Lekce smrti a umírání nebo spíše Lekce života?

 

Milí přátelé, toto je kniha pro všechny, kteří se zajímají o transformaci a o osvobození se. Úvahy o smrti jsou transformační částí spirituální praxe v mnoha tradicích. Autor Rodney Smith strávil 8 let v klášterním prostředí v Massachusetts a jako buddhistický mnich v Asii.  Poté, co řadu let žil v odloučení, mu jeho meditační praxe začala připadat suchopárná; něco jej vytahovalo z ústraní neznámým směrem.  V té době četl knihu týkající se vědomého žití a vědomého umírání a ta jej inspirovala k práci s umírajícími. V roce 1983 odložil mnišský šat a začal pracovat v hospicu.  Tato kniha je  přirozeným vyústěním jeho práce. Skýtá nám příležitost zabývat se a možná se i potýkat – tématem, které třeba doposud dřímá mimo naši pozornost.

Jejím záměrem je nabídnout jedinečný důvěrný kontakt s poučeními, jež obklopují smrt. My všichni zemřeme. Co můžeme ztratit tím, že se tomuto tématu budeme věnovat nyní?  Na ty, kdo jsou dost odvážní, aby se otevřeli jeho poučením, možná čeká nový život. Autor knihy nás obratně provádí jemnými nuancemi našich vlastních domněnek, nadějí a strachů. Ukazuje nám možnost žití a umírání s otevřeným srdcem. Lekce smrti a umírání jsou moudrým a jemným připomenutím toho, čemu čelíme my všichni, připomenutím skutečnosti, že smrt je velkým mysteriem, jež osvětluje život. Knihu by rovněž bylo možné nazvat „Lekce života“.
Ukázka z knihy:

„Umírat beze strachu, to vyžaduje velkou dávku víry, takové víry, jež nám může pomoct žít s větší důvěrou, jestliže dokážeme pochopit svou potřebu kontroly. Smrt nás učí silné schopnosti nechat věci být, schopnosti nezasahovat a poddat se okolnostem. Proces umírání je naprosto přirozený. Přírodní zákony řídí smrt, stejně jako řídí náš život. Je obtížné pochopit sílu nečinění, schopnost nezasahovat do přírodních zákonů, přestože jsme se vždy pokoušeli jednat podle svého. Smrt nás může naučit, kdy nechat záležitosti být a kdy jednat.

Umírající k tomuto poznání obvykle dospívají. Často je přítomen tento pocit podvolení se tomuto procesu, zejména pokud je pacient starší člověk a prožil plný život. V čase smrti můžeme být donuceni řešit svou odevzdanost a důvěru, nicméně tytéž zákony, jež řídí život a smrt, na nás působí i právě teď. Prostřednictvím odevzdání se si budujeme větší důvěru a schopnost spoléhat se na to, co nemůžeme objektivně vidět nebo se toho dotknout.

Většina pacientů hledá ujištění, že budou v pořádku. Nikdo z živých vám ale nemůže zaručit bezpečný průchod smrtí. Vzhlížíme ke svým náboženstvím, aby nám zajistila bezpečnou cestu, naše náboženství nás ale obvykle vrhají zpátky do náruče naší smrtelnosti. „Jestliže jste byli dobří, nemáte se čeho obávat.“ . Byli jsme ale dost dobří? Dobrota je relativní pojem. Naše morální hodnocení sebe samých nám neumožní uvolnit se a důvěřovat.

Důvěra nemá nic společného s morální odvahou. Objevuje se ve chvíli, kdy už nemáme, kam jinam bychom se mohli obrátit, když se naše potřeba  kontroly definitivně rozplyne. Jestliže umíráme, nemůžeme se otočit a vrátit se zpátky ke zdraví. Umírání vyžaduje, abychom učinili tento krok bez možnosti si ho vyzkoušet. Procházíme dveřmi. nemůžeme se obrátit a jít zpátky, tak jimi projdeme. Konec. Žádná záruka, žádná jistota, žádné ubezpečení. jdeme, každý krok činíme nikoli ze strachu, ale z lásky, protože velké tajemství žehná každému našemu kroku. Naše srdce chápe toto mystérium a cítí radost. Mysterium se vrací samo k sobě.“

 

Veškerý pohyb v čase je popíráním smrti, protože smrt je nepohybem a naprostým spočinutím. Spočinout v klidu se příliš přibližuje pravdě naší smrtelnosti. Proto se raději uzavíráme do své mentální aktivity, abychom se vyhnuli vnímání jakéhokoli znamení našeho blížícího se konce. Je pro nás obtížné dokonce i chvíli klidně sedět a nic nedělat, protože takováto nečinnost naznačuje vnitřní klid.

Máme-li vzkřísit smrt, musí být naše spirituální praxe založena na nepohybu. Spirituálně růst znamená pečovat o svůj vztah se smrtí – uvést ji do svého života, poznat ji a stát se jí. Co to znamená být naprosto klidný? Co zůstane poté, co všechno zemře? Blížící se fyzická smrt nás staví před tyto otázky. Odpovědi na ně můžeme odhalit při svém spirituálním hledání.

Významným poselstvím smrti je zpráva o bezčasovosti, o nekonečnosti, o mysteriu. Jestliže se smrtí zabýváme pouze ve svých myšlenkách, pak je skutečnost smrti zastřena tím, čím chceme, aby byla. Místo toho jí musíme projít a stát se smrtí samotnou. Musíme do smrti vstoupit, sjednotit se s klidem smrti. Smrt s sebou nese poselství naděje a lásky, neboť ukazuje cestu ke skutečnému naplnění života, nikoli k jeho snížení. Studujeme smrt, abychom se naučili, jak žít.

 

Téma smrti a umírání me zajímá, a tak jsem o něm přečetla již mnoho knih. Tato mi z celé té škály přijde  jako ta, která má největší potenciál prohloubit  nejen naše chápání smrti, ale především života.

 

Sofie