Cesta duše do hlubin vesmíru

Narodili jsme se jako čisté duše, přesto v našem životě přijde dříve či později doba, kdy se v nás probouzejí otázky: “Kdo vlastně jsem? Jak jsem se sem dostal? Proč mne zraňuje to, co jiné ne? Z čeho mám strach a proč? Kudy mám jít, abych se cítil lépe?” Nevíme, kde jsme se naučili reagovat tak, jak reagujeme. Kde vzniklo násilí a proč… A tak začínáme bádat a zkoumat sami sebe. A aniž bychom si to uvědomovali, učinili jsme první krok na cestě ke svému srdci.

Zjišťujeme, že to, co vidíme kolem sebe; situace, které nás zraňují; naše reakce; pocity strachu a úzkosti – to vše, co nám způsobuje svírající pocit na srdci, jsou zkušenosti, které jsme si nasbírali již jako malé děti. S pevným sebevědomím a vědomím toho, kdo jsem, se na situace dovedeme dívat s nadhledem a umíme se k dané situaci postavit čelem. Dokud nás ale nutí něco schovávat hlavu v písku a cítit se jako oběť, je něco v nás špatně… Odkud se tedy berou naše strachy, pochybnosti?

Pokud máme zdravé sebevědomí a máme vztah který nevyjde, tak nás to nerozhodí tolik, jako když své sebevědomí nemáme a neustále se bojíme, že zůstaneme bez lásky… Ale co když to sebevědomí prostě nemáme? Co pak?

A tak jsem to měla já…moje srdce bylo kompletně zanesené a nemilované a já se již jako malá holka cítila jako osoba, která je hodna lásky POUZE, pokud udělá vše, co se po ní chce…. Pak mne někdo bude mít rád, pak se budu moct mít ráda já sama…

Do světa dospělých jsem si odnesla, že lásku si musím zasloužit…že nejsem dost dobrá, že ať udělám cokoliv, nezavděčím se, a že je normální, pokud někdo tvrdí, že mne miluje a vzápětí ho to přejde… Také jsem si odnesla zkušenost, že láska prostě bolí a jakmile ji tedy poznám, začne odtikávat její konec, který bude bolet (protože je láska podmínečná a já nedovedu splnit všechny ty podmínky, které po mne ten druhý žádá, jelikož ať udělám cokoliv pro toho druhého, je to na úkor mé vlastní osobnosti, která někde hluboko v mém nitru strádala…). Celá moje osobnost byla tvořena touto energií, tímto přesvědčením –  že ačkoliv vnitřně toužím po lásce, nedokážu si ji udržet, a že si ji vlastně ani nezasloužím… A tak jsem si neustále vytvářela situace, které tyto moje přesvědčení utvrzovaly.

Pak jsem se vdala, v domnění, že ty nepříjemné pocity a strachy zmizí. Nicméně se stal pravý opak, začala jsem prožívat všechny svoje strachy a totálně se s nimi ztotožnila. Stala jsem se chodícím strachem, který nakonec ve snaze udržet mé manželství, moje manželství zničil. Cítila jsem, jak můj život skončil, jak moje srdce umírá, smysl života se někam vytratil a já chtěla umřít…

Dostala jsem se do stavu totální rezignace a díky tomu jsem se přestala na cokoliv upínat. Už nebylo z čeho mít strach; všechno, čeho jsem se bála, jsem měla jak na stříbrném podnose a mohla se vyžívat ve vlastní sebetrýzni. Teprve později mi došlo, že ten pocit, že umírám, byl vlastně moment, kdy ve mne začal klíčit skutečný život. Něco ve mne totiž stále volalo po klidu a svobodě, a teprve v době mojí vlastní temnoty, kdy všechno kolem utichlo, bylo možné ten tichý hlas slyšet. Nechala jsem se tímto hlasem vést – neměla jsem co ztratit, a tak jsem odevzdaně začala chodit na různé semináře a terapie. Můj tichý hlas mne ale stále vedl dál, dál od těch kurzů a terapií. Všude bylo totiž něco, co mi nevyhovovalo a ačkoliv jsem byla vyčerpaná a zmatená, byla to velmi inspirující doba.

Čím více jsem se nořila do sebe, tím více se mi odkrývaly znalosti a principy vesmíru. Naučila jsem se, jak se soustředit a lépe manifestovat svá přání, jak se spojit s přírodními silami… Pochopila jsem, že každý má tyto schopnosti, jen je neumíme ovládat a ne náhodou byly tyto znalosti ukryty před lidmi, kteří jsou ještě stále lapeni v materiálním světě, jenž je plný zaklínadel „já chci!!!“. Najednou se přede mnou otevřel svět plný zázraků, ale já viděla jak ostatní, vedeni jen svým egem, pohlcuje jejich vlastní peklo, a proto jsem byla neustále obezřetná. Každý mluvil o tom, co chce mít, můj vnitřní hlas mne ale vedl jiným směrem – chtěla jsem poznat sebe, na ničem jiném mi nezáleželo. Zkoumala jsem a testovala, čeho všeho jsem schopna, kam až sahá moje vnitřní síla a snažila se, abych svým jednáním nemanipulovala jinými lidmi. Můj cíl byl jediný – zachránit se před svým vlastním peklem, které vytvářejí naše strachy, obavy a myšlenky…a to aniž bych tím cíleně ovlivňovala druhé.

Pomocí každodenního sebezkoumání jsem odkrývala postupně všechny vzorce a situace, které se mi nahromadily v srdci a dělala jsem si vlastní očistu…. Zmítala jsem se v emočních bolestech, pocitech bezmoci, zoufalství a prázdnoty. S každým odkrytým vzorcem nebo objeveným traumatem jsem cítila větší a větší bezmoc z toho, že ten proces snad nikdy neskončí… Pořád mi chodily do života situace, které ve mne vyvolávaly negativní pocity a já po nocích křičela uslzená do polštáře, za co mne život tak trestá. Ale každé ráno jsem vstala a pokračovala ve zkoumání sebe sama – co cítím, jak to cítím, co to se mnou dělá. Zcela jsem ignorovala vnější svět, nezkoumala jsem vnější důvody toho, co se se mnou děje, ale zkoumala jsem své vnitřní příčiny. Co se mnou dělá vztek, jak reaguje moje tělo, kdy jsem něco takového cítila poprvé, kde jsem se vlastně naučila takto reagovat. Bylo mi zcela jasné, že jsem se s touto vlastností nenarodila. Zakázala jsem si televizi, nečetla noviny, poslouchala jen instrumentální hudbu beze slov, četla jen knihy, kde jsem nacházela odpovědi na svůj vnitřní stav. Učila jsem se odpouštět na úrovni duše, pracovat s emocemi, zkoušela jsem afirmace, kreslení mandal, vyzkoušela jsem snad vše, ale pořád to nestačilo. Pořád to byla jen jakási berlička, která mi sice pomáhala stát a pokračovat, přesto jsem ale každý večer ulehala s přáním, abych se ráno probudila a cítila se jinak…lépe…

Nejdůležitějším momentem, kdy už jsem měla pocit, že se mi vše daří a že mi chybí jen kousek, nastal, když jsem byla vedena udělat si inventuru ve svém srdci. Byl to jednoduchý test – nakreslit si na papír srdce a do něj napsat vše, co tam máme. Od lidí, po zážitky a materiální věci. Byla jsem na sebe pyšná, jak krásně si umím užívat života, jak moje síla roste a jak si dokážu vše zhmotnit, aniž bych dělala cokoliv zištně – jak bláhová jsem byla. Den po tomto testu jsem přišla domu a dívala se na ten papír a zkoumala, co všechno mám ve svém srdci – vůně moře, své milované, jízdu na kole, západ slunce…přesto jsem byla smutná, prázdná a nevěděla čím to je. Cílem toho testu bylo zjistit, co nám chybí, a pak se to snažit do svého života přivolat. Lidé mluvili buď o tom, že chtějí partnera nebo práci nebo spoustu peněz… Já ačkoliv jsem všechny touhy směřovala do sebe, nedokázala jsem odhalit, co mi vlastně chybí. Co to je? Pocit štěstí? Lásky? Já jsem obojí cítila. Můj život byl krásný, neměla jsem nač si ztěžovat. A najednou mi to došlo… Když jsem držela ten kus papíru, který obsahoval vše, co mám ráda, vše…kromě toho nejdůležitějšího – mne samotné! Měla jsem tam napsané vše, kromě sebe! Když mi to došlo, začala jsem plakat, po tvářích mi tekly slzy a já pochopila, jak pomíjivé jsou všechny radosti, dokud sebe nemáme rádi. Věděla jsem sice o kurzech „jak se mít ráda“, ale necítila jsem to jako přirozenou cestu (opakovat si jako robot, že se mám ráda apod.). Já se v hlavě ráda měla, ale v srdci, tam jsem prostě nebyla a musela jsem si to konečně přiznat. Necítila jsem se tam, za těch 30 let svého života jsem se z něj úplně vytlačila a dala tam všechno možné v domnění, že mi to nějak zaplní tu prázdnotu.

Držela jsem ten papír a najednou mi vše začalo dávat smysl. To, jakým způsobem vede společnost lidi už od mala, aby v nich jejich vlastní osobnost potlačila a jak z nich vytvoří produkt, který si myslí, co je a jak je svobodný… Začala jsem chápat, že pozemská láska, kterou známe, ten pocit plný podmínek, je manipulační podvod, jak nás udržet v šachu. Nevěděla jsem co s tím. Moje bezmocnost rostla, slzy tekly proudem, papír jsem roztrhala a prosila celý vesmír, ať mi pomůže… Věděla jsem, že tohle nezvládnu sama, nevěděla jsem jak. Vnímala jsem jen, že chci svoje srdce vyprázdnit a mít tam sebe.

Druhý den jsem se probudila úplně prázdná. Prázdnější jsem snad nikdy nebyla. Byla jsem zklamaná, že se cítím ještě hůř než dřív a nevěděla jsem, kde jsem zase udělala chybu… Týden jsem byla doma a bloumala jak stín. Hlava mi předhazovala různé argumenty a rady, čím své srdce zaplnit. Ale já to ignorovala. Cítila jsem prázdnotu tak velikou, že jsem v ní byla pohlcena a poslouchat hlavu mi vůbec nešlo a ani jsem nechtěla. Nechtěla jsem se díky svým myšlenkám vrátit tam, kde jsem byla celý svůj dosavadní život. Začala jsem se smiřovat s tím, že už to takhle asi zůstane, že jiný pocit v tomto světě asi neexistuje a že všichni zářiví lidé jsou jen přeprogramovaní blbci, co si vymyli mozek afirmacemi. Šla jsem spát… už jsem ani nedoufala, že by to mohlo být lepší a řekla si, že teda uvidím, jaký je život ve vzduchoprázdnu…

Dny míjely a já se cítila stále stejně, až jednoho rána – na ten den nikdy nezapomenu – cestou do koupelny jsem procházela kolem velikého zrcadla a najednou se zastavila, stála jsem a dívala se na sebe, dlouho jsem si prohlížela svůj obličej, své křivky, vlasy, oči, rty…dívala jsem se sobě hluboce do očí a rozbušilo se mi srdce. Jakoby celou místnost ozářilo světlo, já se prsty začala dotýkat obličeje a žasla jsem nad tím, jak krásná jsem…. Byl to moment, kdy mé srdce vzplanulo láskou k sobě. Ten pocit je nenahraditelný, nekonečný a všeobjímající! Nemá to nic společného s pocitem, kdy si koupíte nové šaty a kocháte se v zrcadle, jak vám to sluší. Ten pocit vnitřní lásky začal vycházet ze mne, z každé mé buňky…

Začala jsem zářit… lidé kolem mne buď toužili po mé přítomnosti a nebo ji nemohli snést. Vnímala jsem, jak necítím nic negativního, oprostila jsem se od všech negativních pocitů – od žárlivosti, strachu, bolesti…. Byla jsem doslova přeplněna láskou k sobě, zamilovala jsem se do sebe tak moc, jak jsem to nikdy necítila (alespoň si na to nepamatuji).

Poznávala jsem svět, jeho barvy, chutě, vůně…. Zlepšily se mi smysly, změnilo dýchání, zpevnilo se mi držení těla, instinktivně jsem začala odmítat některá jídla, společnost určitých lidí. Vše kolem začalo odrážet moji vnitřní přeměnu a já začala opravdu žít!

A pak, po nějaké době, jsem se zamilovala do muže, láskou božskou a léčivou. Cítila jsem, jak ve mne roste touha milovat druhé bez předsudků a očekávání. A jen díky této léčivé lásce jsem měla možnost se to naučit. Věřila jsem, že moje srdce je sice vyléčené, ale moje emoční rány, moje mysl uzavřená v kruhu pochyb a úzkosti, vyléčena není…. Nebyla jsem zcela v harmonii a můj vnitřní hlas mi řekl, že jen díky vztahům se dokážeme vnitřně vybalancovat. Šla jsem tedy vědomě do vztahu, aniž bych tušila, co mne čeká.

Nejdřív bylo vše ideální a já poznávala občas drobnosti, které jsem pomocí svého srdce dokázala v sobě vyléčit. Ale časem jsem se dostávala více do hloubky toho, co jsem měla v sobě ještě ukryto a co nebylo možné poznat, dokud jsem nemilovala někoho jiného.

Začala jsem postupně prožívat – mentálně – všechny situace, které jsem prožívala dřív, a které mne oslabovaly a činily zranitelnou, uplakanou a nesebevědomou. Začala jsem vnímat vnitřní rozpor, kdy moje srdce bylo plné lásky, ale hlava plná pochyb… Cítila jsem sice vše vědomě, ale jako kdyby mne přesto moje hlava v některých situacích vedla autopilotem a mne se ne vždy dařilo zůstat ve svém středu. Když mne převálcovala jakákoliv emoce, snažila jsem se ze všech sil vnitřně se uklidnit a zkoumat, proč to tak je. Věděla jsem už jak na to, věřila jsem si a statečně jsem analyzovala sebemenší atom negativního pocitu, abych sebe lépe poznala a pomohla si. Začínalo to být ale náročnější a já ztrácela půdu pod nohama. Svět kolem se začal zatahovat a odrazovat moje pochyby, které byly sice jen v mé hlavě (nebyly v realitě kolem mne, nebyly v mém srdci, ale přesto mi pulzovaly v myšlenkách), a tím vysílaly impulzy do mého těla, které se opět svíjelo v emočních křečích…. Moje stará osobnost (ego) začala ožívat…

Díky stále rostoucí lásce jsem cítila, že se odkrývají poslední zbytky emočních ran, které ve mne stále ještě jsou. Mé oživlé staré já si v mysli začalo aktivovat všechny uložené vzorce, které tam byly s láskou spojené, schované, uložené, nepřemazané… Dostala jsem se do fáze, kde moje srdce, které jsem vnímala jako uzdravené a plné síly, se snažilo odrážet útoky mysli, která byla nemocná a potřebovala mít pocit dokonalosti a vlastní existence…

A ačkoliv je síla srdce mocnější a silnější než strach/rozum, tak pokud není srdce zcela čisté, tak vás ty pochybnosti později doženou a pomocí emocí a reaktivní mysli vás převálcují… Pokud je ve vašem srdci sebemenší bolest, která není vyléčená, ego si k ní najde přes myšlenkový vzorec a emoce cestu, napojí se na zdroj, který máte v srdci a začne brát sílu nad vaším životem zpět do své moci…. A vy, v domnění, že s tím problémem pracujete, ho ještě víc živíte. Výsledkem pak je, že začnete věřit víc tomu, co si myslíte, než tomu, co vnímáte srdcem…

Jak tomu předejít? Předejit tomu nelze, protože dokud se neprojeví skutečnost, kterou mate skrytou v sobě a myslíte si, že je vyléčená, tak vlastně nevíte, že vyléčena není (to je důvod, proč se nám situace neustále vracejí,  dokud nepochopíme, co se nám daná emoce, kterou cítíme, a která nás bolí, snaží říct).

Úžasné na tomto procesu je, že máme vždy možnost volby – volbu podlehnout a nechat se vtáhnout do hry společenských dogmat a svůj proces očištění a osvobození protáhnout, NEBO se tomu statečně postavit a přijmout každý „poraněný“ kousek sebe sama a dokázat si, že se milujete natolik, že nic nepotlačujete, ale všechny skryté a potlačené vzpomínky a pocity pomalu osvobozujete a tím se uzdravujete a sílíte. A to byla moje volba. Ačkoliv není snadné přetvořit pocit, který nás trápí, v lásku, pokud se díváte srdcem, dokážete cokoliv, co se děje, obejmout a ve své mysli vytvořit nový názor. Tím si vytvoříte nový pohled na svět, a tím dokážete „přenastavit“ spolupráci s myslí. Mysl není náš nepřítel, je to náš obranný mechanismus, který má léčivé účinky, je-li používán srdcem; a destruktivní moc, vládne-li jí naše ego.

V současnosti se lidé snaží dříve řešit problémy ve svém nitru, na které přijdou hlavou – řeší je tedy zase jen hlavou. Dokud se ale nejdřív neprobudí vaše srdce do lásky, která vás bude vést a ochraňovat, ztratíte se ve víru pravidel a řízených tréninků, které vás budou přesvědčovat, jak skvěle na sobě pracujete. Důležité je začít od srdce, srdcem… Dokud má nadvládu mysl, do srdce se nedostanete.

Existuje sice mnoho způsobu, jak svoji mysl přemazat, ale cílené přemazání (nastavovaní nových vzorců, afirmace) je manipulace naší vlastní mysli a potlačení pocitu, který skutečně cítíme. Když budete naslouchat srdci, JEN srdci, tak vás to vždy povede správným směrem. A když se z cesty odkloníte, nevadí, nemůže se stát nic horšího, než že se vrátíte časem zpět na křižovatku, na které jste už byli a čím více jste probuzení, tím větší šance, že se začnete chovat jinak – v souladu se svým srdcem. V tom spočívá cesta sebepoznání a osvobození z matrixu.

Důležité je naše srdce LÉČIT, ne ho potlačovat.

PROTO, jakmile vás přepadne jakýkoliv negativní pocit – podívejte se na něj, přijměte jej, přijměte, jak se cítíte a pozorujte, co to s vámi dělá. Zkuste se dopátrat, odkud se ten pocit vzal, kdy jste ho cítili poprvé? Jestli je oprávněný nebo převzatý, zda je to skutečně váš pocit, nebo na vás skočil odjinud, na co vlastně reagujete a co je cílem toho pocitu? Snaží se vás ten pocit varovat nebo ovládnout?

Jakmile se vás totiž snaží nějaký negativní pocit ovládnout, jste ve svém egu a nejedná se o intuici. Intuice nás pouze informuje, najednou TO prostě víme a necítíme touhu žádné emoce, že by se nás snažila ovládnout. Pouze ji cítíme a vnímáme, odkud se bere a proč. Cítíme ten impulz, který nám sděluje informaci o nějaké situaci a my, v klidu, dokážeme reagovat dle našeho srdce, které je ve svém středu. Pokud jsme ale ve svém egu (a jsme závislí na situacích kolem sebe, tzn. odkloněni ze svého středu), bereme situaci jako záminku a reagujeme pod vlivem dané situace a spouštíme tak řetězec již známých příčin a důsledků. Nevidíme skutečnou příčinu, která je hluboko v nás.

Naše emoční tělo touží po potravě, kterou má z nízkých vibrací. Naše ego se nás snaží v těchto nižších vibracích udržet. Podléháme situacím, které v nás vyvolají vztek, smutek, žárlivost… Rozvíří to naši emoční bolest, která má příčinu v minulosti, ale naše mysl nás přesvědčí, že za to může aktuální situace. Ocitáme se v bludném kruhu, kdy se nám děje neustále dokola to, co nechceme. Začínáme trpět, aniž by se něco skutečně stalo. Naše tělo ale reaguje, jakoby se to opravdu stalo – a tak začneme v pudu sebezáchovy jednat, panikařit, a tím si ten pocit začínáme transformovat – ve snaze před ním utéct ho zhmotňujeme….vzniká tak opět naše známe vnitřní peklo, které přehluší náš vnitřní hlas a vzniká tak prostor pro obnovení sil našeho ega.

Jakmile žijete svým egem, je velmi těžké říct si, že to tak není, že nic necítíte a přesvědčovat se, že jste přeci už vyrovnaná bytost a tohle je nástraha, nad kterou máte mávnout rukou… Vy to ale cítíte! A místo toho, abyste přemýšleli, jak se toho pocitu zbavit, popovídejte si s ním. Ztratí tím nad vámi moc, nebude vás ovládat. Ten pocit vás ani ovládat nechce, chce pouze vaši pozornost – stejně tomu je v situacích, které vidíte kolem sebe. Raněný člověk začne křičet, nadávat a vše vám vyčítat, přesto jediné co je za tímto chováním je jeho touha po pozornosti a být vyslechnut. Stejně tak se chovají i emoce. Ignorujte je a budou zuřivější, vy se naučíte hranici, která je pro vás snesitelná, ale ony budou zacházet pořád za větší hranice. Také situace, které vás budou upozorňovat, že je ve vás něco v nepořádku, se budou stupňovat. Pozorně se rozhlédněte kolem sebe, vidíte, jak je celý proces sebepoznání odražen všude kolem nás? Navigace, jak to funguje, je všude kolem. Není třeba chodit na kurzy – tím se posiluje jen mysl. Nikoliv naše srdce. Stačí se dívat, pozorovat, vnímat a zaposlouchat se do srdce. Pokud své pocity budete ignorovat či potlačovat, dáte prostor svému egu, aby zesílilo. Akceptujete-li sami sebe, zmizí nejen všechny bloky, které v sobě máte, ale rozplyne se i touha vašeho ega vás ovládat.

To, co máme ignorovat je naše ego a jeho snahu nás ovládat skrze pocity a myšlenky. Vnímáme-li své pocity srdcem, nejsme již otrokem vnějších událostí, ale tvořitelem svého vlastního života.

Někdy vás může přepadnout myšlenka, že na to nemáte, že se vlády ega nikdy nezbavíte, ale to byste nečetli tyto řádky a nebyli byste ve své cestě do Ráje tam, kde jste teď. Protože ten, kdo je pohlcen svým vlastním egem, se na cestu poznání nevydá, dokud jeho vlastní ego přehlušuje hlas srdce. Ale jakmile se hlas vašeho srdce ozve a vy ten hlas uslyšíte, začíná cesta, na které se můžete sice zastavit, ale nemůžete z ní sejít. Jen každý svojí vlastní vůlí ovlivníme, jak dlouho se budeme motat v bludném kruhu, kolikrát podlehneme pokušení, kolikrát upadneme, ale také kolikrát se hrdě zvedneme a půjdeme dál…

Říkejte si, že nic, dokonce ani naše ego, není naším nepřítelem. Jsou to všechno ustrašené děti, které se bojí, že přijdou o život a tak se brání. Ale vy, vaše srdce, je tu od toho, aby všem strachům ukázalo, že není čeho se bát. Jste pod ochranou celého vesmíru a celá tato cesta za poznáním je, abychom si lépe vážili sebe sama. Abychom chápali protiklady, abychom neodsuzovali ostatní. Abychom dokázali říct ne. Abychom viděli, jaký je to svět, pokud je bez lásky, kterou mnohdy bereme jako samozřejmost. A jak je důležité posilovat v sobě vděčnost, víru a bezpodmínečnost. Teprve pak zmizí závislosti a strachy a přesto budete mít všeho dostatek. Budete se soustředit jen na to, co doopravdy chcete vy, co cítíte a co máte dělat. A vše ostatní půjde samo… váš život se přetvoří v ráj a ten ráj bude inspirovat ostatní a odbourávat jejich strachy a úzkosti. A tak jako si nás k sobě kdysi systém připoutal, se od něj vlastní vůlí dokážeme zase pomalu odpoutat…

Zkuste věřit tomu, že cokoliv „špatného“ se děje, tak cílem není, abyste se připravili na nejhorší, cílem není, aby vás to oslabilo, cílem není ani mít další spatnou zkušenost…

Cílem je, že vám vesmír posílá zkušenost, která vás oslabila v počátku vašeho vývoje, abyste ji přijali, pochopili, objali a vzali si z ní ponaučení a pochopení. Pak se tato zkušenost rozplyne ve vnějším světě a nebude ji již zapotřebí, zůstane ve vás jako kus poznání a další kousek puzzle, kterým se formuje vaše úžasná bytost.

Katastrofické scénáře jsou jen výživou pro mysl a emoční tělo. Jakmile jste ve svém středu, žádná negativní emoce, myšlenka, nad vámi nemá moc – protože vy už důvěřujete božskému vesmírnému řádu, zcela se mu odevzdáte. Žijete pod ochranou boží Milosti a víte, že vše se děje ze svého důvodu, který poznáte, když budete přítomní. Nikdo tu není proto, aby trpěl, ale pokud věří, že smysl života je pouze skrze utrpení? Pokud věří pouze v utrpení? Pozná a prožívá jen utrpení… každý má ale právo a volbu to změnit a prožívat krásný a láskyplný život…a je to volba, která je jen na nás!

© Alena da Silva / Jsem dítě Hvězd

Převzato: http://www.informaceodjinud.estranky.cz/