K zamyšlení

Příběh:

Člověk náhle zemřel…
Najednou uviděl, jak se k němu blíží Bůh s kufrem v pravici.
„Synu, přišel čas, musíme jít…“
Člověk se zeptal:
„Proč tak brzy? Chtěl jsem toho ještě tolik udělat … a zažít.“
„Je mi líto, synu. Nadešel tvůj čas… musíš jít.“
„Co máš v tom kufru, Bože?“
„Všechno, co ti patřilo, všechno, co bylo tvoje.“
„Všechno, co mi patřilo? Chceš říct… moje věci, šaty, peníze?“
„Je mi líto, věci denní potřeby ti nikdy nepatřily, ty patřily naší Zemi…“
„Tak… moje vzpomínky?“
„Je mi líto, synu, ale ani ty nepůjdou s tebou. Nikdy ti nepatřily. Ty patřily času.“

„Tak… moje schopnosti?“
„Ani ty ti nepatří. Ty patřily okolnostem.“
„Pak tedy… přátelé, příbuzní?“
„Je mi líto, synu. Ani ty ti nepatří… oni patřily k tvé životní cestě.“
„Ale manželka… a děti?“
„Je mi líto, synu, ani ty ti nepatří. Ty patřili tvému srdci.“
„Tedy… moje tělo?“
„Ani to ti nepatřilo. To patřilo prachu…“
„Tak… moje duše?“
„Je mi líto, synu, ale tvoje duše, ta ti také nikdy nepatřila…, ta patří Mně.“
Zoufalý člověk vytrhnul Bohu kufr z ruky a otevřel ho…
Byl prázdný.
Se slzami v očích se ptá Boha:
„Nikdy mi nic nepatřilo? Nikdy jsem nic nevlastnil?“
„Ale ano, synu…. Každý okamžik, který jsi prožil, patřil jen tobě…“
Žijme všichni přítomným okamžikem. Žijme svůj život!