Živly a sexualita
Oheň rád jiskří, rád se pouští do rozmanitých dobrodužství, je rád, když musí zdolávat překážky a výzvy, když musí dobývat, když sex překračuje nějaké tabu nebo morální zábrany: právě tato ambivalence je pro oheň dráždivá. Oheň totiž najdeme v křesťanském pekle, a současně je používán jako posvátná obět bohům. Oheň hltavě spaluje zemi jako potravu, a přitom vzlíná k nebesům. Tento rozpor mezi fascinací primitivní tělesností a touhou tělesné vazby překonat, transcendovat a spálit na popel – aby duše mohla vzlétnout k nebesům jako pták Fénix, je pro oheň charakteristický. V jeho prožívání vášně je cosi palčivého a přitom vznešeného. Může se mísit touha po nadvládě nad partnerem, touha zazářit a vyniknout, být lepší, neschopnost unést soka, konkurenci či srovnání, skrytá zášť a rivalita, touha zvítězit a ponížit, ale současně i touha dostát tomu, co je v duši nejušlechtilejší a nejvznešenější, dospět k nadpozemskému ideálu. A tak se sexualita stává jakýmsi bitevním polem, podiem životního dramatu. Případná neuróza zde může nabýt projevů hysterických.
Voda je spojena s kouzlem, romantikou a intimním sblížením duší, jemným příšeřím, v němž hranice mezi já a ty mizí, nerozlišujícím, neostrým vnímáním, v něm se sny jednoho prostupují se sny druhého v jediném toku snění. Tato blízkost, připomínající prapůvodní jednotu v matčině děloze, je pro vodu vším. Žádný jiný element není schopen proniknout do takové hloubky jako voda. Dokáže se vcítit a bezvýhrad se odevzdat druhému. Vzdává se sebe sama, aby přijala druhého jako sebe sama. Nebezpečím je zde ztrácení se v druhém, bolestná závislost, pokud nám chybí vědomí vlastní identity: snaha žít skrze toho druhého, jakoby byl vším, zcela se do druhého vsáknout nebo k němu přilnout. Vodní milenec či milenka chtějí být ctěni za svou loajalitu a empatii. Sexuální akt je pro ně věcí momentálního rozpoložení a atmosféry, která visí ve vzduchu. Nemá nic společného se zemskou pravidelností, spíše s neurčitým bezčasím, tajemstvím, láskyplným naladěním. Teprve bezpodmínečná důvěra se stává mostem otevření, který dovolí tělesné setkání. Bez podpory jiných elementů a kvalit, může být takový most stejně tak iluzorní, domnělý, jako impressionistická malba, která včera byla tak skutečná – a dnes nezbyl než prázdný sen. Této zvýšené subjektivity a sugestibility může zkušený svůdce, zvyklý plavit se ve vodách jako pirát, snadno zneužít. Časy, kdy byla voda výhradní doménou žen, však minuly, a tak se totéž může přihodit muži, který naivně podlehne kouzlu zkušenější ženy. Konflikty v oblasti vodního živlu mohou souviset se sklony k závislostem a depresi. Freudovskou paralelou je orální stádium psychosexuálního vývoje.
Vzduch je hravý a jiskřivý společník, který se nerad váže. K erotice přistupuje s lehkostí a zvědavostí, bere ji jako hru, zábavu a jako zdroj poznání. Málokdy však stojí vzduch sám o sobě, a tak příjmá zabarvení jiných elementů. Jelikož je přitahován tím, co je nedostupné, co nemůže mít, může se stát, že raději dobývá a chytá než „konzumuje“, protože chycená kořist jej už nevzrušuje. Raději loví to, co je v pohybu, nejisté a v dálce. Co je blízko, stává se fádní. Jeho hry připomínají kočku, která své kořisti stále znovu dává šanci utéct, aby probudila svůj zájem. (Hunting is better than the catch.). Při svádění používá lichotek, ale i přímých otázek – jde mu o to, se prostě na věci domluvit. Nejvíce se bojí závislosti na někom, tudíž raději zůstává ve věčném pohybu odněkud někam, jako motýl, co přelétá z květiny na květinu. Hrozí, že zůstane věčným dítětem (puer aeternus), pokud neintegruje do vědomí i další živly ve stejné intenzitě jako vzduch. Je-li vzduch méně hravý a více racionálně kontrolovaný, pokud zarytěji lpí na nezávislosti já, hrozí nebezpečí schizoidní poruchy. Člověk se pociťuje v jakési ostré izolaci uvnitř sebe sama vůči světu jako potenciální hrozbě závislosti.
Země se v oblasti erotiky projevuje jako touha po jistotě, pravidelnosti a bezmezné věrnosti. Sex je chápán jako příjemný a pravidelný akt, jenž má v denním nebo týdenním plánu své přesné místo. Nebezpečím tohoto přístupu je rutina, nedostatek vášně, intimní blízkosti nebo hravosti. Zemitý milenec / milenka (má-li tu snahu) chce být chválen(a) za svou výdrž a technickou zručnost.
V elementu země se totiž prolínají smysl pro fyzično s touhou tuto vitální sílu podrobit kulturním pravidlům – a ty mohou jít často proti sobě, což se může projevit jako obsedantní neuróza spojená s nutkavými myšlenkami a pocity viny a snahou tuto vinu symbolicky smýt ritualizací chování a dogmatickým lpěním na čistotě a řádu. Živel země má zřejmě svou paralelu v análním stádiu psychosexuálního vývoje.
Nevědomý živel a sexualita
Co je nevědomé, skryté, spoutané nás tím více fascinuje v podobě projekce. Ačkoliv nevědomý živel může vyvolávat velkou přitažlivost a fascinaci něčím, volba erotického objektu na základě tohoto živlu je obvykle příliš primitivní a iracionální, takže ve výsledku může vést ke zklamání, protože se necháme zlákat něčím, s čím nekoresponduje zbytek naší osobnosti. Lecos se může vymknout z kontroly. Je to místo, kde máme tendenci něčemu poněkud slepě podléhat.
Na druhou stranu, není takové „vymknutí“ odhalením něčeho, co v sobě máme a co jsme si předtím neuvědomovali? Něco starého se musí zhroutit, aby se otevřela cesta do neznáma. Nevědomé živly si hledají cestu ven z temnnoty nevědomí na světlo, a často tak činí právě skrze sexualitu. Sexualita může být místem, kde se setkáváme s nevědomým.
Nevědomý oheň: fascinace vizualitou, vzhledovou atraktivitou, která se zdá neodolatelná, magická, bez ohledu na iracionalitu takového sexuálního výběru (nevědomá funkce je velmi primitivní a archaická, je svým způsobem slepá) – vizuální vjem nás může „oslepit“. Někdy jsou lidé s nevědomým ohněm fascinováni živočišnými a temperamentními lidmi opačného pohlaví, ze kterých září vášeň k životu, kterou sami postrádají. Svůj neprojevený oheň si mohou projektovat na černochy, jihoevropany a další exotické typy. Může ho lákat „zakázané ovoce“, co je dobrodružné a nespoutané, ale protože sám ohněm nedisponuje v dostatečné míře, nemá dostatek odvahy, aby taková přání projevil nebo aby se odhodlal k činu. Proto se tato ohnivost projeví jen na úrovni vizuálních představ: vášeň doutná pod pokličkou.
Nevědomá voda: zde může být problém se strachem ze ztráty kontroly: nechat běh událostí volně plynout, člověk se úzkostlivě ovládá i během sexuálního aktu. Jinou podobou nedostatku vody může být citová plochost, oddělování sexu a citu, neschopnost je propojit, stmelit. Také neschopnost ponořit se v sexuálním aktu do hloubky, do neurčité časové dimenze. Nedostatkem vody může trpět partner, který nepociťuje dostatečnou míru empatie, souznění, napojení, kterého tento člověk není příliš schopen. Na druhou stranu sex může být naopak jedinou oblastí života, kdy se člověk setká se svými emocemi, kdy se setká s nevědomým v sobě. Jindy si to nedovolí, má stále „upnutou kravatu“. Sexuální akt může pak nabýt obzvlášť silného významu jako místo setkání se se svou emocionalitou, s hloubkou života. Člověk se pak může stát sexem posedlý, protože jen tímto způsobem vstupuje do chrámu nevědomého, posvátného, do hlubokého kontaktu se životem.
Nevědomý vzduch: pro člověka s nevědomým vzduchem může být obzvlášť vzrušující erotická komunikace, slova, verbální narážky, erotické jinotaje, protože jeho intelekt je nejblíže nevědomému. Ačkoliv nedostatek vzduchu normálně souvisí s nedostatečnou přizpůsobivostí a flexibilitou, erotika může být právě oblast, v níž je tento člověk ochoten velmi experimentovat! Co se týče sexu, je naopak nadmíru zvědavý. Skvělé by bylo, pokud by se mu tato zvědavost a touha experimentovat přenesla i do běžného života.
Nevědomá země: pro člověka, jemuž chybí ukotvení a jenž se příliš vznáší s hlavou v oblacích, poskytuje sexualita uzemění. Nevědomá země se zde projevuje jako skrytá smyslnost v jinak subtilně nebo étericky působícím člověku. Jako vše nevědomé se může projevovat poměrně primitivně a jednoduše. Nepřítomnost zemského živlu ve vědomí se může projevovat jako nestálost a neochota přijmout omezení nebo dlouhodobý závazek.
Typologie elementů
Živlové kombinace:
Kombinace 3+1
U každého člověka je obvykle jeden živel dominantní. (V pohádkách to bývá král, který má tři syny). Ten je doplňován pomocným živlem, sekundárním, s nímž je dominantní svázán přátelskou vazbou (např. nejstarší syn). Tyto dva živly jsou pro člověka vědomé, člověk se v nich cítí dobře, jsou jeho domovem, dokáží si navzájem „přihrávat“. O kombinacích dvou živlů, které jsou u vás nejvýraznější, se dočtete v druhé části tohoto článku.
Třetí živel je částečně vědomý a částečně nevědomý, jako slunce, které je už takřka za horizontem, ale ještě jej vidíme. Třetí živel člověk využívá zřídka, musí se na to soustředit. Má pro něj zvláštní, magický význam, představuje jeho skrytou sílu, kterou příliš často nevyužívá, ale když tak činí, jakoby se pohyboval vstříc nějakému tajemství. Tento třetí živel může podbarvovat jeho nálady nebo názory, ale člověk si to málokdy uvědomí. Nicméně, pokud je člověk otevřenější světu nevědomí, i s ním se může skamarádit a využívat jeho zázračných sil. Zázračných proto, protože čerpá informace z celé nevědomé matrice. Obvykle se však o tuto třetí sílu opíráme jen zřídka, když ji naléhavě potřebujeme. Teprve když začínáme integrovat třetí živel, začínáme nejasně tušit, že existuje i čtvrtý.
Čtvrtý živel představuje slepou skvrnu, která je zcela nevědomá a představuje největší slabinu jeho charakteru, nejnáročnější výzvu, protože se zcela brání vědomému řízení. Člověk o něm buď nic neví nebo se tento živel projevuje velmi primitivně. Okolí jeho účinky vidí, ale člověk sám ne. Pod svícnem je největší tma. Stejná hierarchie 3+1 platí samozřejmě i pro Jungovské funkce. Tento poslední a nezavrženější živel je však nakonec tím, který rozhoduje o „spáse“ a záchraně člověka, který se nakonec stane rozhodující, neboť skrývá největší poklad. V pohádkách bývá zobrazován jako nejmladší syn nebo dcera, někdo komu se všichni vysmívají, kdo je nějak zvláštní a jiný než ostatní.
Králem zavržená Maruška v pohádce Sůl nad zlato nakonec svou solí zachrání celé království. Nevyčerpatelná slánka symbolizuje nevyčerpatelnou duchovní moudrost. V tabulce analogií se můžete dočíst, že sůl odpovídá elementu vody. Ohnivý král posedlý svou mocí a panovačnou vůlí tedy zavrhl cit, aby nakonec shledal, že bez citu to „nejde“.
Pokusíme se zamyslet nad tím, jaké motivy sebou přinášejí kombinace dominantního a scházejícího živlu. Jak uvidíte, přestože jde o charakteristiku velmi stručnou, jde o popis Achillovy paty, s níž se potýkáme celý život. Cítit se dobře ve svém dominantním živlu a vytěsňovat signály živlu nevědomého, je totiž velmi pohodlné. Bohužel působením nevědomého živlu, nepřítomností něčeho, co by tam být mohlo a mělo, trpí nejen člověk sám, ale hlavně jeho nejbližší okolí. Působení něčeho, co zdánlivě není, je někdy silnější, než působení toho, co je. Už jen proto, že si to člověk nechce přiznat.
Nevědomý oheň nebo voda naznačují problémy se subjektivitou (a promítají se více do vztahů, kde s objektivitou nevystačíte), zatímco nevědomý vzduch nebo země naznačují problémy s objektivitou (čímž narušují přizpůsobivost vzhledem ke světu, kde je pro silně subjektivního člověka obížné přežít). Naše kultura preferuje objektivitu (země + vzduch), proto člověk, který má problémy s ohněm nebo vodou, působí zcela normálně, dobře zapadá do společnosti, je „znormalizovaný“. Na jeho nedostatek odvahy a mravní cti (oheň) nebo lidské účasti a schopnosti proniknout do hloubky (voda) se hledí pouze jako na drobnou vadu na kráse.
Nevědomý oheň
Schází spontaneita, vášeň, odvaha, neumí vyjadřovat agresivitu, je chladný, kontrolující se a ustrašený.
silný vzduch + nevědomý oheň: musí rozvíjet odvahu vstoupit do světa vášní, které má tendenci racionalizací zadusit v samém zárodku, příliš se ovládá, na vše má dopředu racionální argumenty, uchovává si citový odstup a nezávislost za každou cenu; až najde odvahu ve svém srdci, až přijde na to, jak ho jeho skeptické myšlení vlastně omezuje, že jeho zdánlivý odstup ode všeho je vlastně vězením, získá konečně jeho život náboj entuziasmu a zdravého šílenství, víry v to, že život má nějaký smysl; nejprve mu ale musí dojít, že za tím, co považuje za svou ohromnou duchaplnost a mazanost, se skrývá docela obyčejná a mrňavá zbabělost
silná voda + nevědomý oheň: jemnocitný člověk, který se bojí opustit svůj ochranný obal; je ovládán a vláčen svými city, ale schází mu dlouhodobá síla vůle, která by jeho životu dávala nějaký směr; nechává se životem unášet, ale dokud nenajde svůj životní cíl, může zjistit, že se motá v kruzích, že stojí v místech, kde už kdysi dávno byl
silná země + nevědomý oheň: neumí experimentovat, je příliš opatrný a nechce se pouštět do žádných nejistých podniků, působí toporně a strnule; když oheň integruje, jeho život získá švih a eleganci, jeho jiskra se rozhoří; do té doby však stále jen na něco ustrašeně čeká a místo závažných kroků a rozhodnutí se drží zaběhlé jistoty
Nevědomý vzduch
Uvažuje subjektivně a svévolně, má problémy s objektivním, logickým a abstraktním myšlením.
silný oheň + nevědomý vzduch: ovládán tím, v co věří, že je pravda, vyslovuje náhlé, nezdůvodněné úsudky, které znějí jako vypůjčené a nevěrohodné fráze; musí se naučit uvažovat předem a teprve potom mluvit nebo konat, musí pochopit, že chce-li někoho o něčem přesvědčit, musí své tvrzení zdůvodnit
silná voda + nevědomý vzduch: žije ve své vlastní vybásněné realitě a je proto neustále v konfliktu s objektivní realitou, potlačuje objektivní úsudek, opomíjí hlas reality, raději věří svému snu, zamotává se do vlastní sítě lží a obran před skutečností, čímž mate i své okolí, neumí rozlišovat nuance, rozdíly mezi dvěma věcmi, spíše všechny hranice smývá a nemístně zobecňuje; pokud nerozvine vzduch přinášející ostré rozlišování, svobodu a nezávislost, hrozí, že se zalkne ve svém vyfabulovaném niterném světě
silná země + nevědomý vzduch: vidí svět s klapkami na očích jen v měřítku užitečnosti a použitelnosti, nevidí jiné možnosti, relativnost toho, co vnímá, nemá možnost odstupu, je pohlcen každodenními starostmi a rutinou; aby se osvobodil, musí v sobě probudit touhu po poznání, která mu skutečnost ukáže z větší výšky, jinak se mu jako mravenci, který se dívá z výšky několika milimetrů, bude každá drobná potíž zdát ohromná
Nevědomý živel země
Chybí mu smysl pro realitu, neumí své záměry dotáhnout do konce, chybí mu smysl pro odpovědnost a schopnost své činnosti strukturovaně rozvrhnout a naplánovat a tento řád pak dodržovat. Nestará se o každodenní život nebo finanční prostředky. Měl by se soustředit na praktickou realizaci svých nápadů.
silný oheň + nevědomá země: zahoří, nadchne se, ale brzy mu dojde palivo, vytrvalost, hrozí mu vyčerpání tělesné, psychické i finanční; výzva spočívá v lekci trpělivosti, což je pro prudký oheň to nejtěžší, a lekci omezení, že vše má svůj rámec, počátek a konec, to je pro ohnivý typ, který by se chtěl jen bavit, tíživé; bez přijmutí limitů mu hrozí vyhoření
silná voda + nevědomá země: je příliš měkký, slabý a shovívavý, chybí mu půda pod nohama, není moc spolehlivý; musí se naučit být pevnější, tvrdší, určitější, získat sebedůvěru a sílu, dokázat, že je na něj spoleh, že je schopen vykročit ze svého citlivého světa směrem ke každodenní skutečnosti, v níž je třeba být silný
silný vzduch + nevědomá země: typický věčný chlapec, který nechce přijmout závazky a povinnosti, vznáší se jako orel ve světě svých představ a myslí si, že je výjmečný; výzva spočívá v přijmutí zemské tíže a odpovědnosti a realizaci svých nápadů, které vyžadují námahu, ale umožní mu dospět a být nějakým způsobem užitečný
Nevědomý živel vody
Schází mu empatie, soucit, instinktivní jistota a schopnost nechat věcem volný průběh, nechat řeku plynout. Žije tak, aby se ho nic nedotklo, nic do hloubky neprožívá. Zůstává na povrchu, není schopen proniknout k podstatě. Důvodem je obava ze světa hlubokých emocí.
silný vzduch + nevědomá voda: citově vyschlý a velmi povrchní člověk, který se paradoxně dokáže dojmout u filmu nebo u knihy, kde konečně uvolní své potlačené city – anebo v afektu; skrze tyto výlevy si dokazuje, že je citlivý a citově bohatý a nepřipustí si, že se jedná o lacinou selanku a infantilní projev emocionality; měl by se soustředit na rozvoj opravdových citů v jejich rozmanitosti a barevnosti, to však nedokáže, protože pocity od počátku racionalizuje, zlehčuje a vysmívá se jim; odmítá soucítit s ostatními, je chladný a myslí si tak, že je nad věcí
silný oheň + nevědomá voda: ačkoliv je zmítán emocemi a vyžívá se v dramatických výstupech, je vlastně velmi neosobní, povrchní a citově plytký, je velmi aktivní, ale schází mu trpělivost, empatie, pochopení druhých; druhé používá jako diváky a posluchače pro své výstupy; touží po moci a nadvládě, ale paradoxně zakouší bezmoc; od svých pocitů bezmoci utíká k hyperaktivitě; má se naučit prožít a unést svou bezmoc a tak vyzrát: poprvé se do hloubky ponořit do svých skutečných pocitů, které budou pravděpodobně (za maskou čiperné veselosti) nejprve bolestné
silná země + nevědomá voda: má přehnanou tendenci mít vše pod kontrolou, neumí nechat život volně plynout, třese se strachy před hrozbou, že mu neočekávaná situace (jako povodeň) podlomí půdu pod nohama; existuje pro něj jen jedna naprosto jasná a racionální realita a vše, co toto jeho neochvějné pojetí skutečnosti překračuje, ho děsí a ohrožuje; musí se naučit chápat, že existují věci, jež lze jenom tušit, které se nedají uchopit, zvážit, změřit, a přesto jsou hodnotné a cenné; dokud se to nenaučí, bude se paranoidně bát „duchů“, i když v ně rozumem nevěří, avšak jeho infantilní pocity, které ho ovládají, ano; přes svůj skeptický pragmatismus může mít dětinské citové záliby
Kombinace 1+1, dominantní živel a jeho sekundant
Oheň + vzduch
Oheň a vzduch se dobře snáší. V harmonickém spojení dodává oheň vzduchu víru v ideály a mravní výšku, čímž vzduch ztrácí svou vypočítavou a příliš ohebnou neutralitu. Přísun vzduchu je pro oheň požehnáním, neboť se má na co vrhnout, co strávit a tak se nadšeně vrhá do čtení knih a sbírání informací. Bez vlastních idejí, vlastních cílů se však může stát, že stále něco chce, ale neví co: jaksi bezcílně plápolá sem a tam. Rád příjmá myšlenky a ideje ostatních a činí z nich obsah své vlastní vůle, stává se jejich prodlouženou rukou, rád slouží vyšší moci. Hlavní charakteristikou tohoto spojení je tedy informační hltavost a idealismus, schopnost nadchnout se pro nějaký nápad nebo koncepci, bez ohledu na to, kdo ji vymyslel.
Země + voda
Země a voda se harmonicky doplňují. Voda zemi zalévá a zúrodňuje. Země vodě posyktuje potřebné omezení jejího toku. Země bez vody vysychá a drolí se, voda bez země se bezmezně nechává vysávat a zneužívat. Zemský člověk bez vody je suchý a s tvrdou skořápkou, stává se suchou hroudou, bezcitným materialistou, který se ničeho neštítí. Země s vodou naopak poskytují člověku praktické a činorodé zaměření (země) doprovázené hlubokým citem (voda). Hodí se pro pomáhající, řemeslné, ale i umělecké profese. Země a voda jsou ženské, pasivní elementy a ve svém spojení tvoří něco typicky ženského a mateřského. Představme si řeku volně tekoucí širou krajinou – všechna živá zeleň vůkol je možná jen díky vláze vody, všechna obdělaná políčka na obou stranách jsou možná jen díky píli a pracovitosti místních obyvatel. Zemitost a realismus se mísí s péčí a pracovitostí. Voda zde získává smysl pro čas a je podřízena smyslu pro povinnost a zodpovědnost. Pasivní elementy však mohou vytvářet past v podobě pohodlnosti, stálosti a přílišného lpění na neměnných jistotách, nedostatku odvahy vyhlédnout spoza svého hobitího kopečku.
Spojení vody a vzduchu má v sobě cosi lyrického a básnického: spojení slov a citů. Intelekt je schopen proniknout do nevídaných hloubek, cit je schopen zvlétnout do nevídaných výšin. Takový člověk má velký smysl pro harmonii a hlavně hudbu. Z této kombinace se rodí vypravači, pohádkáři a básníci, kteří jsou schopni naladit se na své posluchače, na dno lidské duše a předávat slova, která se dotýkají našich citů (Michael Ende, Franz Kafka, Jules Verne). Vzduch však někdy přílišnými touhami přichází o svou jasnost a stává se příliš subjektivní, pozoruje vše v mlhavém opraru, stává se obětí své fantazie. Naopak při převaze vzduchu a povrchnosti, může dojít k líbivé sentimentalitě a kýčovitosti, tedy zneužití živlu vody, když jí sebereme hloubku. Při příliš prudké analýze vzduch city vysouší a zůstává jen prázdný cynismus. Člověk někdy něco rozumově chápe, na nebi je ihned jasno, ale vody jsou ještě dlouho po nějakém konfliktu nebo zážitku rozbouřené. Rovnováha citu a rozumu je u tohoto člověka křehká, ale když ji najde, stává se pramenem harmonie.
Země + oheň
Toto je dynamické, úspěšné, ale potenciálně konfliktní spojení. Heslo tohoto člověka zní: konám svou vůli. Tento člověk je pracovitý, vytrvalý a energický, někdy až tvrdý. Představme si sálající kovářskou pec, v níž se taví železo nebo boha Héfaista. Tento člověk svou přesvědčivostí a pílí překoná, ohne, jakýkoli odpor. Vyzařuje, je-li v harmonii, příjemné teplo a žár domácího krbu. Když však oheň začne převládat, kde zmizí zdravý zemský smysl pro správnou míru věcí, nastává efekt „spálené země“, přílišný žár, posedlost, hyperaktivita vedoucí k destruktivitě nebo manažerskému „vyhoření“. Když převládne země, oheň jen doutná, a člověk se stává příliš opatrný a potlačený oheň vede k nepříjemnému vnitřnímu napětí. Pokud se spojí přesvědčivá rétorika ohně se zavilou zemskou rigiditou, vznikají konzervativní náboženští fanatici a hlasatelé neměnných pravd. Takového člověka těžko zvikláte.
Oheň + voda
„Mají se k sobě jako oheň a voda.“ Všichni tušíme, že jde o poněkud konfliktní spojení. Oba živly jsou krajně subjektivní a emocionální. Tento člověk má velmi osobní vidění světa. Sleduje svou vnitřní pravdu. Může se stát citovým tyranem nebo fanatikem, který nevidí nalevo napravo, jenž neustále žije na hraně mezi euforií a beznadějí, vzmachem a pádem. Pokud se jim však oba živly podaří alchymicky sloučit, jsou naopak velmi vřelí a starostliví lidé. Stávají se moudrými průvodci lidských duší, neboť chápou všechny podoby lidských emocí, a přitom mají odvahu kráčet vlastní cestou nehledě na podmínky vnějšího světa. Patří sem například malíř a básník William Blake, Charles Baudelaire nebo Vincent van Gogh a mnozí další umělci, buřiči a vůdci, kteří se pohybují mezi peklem a nebem.
Země + vzduch
Tento člověk se naopak cítí dobře v objektivním světě a proto má předpoklady být společensky úspěšný. Dobře zvládá praktické a každodenní úkoly, je chytrý, šikovný a dokáže taktizovat. Může být i obchodnicky mazaný, technicky nadaný a obvykle zastává materiální hodnoty (země). Najdeme zde mnoho vynálezců, neboť tato kombinace se hodí pro vědecké bádání (pozorování, měření, fakta + analýza, abstrakce). Např. Isaac Neewton nebo Tycho de Brahe. Tyto lidé se dobře orientují ve světě peněz – tedy vzdušných symbolů materiální hodnoty. Nyní k záporům tohoto typu: mohou být poněkud sušší (vzduch vysušuje zemi) – odtud záliba v suchém humoru. To je ještě sympatické. Přílišná „vyschlost“, neoživená vodou nebo ohněm – tedy zdravou dávkou subjektivity, však hraničí s bezcitností a chladným kšeftařením. Také zde najdeme technicko-byrokratické typy, šedé kancelářské myši, vyznačující se neschopností bavit se o něčem jiném, než o náplni své práce – například o počítačích, pokud pracují v IT (země = hardware, vzduch = software). Nejsou ničím „špatní“, jen jim chybí barvy života, kterými by získali na individuálnosti.
Literatura:Banzhaf, Hajo: Živly jako obraz člověka, Bratislava 2001
Autor: Vojtěch Franče
Zdroj: http://ografologii.blogspot.com
Přidat komentář