Relativita
Jako démanty, jako krystalky plné barevného spektra,
padaly na zem slzy duhy rozprostřené nad lesy a horami.
„Nikdy nebudu tak věčná jako vy,“ pláče.
„Už za chvilenku, za okamžik, jakmile tamhle mrak přikryje slunce,
já zaniknu.“
Lesy i hory stály majestátně dál až do nedohledna.
Duha je obtáčí, avšak za chvíli skutečně mizí.
Zajde slunko, krajina potemní a jemný deštík se promění v liják.
„Škoda, duha je pryč,“ posteskne si básník schovaný pod stromy
a později o ní napíše svou nejslavnější báseň.
Eva Hernández, ze sbírky „Šlépěje ve stopách na cestě“
Přidat komentář