Inspirace

Je třeba poznat dva navzájem se doplňující způsoby, jímž lze dojít k probuzení a osvícení; tím prvním je cesta zápasu a úsilí, tím druhým je cesta nezápasu a neúsilí. Na cestě úsilí se očistíte, bojujete, abyste se dokázali zbavit veškerých překážek a mohli být plně přítomní, soustřeďujete se na procitnutí či osvícení tak intenzívně, že všechno ostatní jde stranou. Nakonec jste nuceni zbavit se poslední věci, na níž lpíte: touhy po osvícení – a když se vzdáte jí, všechno se rozjasní. Na cestě úsilí žádný zápas neexistuje: otevřete se realitě přítomnosti. Nechce se po vás nic, než abyste spočinuli ve vnímání přirozenosti. Od tohoto bodu se dále odvíjí veškeré pochopení a soucítění.

Věc se má tak, že součástí putování každého člověka jsou občas oba popsané způsoby. Obě cesty vedou ke vzdání se. Jak řekla Dípama, jedna z osob, jež mi byly učiteli: „Oba způsoby jsou nejlepší.“ Moudré úsilí je důležité. A přece je lhostejné, jak svízelná je cesta a kolik úsilí na ní vynaložíme – probuzení srdce nakonec přichází jako akt milosti, jako jarní větřík, který odvane veškeré naše zájmy a obavy a občerství srdce.

Meditovat, modlit se a naslouchat, to je jako otvírat dveře a okna. Ale plánovat, kdy bríza zavane, není možné. Jak pravil róši Suzuki: „S osvícením si nelze smluvit schůzku.“

A v tomto smyslu hovoří úsloví:„Dosáhnout osvícení je náhoda. Duchovní cvičení nás jen činí vůči této náhodě vnímavými.“

Z knihy Po extázi prádelna, Jack Kornfield