho příznivců a následovníků přibývalo. V roce 1212 projevila zájem o následování Františka první žena, Klára. František nejdříve poslal Kláru dobenediktinského kláštera, teprve později se rozhodl společně s ní založit Řád svaté Kláry(Ordo Sanctae Clarae, jinak známé jako Klarisky nebo Řád chudých paní). Členkou tohoto řádu byla svatá Anežka Česká.

V roce 1218 pak založil tak zvaný třetí řád pro věřící, kteří by ho chtěli následovat, ale nemohou nebo nechtějí se vzdát světského života (terciáti, dnes terciáři). Mezi jeho příslušníky patřil např. francouzský král Ludvík IX. nebo německá šlechtična Alžběta Durynská.

František toužil hlásat slovo boží po celém světě a nabádal k tomu i své následovníky. Stal se tak vlastně zakladatelem organizované misijní činnosti. Toužil prý i po mučednické smrti a cílevědomě vyhledával nebezpečí. S křížovou výpravou se dostal doEgypta a vypráví se, že se dostal až k tureckému sultánovi a hlásal mu evangelium. Ten byl Františkem tak zaujat, že ho navzdory všem zvyklostem nenechal ani mučit ani popravit, ale v pokoji ho propustil.

Jeho fyzický stav se však neustále zhoršoval. Podle legendy se 17. září 1224 na jeho těle objevila stigmata, tj. rány na rukou a boku, identické s těmi, které utrpěl Ježíš na kříži. Na sklonku života i oslepl. Zemřel 3. října 1226 v Porciunkuli, v chatrči na zemi, přikryt vypůjčeným pláštěm.

Moše z Leónu (španělskyMoses de León; nar.1250, ve Guadalajara – zemřel 1305,Arévalo), vlastním jménem Moše ben Šem Tov byl španělský (kastilský) rabín akabalista, byl krátkodobou inkarnací duše Kristovy.

Moše z Leónu byl v mládí stoupenec Maimonida a předpokládaný autor kabalistického spisu Zohar, který se stal nejvýznamnějším dílem židovského mysticismu. Od roku 1292 vedl život potulného učence.

Podle Avrahama ben Šloma z Torrutielu sepsal 23 knih, z nichž se však většina ztratila. Po jeho smrti vznikl spor ohledně autorství Zoharu, které je někdy též připisovánotana’itskému rabínovi z 2. století n. l., Šimonovi bar Jochajovi. Vyvstala otázka, zda Moše z Leónu čerpal z nějakého ztraceného rukopisu, či, jak tvrdila jeho vdova, je on sám autorem rukopisu. Moderní vědci (např. Geršom Scholem) se přiklánějí k názoru, že je skutečně autorem pouze on.

Moje poznání: Moše z Leónu je skutečným autorem knihy Zohar.

 

Mistr Eckhart (1260, Waldenfels u Gothy – 1327, Avignon) byl německý teolog, filosof adominikán, známý především jako mystický spisovatel a představitel platonizujícímetafyziky. Jeho německá kázání, určená zejména řeholnicím, měla velký vliv na městskou zbožnost pozdního středověku i na vývoj německého jazyka. Byl krátkodobou inkarnací duše Kristovy.

O Eckhartově mládí víme velmi málo: narodil se na hradě Waldenfelsu u Tambachu, asi 20 km od Gothy, kde byl jeho otec Eckhart z Hochheimu správcem. Někdy po roce 1275 vstoupil do kláštera dominikánů v Erfurtu a studoval patrně na řádovém učilišti v Kolíně nad Rýnem. V Erfurtu se pak věnoval hlavnímu poslání svého řádu, totiž kázání, a to hlavně řeholnicím, jimž musel kázat německy. Jeho zachovaná německá kázání jsou patrně jejich zápisy.

Z roku 1298 pochází jeho první spis, Kniha naučení, kde se uvádí jako novicmistr, kněz pověřený výchovou noviců. V letech 1300 až 1302 přednášel na řádové koleji v Paříži a získal titul magistra. Roku 1303 se stal představeným „saské“ provincie svého řádu, která zahrnovala celé severní Německo až do Pobaltí a měla přes sto klášterů, které představený musel navštěvovat. 1307 se stal představeným nově zřízené české provincies asi 25 kláštery a usadil se v Praze. Roku 1311 byl ustanoven představeným řádu pro celé Německo, zároveň ale povolán podruhé do Paříže, což bylo výjimečné vyznamenání. V roce 1313 se vrátil jako zástupce představeného do Štrasburku a od roku 1323 přednášel na řádovém učilišti v Kolíně nad Rýnem.

Eckhartovo poměrně rozsáhlé dílo se skládá jednak z latinských teologických spisů, které měly blíže scholastickému myšlení a nebyly příliš vlivné, a z daleko vlivnějších spisů německých: čtyř traktátů a přes 100 kázání, která se hojně opisovala a četla. Jedním z jejich pilných sběratelů a čtenářů byl Mikuláš Kusánský. Roku 1521 pak tato kázání vyšla pod jménem Eckhartova následovníka Jana Taulera.

Prvním Eckhartovým spisem je nejspíše Kniha naučení, soubor krátkých promluv o věcech náboženského a klášterního života, patrně záznamy promluv k novicům v erfurtském klášteře. Mírným a laskavým tónem zde Eckhart poučuje a pobízí mladé mnichy k náboženské horlivosti a k askezi. Z jeho pařížských pobytů se zachoval záznam tří přednášek a disputací.

Z doby jeho působení v Praze patrně pocházejí dva německé traktáty, Kniha božské útěchy a O ušlechtilém člověku, psané pro uherskou královnu Anežku, která právě ovdověla. Z jeho kolínského působení pochází patrně několik učených disputací a šest zachovaných latinských komentářů k biblickým knihám, které měly tvořit část rozsáhlého Trojdílného spisu, Eckhartovy Summy, z níž se jinak zachoval jen úvod.

Do češtiny byl dosud (2013) pořízen jediný výběr z Eckhartova díla, a to v knize Jana Sokola Mistr Eckhart a středověká mystika (traktáty, 22 kázání a ukázky z latinských spisů).

Z Eckartových následovníků vynikl už zmíněný kazatel Jan Tauler a dominikán Heinrich Suso (Seuse), kteří se s ním ovšem nikdy nesetkali. Kromě toho se zachoval soubor pozoruhodných lidových „legend“, které svědčí o jeho popularitě. Významnou roli v tradování Eckhartova díla sehrál Mikuláš Kusánský, který je pilně četl a využíval jeho motivy (což ovšem musel činit s opatrností, aby nebyl nařčen z šíření bludného učení). Na Eckhartovu zbožnost v mnohém navázalo hnutí hluboké vnitřní zbožnosti Devotio moderna, jehož kořeny jsou v dnešní Belgii a Holandsku, ale také v Praze, kde dva jeho zakladatelé pobývali a studovali. Z tohoto prostředí pochází anonymní německý spisTheologia deutsch, který se velmi zalíbil Martinu Lutherovi a dočkal se mnoha vydání.

Na Eckharta pak výslovně navazovali tak rozmanití myslitelé, jako byl Jakob Böhme,Hegel, Schelling, Heidegger a Erich Fromm. Počátkem 20. století se v Německu objevilo několik pokusů o nacionalistický výklad, který se s jeho postoji ovšem zcela míjel, nacistům už Eckhart nevyhovoval vůbec. Od sedmdesátých let 20. století zažívá Eckhart vlnu popularity, ale také vážného zájmu vědců i věřících, kteří u něho hledají, co jim jinde chybí.

 

 

Další úplnou inkarnací duše Kristovy je Padmasambhava.Padmasambhava v překladu doslova „Z lotosu zrozený“, v himalájských oblastech známější jako Guru Rinpočhe(„Velevzácný učitel“), byl buddhistický učitel, který podle tradice uvedl buddhismus doTibetu. První Padmasambhavův životopis pochází až ze 14. století a obsahuje mnoho legendárních příhod. Jiné prameny do té doby nejsou známy. Některými badateli tak bývá někdy zpochybňován jako historická osobnost. Podle tradice se narodil v královstvíUdjána, což je oblast v dnešním Pákistánu. Oženil se s dcerou tamějšího krále. Údajně měl schopnost zapamatovat všechno učení a texty, které byly i jen jednou vyřčeny v jeho přítomnosti. To mu zajistilo pověst učence mezi buddhistickými mnichy. Později cestoval do Tibetu, kde založil školu Ňingmapa.

 

Mezi mnoha velikými santy je nejproslulejší Kabír z Benaresu (1429-1513). Kabír Sahib byl úplnou inkarnací duše Kristovy. Kabír byl tkadlec z nízké kasty ze severní Indie. Jako původem muslim (i když pozdější zdroje tvrdí, že se narodil bráhmanské vdově a byl adoptován muslimskými rodiči) nacházel Kabír Boha všude, stejně tak mezi hinduisty jako mezi muslimy. Říkal: „Váránasí je na východě, Mekka je na Západě; vejdi však do vlastního srdce a zjistíš, že tam je Ráma i Alláh. Kabír hovořil o Bohu zpravidla jako o Harim, Pánu. Ale pro ty, kdo miluji Boha, má Pan mnoho jmen – Ráma, Alláh, Karím, Rahím (Slitovný). Důležité je uvědomovat si přítomnost Boha v tepu života v každičkém okamžiku. Kábír se stal v průběhu života také básníkem.

Kabír věděl dobře, že jeho jediným vůdcem a guruem je Bůh – Bůh, který proniká do hlubin duše těch, kdo po něm v lásce touží. Kabír byl básníkem naprosté oddanosti k Bohu, který nacházel Boha ve tkáni i dřině světa. Kabír zemřel, jak žil: lpěl na Bohu, ne na tom či onom náboženství. Kabír ovlivnil pozdějšího gurua Nánaka.

Další význačnou úplnou inkarnací duše Kristovy je Guru Nának, též Báb Nának nebo jen Nának. Narodil se 20.10.1469 a zemřel 7.5.1539. Guru Nának byl zakladatelem sikhismu a stal se prvním sikhským gurem. Víra, kterou hlásal, se výrazně lišila od tehdejších převládajících náboženství. Guru Nának převzal prvky z hinduismu, z islámského mysticismu i něco z prací velkých básníků jako např. Kábíra.  Guru Nának je uctíván také hinduisty a sůfisty. Guru Nának hluboce zasáhl do dějin Paňdžábu, historického území, které dnes zahrnuje území Pákistánu a Indie. Guru Nának ustanovil zvyk skupinových zpěvů oddanosti. Říkal svým žákům, že by měli hledat smysl svého života při recitaci božího jména.

Sikhismus vznikl v patnáctém století v Paňdžábu jako nový směr, který se vyhranil proti v té době převažujícímu hinduismu i islámu. Za jeho zakladatele je považován Nának. Je označovan jako první z řady deseti guruů. Guru Nának odmítl uctívání mnohočetného hinduistického pantheonu, obřady i oběti. Na rozdíl od muslimů hlásal rovnost muže a ženy a  zavedl víru v jedno nejvyšší jsoucno. Základním principem sikhismu je teze „Ikk óm kár sát nám“ – Existuje jediná podstata a její jméno je pravda.

I když jsou nyní sikhové rozšířeni po celé Indii, většinu jeho vyznavačů a poutních míst najdete právě zde na severozápadě indického subkontinentu. Sikhové, ač tvoří pouhá dvě procenta indické populace, jsou hodně viditelnou skupinou. Vděčí za to své pracovitosti a také odvaze. Díky svému turbanu a plnovousu jsou nepřehlédnutelní.

Sikhové si nepotrpí na žádné rituální a okázalé náboženské projevy. Dá se říct, že veškerou svoji víru zakládají na tom, jak zlepšit svůj život na tomto světě. Díky životu v pravdě, poctivé práci a službě komunitě. Tím se velmi odlišují od fatalistických hinduistů. Jako revoluce musela v té době také působit jejich víra v rovnost lidí, zavrhnutí kast a rovnoprávnost mužů a žen.

Základem sikhské víry jsou tři základní složky. Jsou to Sévá, Langar a Sangat.
Sévá je dobrovolná manuální práce jako služba společenství. Tato práce může být jakákoliv. Může se jednat o úklid, pomoc v kuchyni, stavbu škol nebo jakoukoliv jinou veřejně prospěšnou činnost.
Langar může znamenat společné jídlo, nebo kuchyni, ve které se toto jídlo připravuje. Součástí gurudvar jsou velké jídelny, kde se všichni společně podílejí na přípravě jídla. Toto bývá vždy vegetariánské, servíruje se na zemi a jí se rukou. Je symbolem rovnosti a sounáležitosti společensví.
Sangat je shromáždění sikhů nebo místní komunita. A jak už bylo řečeno, tato komunita je založena na vzájemné pomoci a spolupráci.

 

Guru Ardžan (1581-1606) byl krátkodobou inkarnací duše Kristovy. Byl pátým guru v souvislé řadě deseti guru. Od smrti guru Nánaka vedla sikhistické panth souvislá řada guru až do roku 1708, kdy zemřel desátý. Ačkoli odmítnutí hinduistické kastovní hierarchie symbolicky zdůraznil třetí guru Amar Dás (1532–1574) zavedením langaru, společného jídla, které se v chrámu rozdává všem bez ohledu na kastu, všichni guruové pocházeli ze stejné kasty jako Nának. Od pátého guru se úřad dědil v rámci jedné rodiny. Původně se centrum společenství s každým guru přesouvalo, dokud guru Ardžan nezaložil velkou svatyni v Amritsaru známou jako Zlatý chrám (Harimandri), která je od svého vysvěcení roku 1604 centrem sikhismu.

Guru Ardžan provedl ještě významnější čin: sikhistickému panth dal kodifikací sikhistických spisů jednotný předmět uctívání, které zveřejnil pod názvem AdíGranth(První kniha) a připsal jim autoritu guru. Jde o ohromnou knihu hymnů, která má ve standardní moderní edici 1430 stran a v rituálech sikhistických chrámů (zvanýchgurudvára, brány guru)

zaujímá ústřední postavení. Kromě skladeb guru Nánaka obsahuje AdíGranth texty následujících čtyř guru, z nichž každý používá poetické jméno „Nának“ v souladu s přesvědčením, že přenosem světla se guru začlenili do bezešvé linie „světla, jež se mísí se světlem“ (džoti džot samai). Sám guru Ardžan je největším přispěvovatelem; jeho hymny zabírají zhruba třetinu celého díla. Obsahem spisu jsou rovněž hymny nesikhistických autorů (např. Kábír a Rávidás) nebo muslima Farída, souhrnně označovaných za „stoupence“ (bhagat). Jazyk většiny textů je směsí staré paňdžábštiny a staré hindštiny; zaznamenány jsou zvláštním písmem sikhů, tzv. gurmukhí.

Pečlivé uspořádání několika tisíců hymnů, samo o sobě mimořádný editorský výkon, se neřídí primárně autorem, nýbrž tóninou (rág), v níž se mají zpívat. Ačkoli žádný jiný raný text nemá kanonickou autoritu, jakou má Adí Granth,

lidová zbožnost využívá prozaických hagiografií o guru Nánakovi zvaných džanamsákhí(rodová svědectví), které začaly vznikat v tomto období.

Další význačnou krátkodobou inkarnací Ježíše Krista je Bahá’u’lláh.

Bahá’u’lláh, vlastním jménem Mírzá Hosejn-‘Alí, se narodil v roce 1817 v perském hlavním městě Teheránu do rodiny ministra (vazíra) na šáhově dvoře. Od mládí byl přes vysoké postavení své rodiny znám svou filantropickou a charitativní činností, jakož i rozsáhlými duchovními vědomostmi a schopnostmi, aniž by se mu kdy dostalo formálního teologického vzdělání.

Víra Bahá’í (někdy též označována jako „bahaismus“) je nezávislé světovémonoteistickénáboženství. Jejím zakladatelem je Bahá’u’lláh (1817-1892), který je Bahá’í věřícími považován za posledního z řady Božích Poslů, jako byli Abrahám,Mojžíš, Buddha, Kršna, Zarathuštra, Kristus, Mohamed.

 

Většinu svého čtyřicetiletého působení Bahá’u’lláh strávil ve vyhnanství, žaláři a v domácím vězení. Z Bagdádu byl vypovězen za svoje učení světskou i duchovní mocí osmanské říše do Istanbulu a posléze do Edirne (Drinopol), kde strávil celých šest let. Odsud byl osmanským sultánem ‚Abdu’l-’Azízem poslán do trestanecké kolonie v Palestině, kde měl být jeho život vlivem podmínek žaláře původního křižáckého pevnostního města ‘Akká (Akra) ukončen. Bahá’u’lláh však téměř dvouleté žalářování přestál a nakonec mu bylo umožněno dožít v domácím vězení v usedlosti Bahdží, nedaleko ‘Akká.

Z vězení a vyhnanství Bahá’u’lláh posílal dopisy všem hlavám tehdejších velmocí, kde je vyzýval, aby v duchu nového náboženství přehodnotili způsob svého vládnutí a ve prospěch všeobecného blaha se navzájem dohodli na celosvětovém míru. Bahá’u’lláh přes příkoří a protivenství, které ho doslova na každém kroku stíhaly ze strany světské i církevní moci, přes rodinné tragédie a přes útok na svůj život z rukou nevlastního bratra, zjevoval své spisy, nazývané v Bahá’í terminologii s odkazem na Starý zákon Deskami. Poslední dny života Bahá’u’lláh strávil v domácím vězení na usedlosti Bahdží, nedaleko ‘Akká.

Bahá’í věří, že tento svět byl stvořen vědomou a myslící Příčinou, která se v náboženské tradici zpravidla nazývá Bohem. Tato Božská podstata je pro lidskou mysl zcela nepoznatelná a naprosto nepopsatelná, takže ji můžeme nazývat nejrůznějšími jmény, přesto však na těchto jménech a přídomcích zůstává naprosto nezávislá. Jména jakoBůh, Pán, Hospodin apod. jsou pouze pomocnými nástroji vyjadřování, jejichž prostřednictvím odkazujeme k oné věčné Příčině.

Jelikož tato Příčina stvořila svět vědomě a zároveň představuje inteligentní entitu, toto stvoření bylo provedeno se specifickým účelem a záměrem. Aby lidstvo mohlo tento smysl stvoření pochopit, jsou v průběhu věků sesíláni božští učitelé, které terminologie Bahá’í nazývá Božími projevy. Díky těmto dokonalým projevům Boha, které lze připodobnit k čistému zrcadlu, věrně odrážejícímu přesnou podobu, myšlenky a záměry Stvořitele, a prostřednictvím jejich učení jsou lidé schopni pochopit Boží plán a uskutečňovat jeho vůli na Zemi. Náboženskou zvěst, kterou tyto Boží projevy pravidelně přinášejí, lze tedy považovat za přímé Boží poselství vyjádřené jazykem a stylem srozumitelným pro lidstvo v dané fázi svého pozemského vývoje.

Bahá’í věří, že Boží projevy představují jediné pojítko mezi nepoznatelnou podstatou a lidstvem. Představují dokonalý projev či odraz pomyslného slunce Boží podstaty, z něhož lidstvo čerpá svůj duchovní život. Boží projevy lidstvu zprostředkovávají Boží vůli pomocí svého učení, které zjevují od samotného počátku stvoření. Tento proces dle Bahá’í učení bude navždy pokračovat, neboť lidstvo bude v každé době a fázi svého vývoje potřebovat duchovní vedení a inspiraci. Z dochovaných zdrojů jsou nám známa jména projevů, kteří jsou součástí tzv. Adamova cyklu, jenž začíná Adamem, pokračuje přes Abraháma, Mojžíše, Ježíše a Mohameda až po Bába, který cyklus završil a svým ohlášením příchodu Bahá’u’lláha zároveň zahájil nový cyklus. Vedle výše jmenované „semitské“ rodiny projevů Bahá’í rozeznávají projevy „árijské“ linie, jako Kršnu, Zoroastra (Zarathuštra) a Buddhu. Bahá’í nečiní jediný rozdíl v podstatě těchto projevů – jediné, čím se Boží poslové dle Bahá’í učení liší, je míra zjevení, kterou v daném okamžiku historie lidstvu zprostředkovali.

Bahá’í věří, že jedno z hlavních poslání Božích projevů bylo ustanovení vždy vyšší formy integrace lidské společnosti. Od kmenových svazků a společenství městských států lidstvo přes úroveň národních států dospělo k novému stupni své existence, který ohlásil a svými principy zastřešil Bahá’u’lláh.

Tato etapa vývoje lidstva předpokládá spojení národů na celosvětové úrovni a vznik společných mezinárodních institucí (legislativních, soudních i exekutivních) při dodržení základního principu jednoty v různosti, tj. zachování svébytnosti kultur jednotlivých národů a etnických skupin.

Světový dům spravedlnosti, nejvyšší Bahá’í správní instituce je se sídlem v Haifě, Izraeli

 

Abd-ru-shin, autor knihy „Ve světle Pravdy“, se občanským jménem jmenoval Oskar Ernst Bernhardt. Byl to Němec, narodil se 18. dubna 1875 v Bischofswerdě poblíž Drážďan. Jméno Abd-ru-shin, pod kterým psal přednášky svého „Poselství Grálu“, znamená přibližně „služebník Světla“. Tato bytost byla krátkodobou inkarnací duše Kristovy.

V roce 1928 přesídlil Oskar Ernst Bernhardt do Rakouska, kde žil až do doby, kdy mu nacisté vyvlastnili majetek a jeho dílo „Ve světle Pravdy“ zakázali. Znemožnili mu tak další působení, poslední léta svého života musel strávit pod dohledem gestapa v Oberkipsdorfu v saských Krušných horách. Tam také 6. prosince 1941 zemřel.

V Bischofswerdě prožil Oskar Ernst Bernhardt šťastné dětství. Po školním vzdělání následovalo obchodnické vzdělání a učení, které dokončil v Drážďanech.

Jako samostatný obchodník a podnikatel a později podílník na větších obchodech s exportem a importem byl Oskar Ernst Bernhardt často na cestách. Pod dojmem svých zážitků postupně zanechal povolání obchodníka ve prospěch svých spisovatelských sklonů, a od let 1907/1908 pracoval již jen jako spisovatel. Vedle cestopisů, novel a románů vzbudila pozornost především jeho dramata.

Po delším pobytu v New Yorku (1912/1913) jej vedla studijní cesta do Anglie (Londýna). Tam byl jako čtyřicetiletý po vypuknutí první světové války jakožto Němec internován v letech 1915–1919 v britském internačním táboře na ostrově Isle of Man. Čtyři roky trvající internace mu umožnila prožívat vnitřní nouzi lidí, kteří nenalézali východisko z rozpadajícího se starého uspořádání světa. Procitlo v něm přání pomoci jim věděním o vyšších souvislostech.

Počínaje rokem 1923 začal Oskar Ernst Bernhardt publikovat přednášky na témata základních životních otázek pod jménem Abd-ru-shin. Toto jméno nevyjadřovalo jen to, co poznal jako svůj úkol a čím žil – být služebníkem Světla – nýbrž bylo také mostem mezi jeho prvním, přípravným pozemským životem v době Mojžíšově a jeho úkolem zprostředkovatele „Poselství Grálu“. Učení o reinkarnaci je ústřední součástí knihy „Ve světle Pravdy“.

V roce 1928 se Abd-ru-shin usadil na Vomperbergu v Tyrolsku, poblíž Innsbrucku, a na tomto místě dokončil přednášky Poselství Grálu. Současně vznikl s „Osadou Grálu“ i životní model ve smyslu tohoto díla. Se začleněním Rakouska k Německu v roce 1938 však nacistický režim tuto knihu zakázal, Abd-ru-shin byl zatčen a jeho majetek na Vomperbergu vyvlastněn.

Po šesti měsících tíživé vazby v Innsbrucku musel okupované Rakousko opustit. Útočiště nalezl nakonec v Oberkipsdorfu v saských Krušných horách, nesměl však veřejně pokračovat ve svém díle ani přijímat návštěvy. Gestapo Abd-ru-shina nepřetržitě sledovalo a kontrolovalo.

Roky vyhnanství přesto využil k práci: sestavil Poselství Grálu do formy, ve které dnes existuje. Vyhnanství a izolace však měly své následky: Abd-ru-shin zemřel ve věku pouhých 66 let dne 6. prosince 1941 v Kipsdorfu

 

 

Bába Sawan Singh Ji Maharaj (1881-1969) byl žákem duchovního učitele Baba Jaimal Singh Ji Maharaj (1838-1903). Předtím, než Baba Jaimal Singh Ji Maharaj opustil fyzický svět, vybral si Baba Sawan Singh Ji Maharaje, aby pokračoval v jeho duchovní činnosti. Tento Velký Mistr byl krátkodobou inkarnací duše Kristovy.

Lidské tělo je chrám, ve kterém sídlí Bůh. Toho však nelze nalézt jinak, než že člověk vstoupí do svého nitra. K cestě dovnitř jsou však potřeba učitelé a průvodci, kteří znají cestu. Takovými průvodci jsou žijící dokonalí Mistři. Jedním z nich byl i Sawan Singh Ji, v Indii zvaný Velký Mistr. Jeho učení je zachyceno v knize, která má v češtině název „Rozhovory s Velkým Mistrem“ a otevírá duchovní cestu pro každého z nás.

Mistrovo učení bylo založeno na Surat Šabd józe, neboli duchovní vědě dokonalých Mistrů východu. Jeho učení bylo srozumitelné nejen zasvěcencům: Bůh je v každém srdci; duchovno je běžné dědictví lidstva, není rezervované či určené pro specifickou zemi nebo národnost; a cíl duchovna je jednota duše s Bohem.

Mistrovo učení se rozšířilo jako přirozený způsob dosažení duchovních cílů poznání Boha a vlastního sebepoznání. Počet jeho zasvěcenců dosáhl 125 tisíc bytostí. Ty bytosti, které ho navštívily a pocházely ze západních zemí, přinesly jeho učení i zde a byla vytvořena centra ve Spojených státech, v Kanadě i v Evropě. Bylo vydáno i několik knih, které obsahují jeho učení.

Baba Sawan Singh Ji Maharaj byl reformátor jedinečného významu. Kladl důraz na čestný způsob obživy a nikdy nepřijímal žádné dary, ani od svých stoupenců.

 

 

Sant Kirpal Singh (1894-1974), velký prorok-mystik současného věku, se narodil v Sajjád Kasranu, malé vesnici v Paňdžábu (nyní část Pákistánu). Tento Velký Mistr byl úplnou inkarnací duše Kristovy.

Celoživotní úsilí o nalezení Boha jej přivedlo ke zkoumání tvrzení mnoha súfiů, jogínů a mystiků. Zůstával však skeptickým a odmítal přijmout kohokoli jako Guru, dokud neměl přímý důkaz o jeho kompetenci.

Modlil se k Bohu, aby se mu zjevil přímo, aniž by přicházel skrze člověka. Jeho modlitby byly vyslyšeny a v meditacích jej navštěvovala světelná podoba vousatého člověka. Tuto podobu nepoznal, a protože si myslel, že to je Guru Nának, zakladatel sikhského náboženství. Pokračoval v meditačních cvičeních a zanechal svého pátrání uspokojen tím, že k němu mluví Bůh. O sedm let později, v roce 1924, navštívil město Bjás v Paňdžábu, aby strávil nějaký čas na březích stejnojmenné řeky. Někdo se ho zeptal, zda se přijel podívat na Mistra. “ Tady je nějaký Mistr, zeptal se?“ Takže poté, co se potěšil na říčním břehu (měl velice rád vodu, zvláště řeky), šel do blízkého ášramu, a tam poznal na fyzické úrovni, v osobě Báby Sawana Singha, tutéž podobu, již vidíval po sedm let ve svých meditacích. Následující den byl iniciován a zbytek života věnoval cvičení Surat Šabd jógy, duchovní disciplíny, již učil Bába Sawan Singh.

U nohou svého Guru žil po 24 let a velice rychle pronikl hluboko dovnitř učení. Na počátku třicátých let zmiňoval Bába Sawan Singh jeho jméno těm, kdo se ptali, má-li nějaké pokročilé žáky. Na konci třicátých let mu byla přidělena práce na sepsání Gurmat Siddhant, dvojsvazkové duchovní klasiky v jazyce paňdžábí, která na žádost Kirpala Singha vyšla pod jménem Sawan Singh. V roce 1939 ho jeho Mistr požádal, aby inicioval 250 lidí na pravidelné měsíční iniciaci—nevídaná to čest pro jakéhokoli Sawan Singhova žáka a jeden z tradičních způsobů, jakým Mistr nepřímo označuje svého nástupce. Během celých třicátých a čtyřicátých let vedl pravidelně Satsang v Láhauru a Amritsaru. Často rozmlouval na pódiu se svým Mistrem, a jak říkával: „Mluvil jsem s Mistrem, a lidé si užívali!“

Druhého dubna 1948 vedl zrovna Satsang v Déře Bába Džajmál Singh—ášramu svého Guru v Bjásu—když přišla zpráva, že Bába Sawan Singh zemřel. Přesně den předtím obdržel přenos duchovní moci skrze oči, který potvrzuje a umožňuje pokračování této moci z jednoho lidského pólu na druhý. Jeho Mistr mu předtím, 12. října 1947, řekl, že bude jeho nástupcem. Tehdy Mistra prosil, aby nadále zůstal ve fyzické podobě a dával jenom jakékoli příkazy. Tato modlitba však nebyla vyslyšena, a jeho Mistr nyní odešel. S těžkým srdcem odejel Kirpal Singh se třemi blízkými žáky do Rišikéše v himálajských horách a příštích pět měsíců strávil v téměř neustálém samádhi, pohlcení v Bohu.

Posléze, když vyprázdnil pohár duchovního blaha a stal se jedno se svým Otcem, obdržel zevnitř příkazy: „Běž zpátky do světa a přiveď Mi zpět Mé děti.“ Když se navrátil do nově nezávislé Indie, stále se ještě vzmáhající ze šokujícího odpadnutí Pákistánu a neuvěřitelného utrpení, které to způsobilo, odjel rovnou do Dillí—střediska, kam proudili paňdžábští utečenci—a zde začal se svou prací. V roce 1951 na okraji města založil Sawan ášram, a satsangů se účastnilo pět tisíc i více duší. Jeho práce se nadále rozrůstala jedním rozmachem za druhým: v roce 1955 uskutečnil svou první zahraniční cestu, při níž strávil několik měsíců ve Spojených státech a v Evropě. Bylo to poprvé, kdy Světec jeho velikosti navštívil Západ, a poprvé, kdy tam byla autentickým Mistrem tohoto systému vysvětlena Surat Šabd jóga. Jako výsledek této cesty přijaly stovky obyvatel Západu iniciaci a začali s duchovními cvičeními. Byli pověřeni zástupci, kteří udělovali iniciační pokyny, když byl Mistr fyzicky nepřítomen (po jeho předešlém schválení), aby mohlo dílo pokračovat a růst. Ve většině větších měst v Americe a Evropě vznikla malá centra žáků. Tito žáci měli dále vliv na ostatní, a počet iniciovaných začal rovnoměrně narůstat.

V Indii se dílo dále rozrůstalo prudkým tempem, jak se mocně šířila Mistrova pověst jako svatého člověka, jenž skutečně žije podle toho, co káže a co říkají písma. V roce 1957 byl zvolen prezidentem nově utvořeného Světového společenství náboženství, kterýžto úřad zastával po patnáct let, a čtyř Světových náboženských konferencí, od čehož nakonec v roce 1971 ustoupil, když bylo evidentní, že se v tomto směru nedá nic více dosáhnout. V roce 1962 obdržel za svou duchovní a humanitární práci Řád Sv. Jana Jeruzalémského, Maltézských rytířů—první nekřesťan v historii, který přijal tuto poctu. Při této příležitosti pro něho poslal ministerský předseda Néhrú, aby mu přednesl osobní blahopřání. Měli dlouhý rozhovor, a zde začal Mistrův neoficiální, avšak důvěrný kontakt s předsedy vlády Indie. (Při několika příležitostech radil ministerským předsedům Šástrí a Indiře Gándhíové, a ti oplatili tím, že oslovili shromáždění na několika konferencích, kterým předsedal.)

V roce 1963 uskutečnil své druhé světové turné, tentokrát jako prezident Světového společenství náboženství. Setkával se s národními a náboženskými vůdci své doby a působil léčivým evangeliem lásky v samotném trnitém světě praktické politiky. Setkal se s papežem Pavlem VI., patriarchou východních ortodoxních církví a mnoha královskými a vládními osobnostmi na všech úrovních, kterým všem představoval myšlenku jednoty člověka. Vedle práce na této úrovni nadále inicioval uchazeče do Surat Šabd jógy a ukazoval jim cestu Domů.

Jak se dílo na Západě rozrůstalo a ke Kirpalu Singhovi bylo přiváděno více a více uchazečů o pravdu, v mnohých z nich se vyvinula silná touha prožít s ním nějaký delší čas v Indii a poznat jej osobně. Během zimy a jara roku 1974 bylo u jeho nohou nepřetržitě od dvou do čtyř set žáků ze zemí mimo Indii, kromě tisíců indických stoupenců, kteří se shlukovali u jeho dveří.

Konečná podoba jeho mnohostranné mise se zrodila 6. února 1970, kdy byla veřejnosti představena myšlenka „Mánav kéndry“. Mánav kéndra znamená „Lidské centrum“, a jak Kirpal Singh často vysvětloval, je to ášram, ale víc než ášram. Těchto středisek, zasvěcených utváření člověka, službě lidem a péči o půdu, bylo plánováno založit pět po celé Indii—po jednom na severu, jihu, východě, na západě a v centru. Každé středisko mělo být posléze soběstačné a sloužit jako zemědělský příklad pro hospodáře v oblasti—spojením tradičních indických metod s vědeckými poznatky. Kromě duchovních instrukcí a programu pro „utváření člověka“, který měl tvořit jádro, měla být součástí každého střediska i bezplatná nemocnice, bezplatná základní škola, domov pro staré, vybavení pro studium jazyků a knihovna srovnávacího náboženství a mysticismu. Dvě z těchto středisek byla již zřízena a začala působit, když Kirpal Singh opustil fyzické tělo.

26. srpna 1972 odjel Mistr na své třetí a poslední světové turné. Tentokrát byl vítán mohutnými zástupy a všude, kam jezdil, jej následovalo asi tisíc žáků, většina z nich mladí lidé, kteří byli iniciováni v posledních několika letech. Ačkoli jeho tělo vykazovalo nakonec již známky sešlosti a jeho neobyčejná životní síla a výdrž se nakonec zmenšovala, přesto během celé cesty udržoval čtrnácti až patnáctihodinový pracovní den, vedl nesčetně přednášek, navštívil tisíce lidí v soukromých setkáních a než tato cesta 31. prosince v Římě skončila, inicioval více než dva tisíce nových žáků.

Vnějším vyvrcholením jeho činnosti bylo svolání velké Světové konference o jednotě člověka v únoru 1974, sedm měsíců před svou smrtí. S pozvánkami pro duchovní a vládní činitele v Indii a po celém světě se konference zúčastnilo na dva tisíce delegátů a asi padesát tisíc nedelegátů. Tato velká konference, veřejné rozšíření myšlenky Mánav kéndry, měla na všechny, kdo se na ní podíleli, elektrizující vliv. Je opět na jeho žácích a těch, v nichž zasadil základní myšlenku jednoty, aby v tomto díle pokračovali.

Jeho poslední větší snaha v zájmu jednoty se uskutečnila v Kumbha Méle v Hardwáru, kde 12. dubna 1974 zorganizoval velký počet sádhuů a svatých lidí do Národní konference jednoty v příslibu společné práce k odstranění náboženských svárů a k ekonomickému pozvednutí chudých lidí v Indii. Bylo to poprvé ve známé indické historii, kdy byl někdo schopen přimět tradičně nezávislé sádhu, aby se spojili dohromady pro společné dobro. Jak později říkal: „Bylo velice těžké je přimět, aby se všichni sešli.“

Při velké bhandáře na počest svého Mistra (Sawana Singha) na konci července 1974 udělil Sant Kirpal Singh svou poslední Iniciaci, při níž udělil Nám 1067 duším, které přijal pro vnitřní zážitky Světla a Zvuku. O několik dní později, 1. srpna, oslovil na žádost členů zasedání indického parlamentu—poprvé v historii, kdy byl nějaký duchovní vůdce pozván, aby oslovil parlament. O tři týdny později, 21. srpna, se jemu vyhrazená práce naplnila, a tak odešel, aby se spojil se svým Mistrem.

Moje poznámka: Přestože je popis činnosti této bytosti sestručněn, přesto i tak ukazuje na duchovní velikost a neobyčejné schopnosti tohoto dokonalého Mistra. (Více se dá najít na netu.) Bůh nás, lidstvo neopouští a stále nám posílá své Mistry.

 

 

Poslední krátkodobou inkarnací duše Kristovy v tomto výčtu je zakladatel ISKCONu, A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda. Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny(anglickyInternational Society for Krishna Consciousness – odtud zkratka ISKCON), často nazývaná Hare Krišna nebo Hare Kršna, je vaišnavské hnutí, které v roce 1966založil v USA A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda. Hnutí bývá označováno jako jedno z tzv. nových náboženských hnutí; jeho kořeny jsou ve védské tradici. Veřejnosti je známo zejména díky průvodům v ulicích měst se zpěvem mahámantry a tancem.

Šrí Šrímad A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda (1896-1977), často nazýván zkráceně Šríla Prabhupáda, se narodil v indickéKalkatě. Jeho jméno, stejně jako všechna jména význačných védských představitelů, je složeninou z postupem života získaných titulů. Původním jménem Abhaj Čaran De, což je vyjádřeno oněmi dvěma písmenky A. C. v jeho jméně. Narodil se jako syn čistého vaišnavy Goura Móhana a matky Rádžní, od nichž se mu dostalo západní kulturou neposkrvrněné varnaášrámské výchovy. Stal se stoupencem Gaudíjské Misie, skupiny pro obrodu gaudíja vaišnavismu v tradici Čaitanji Maháprabhua. Bhaktisidhánta Sarasvatí Thákura duchovní učitel pověřil svého žáka Šrílu Prabhupádu úkolem rozšířit védskou moudrost v angličtině do západního světa. Prabhupáda se dostal do USA v roce 1965, kdy mu bylo 69 let. Z Indie se vydal se 44 rupiemi v kapse. Připlul do New Yorku bez jakýchkoli finančních prostředků a za 12 let jeho zbytku života podařilo přeložit do angličtiny drtivou většinu védské literatury psané v bengáštině a sanskritu jako např. Bhagavad-gita taková jaká je, či mnohosvazkové vydání Šrímad Bhagavatamu a Čaitanya Čaritamrity (stěžejní nauky o Bohu) a nesčetné množství dalších Autorizovaných védských textů. V roce 1966Prabhupáda založil ISKCON Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny, která svou působnost postupně rozšířila po celém světě, tak jak si přál jeho duchovní učitel. První stoupenci hnutí pocházeli z řad hippies.

Prabhupáda sestavil mezinárodní řídící komisi (Governing Body Commission, GBC), která mu pomáhala řídit ISKCON a která po jeho odchodu převzala zodpovědnost za řízení společnosti. Vzhledem k odklonu od pokynů zakladatele však začalo mít hnutí vážné problémy: „Abhay Charan De (1896-1977)[…] Po jeho smrti se skupina guruů z řad jeho amerických následovníků ujala moci, a každý z nich přijal zodpovědnost za určitou geografickou oblast. Nejednotnost, soudní spory a skandály snížili počet členů pohybujících se v jádru hnutí pod 2 000 a utlumili počet nových zasvěcení.“ Za deset roků, které uplynuly od Prabhupádovy smrti, odešlo nebo bylo vyloučeno šest z původních jedenácti guruů.

 

Další a poslední úplná reinkarnace duše Kristovy byla v těle duchovního Mistra, který se jmenoval Maharaj CharanSing Ji, který se narodil v Indii v roce 1916 a zemřel v roce 1990. Tento duchovní Mistr byl zakladatelem Shabd jógy (jóga zvukového proudu), která je nejvyšším systémem indické jógy. Její cíl je zcela duchovní. Jejím účelem je umožnit žákům dosáhnout duchovního osvobození ještě během života na zemi. Systém meditace a duchovního cvičení vede žáka až do nejvyšších oblastí vědomí.

Informace o tomto významném Mistrovi, např. na netu, téměř neexistují.

 

Moje poznání: Inkarnace tohoto duchovního Mistra Maharaj Charan Sing Ji a duchovního Mistra Sant Kirpal Singha jsou téměř souběžnými úplnými inkarnacemi duše Kristovy (to by nemělo nikoho překvapit, že je to možné) a byly důležité pro změnu vědomí lidstva před rokem 2012.

 

Roger Louis Schütz-Marsauche (12. května1915, Provence ve Švýcarsku –16. srpna2005, Taizé), známý jako Bratr Roger, byl mnich, zakladatel a převorekumenického společenství ve francouzském Taizé. Bratr Roger vyšel ze své rodné protestantské víry a „přijal plnost katolické víry“, aniž by se celkově zřekl svého protestantského dědictví.

Moje poznání: Tato nesmírně láskyplná bytost byla inkarnací apoštola a evangelisty Jana a částečnou inkarnací duše Kristovy. Byl to předobraz Ježíše Krista ve 20. století a na počátku 21. století. Tak si můžeme představit vystupování Ježíše Krista v jeho inkarnaci.

V letech 1937 až 1940 studoval Schütz teologii v Lausanne a Štrasburku. Roku 1940přišel do Taizé v Burgundsku a založil zde komunitu Taizé, ekumenický mužský řád. V roce 1949 složilo sliby prvních sedm bratří, nyní společenství čítá asi 100 bratrů,katolíků i různých protestantských vyznání.

Toto společenství v Taizé se věnuje praktickému ekumenismu a to zvláště mezi mladýmikřesťany. V Taizé vznikl nový způsob soužití lidí různých vyznání a putují sem každoročně statisíce mladých lidí z celé Evropy.

Za své „dílo smíření“ obdržel Schütz mj. Templetonovu cenu (1974), mezinárodní Cenu Karla Velikého a Cenu UNESCO za výchovu k míru.

16. srpna 2005 byl při večerní modlitbě v kostele Smíření v Taizé napaden duševně vyšinutou ženou, která ho několikráte bodla do krku. Na následky těžkých zranění během několika minut zemřel. Vražedkyně byla zadržena věřícími a předána policii.

 

Velké množství dalších informací o této bytosti a celé komunitě Taizé lze nalézt v knize „Netušená radost“, „Vyvolit si lásku“ a v mnoha dalších knihách a také na internetu.

 

Málokdy však lidé přijali čisté učení jednotlivých inkarnací Krista. Jednak docházelo k nesprávnému výkladu jejich učení, jednak ke změnám při ústním podávání učení a jednak k úmyslným změnám kněžími a gurui, kteří se chopili příležitosti jak ovlivnit masy lidí pro vlastní prospěch. Např. v křesťanství to vyústilo v potřebu vést křižácké války ve jménu Boha a Ježíše Krista. Většího nepochopení se Ježíšovi nemohlo dostat. Podobně to platí i pro islám.

Literatura:

(1) – Bible – Česká biblická společnost 1996

(2) – N.D. Walsch „Hovory s Bohem I-III“, „Bůh, na kterého čekáme“, „Nová proroctví“

(3) – Knihy Heleny Šeblové: údaje byly sdělovány v období let 1992-2007 (celý text knih na http://www.bozilaska.cz)

1. díl Poselství – Truhlice pokladů 1. až 3. část
2. díl Poselství – Truhlice pokladů 4. až 5. část
3. díl Poselství – Truhlice pokladů 6. až 7. část
4. díl Cesta – Platinová kniha
5. díl Pochodeň pravdy – Vstupte do Hádovy brány, Hekaté letí na nebesích, Bohové jdou v zástupu
6. díl Chrám věků – Zrcadlo světa, Stvořitelé
7. díl Vesmírná jednota lásky – Živly, Zpěv lásky, Bílý Kužel

(4) – Michael Baigent, Richard Leigh, Henry Lincoln „Svatá krev a Svatý grál“

(5) – Josef Šuráň „Hvězda Betlémská a chronologie života Ježíše Krista“

(6) – Holger Kersten „Ježíš žil v Indii“

(7) – John Bowker „Bůh a jeho proměny v dějinách náboženství“

(8) – Anna Read „Edgar Cayce o Ježíši – co bible neříká“

(9) – Zdeněk Krušina „Evangelium neznámého eséna“

(10) – James H. Charlesworth „Ježíš a svitky od Mrtvého moře“

(11) – Jan A.Dus, Petr Pokorný „Neznámá evangelia Novozákonní apokryfy

(12) – Channelingy od Kryona na mém webu http://duchovnipoznatky.webnode.cz

(13) – Cynthia Bourgeault „Tajemství Marie Magdalény“

(14) – Kryon „Dvanáct vrstev DNA“

(15) – Moje texty: Bible – Nový zákon, Stručná historie příchodu mimozemšťanů na planetu Zemi“, „Ježíš, Boží trojice, lidská trojjedinost“, „Shrnutí poučení o mysli, podvědomí, vědomí, nadvědomí, egu, karmě, DNA“ , „Bůh, na kterého čekáme“, „Nová proroctví“; vše lze najít na mém webu http://duchovnipoznatky.webnode.cz.

 

Napsal Jan Heczko

Červenec – září 2014

Doplněno: listopad 2014, leden 2015