Rozum versus srdce
„Netěší mě to – ale budu v tom pokračovat, protože…“
„Vím, že mě nemiluje/nebo já jeho – ale přece neodejdu, když…“ (doplňte jakékoli racionální argumenty)
Znáte ten souboj srdce a rozumu? Jak je možné, že si dva vůdci v jednom těle tak nerozumí?
Říkám tomu akciový syndrom. Když v naději koupíte akcii, která následně propadne, rozum si to také těžko připouští: Co když se zítra zvedne? Nebo pozítří? Nebo popopo…?
Rozum se vždycky drží tam, kde investoval. Každý vklad, i citů, bere jako investici a věří, že se mu jednou vrátí násobek. Nežije v realitě. Proto takový rozpor.
Srdce vnímá to, co je. Bez vytáček. Má jasné signály. Špatný pocit, když se nám nedaří. Dobrý pocit, když se nám daří. Je to jednoduchý indikátor toho, jak na tom okamžitě jsme.
Rozum je spekulant. To, co je (to, co cítí srdce), chápe jako polotovar, který je možné poupravit vlastními domněnkami a spekulacemi. Co když…? Toto sousloví je jeho základní pomůcka, kterou realitu rád přetírá buď narůžovo, nebo načerno – a my pak žijeme buď na sladkém obláčku, nebo v katastrofických vizích. Tam, kde srdce křičí „oslavuj, něco se Ti povedlo“, rozum namítá: „A co když se Ti to v budoucnu už znovu nikdy nepovede? Opravdu chceš slavit?“
Srdce je pravda. Kdo chce žít skutečností, žije podle srdce. Není to snadné. Znamená přiznat si věci tak, jak jsou. Sladit rozum se srdcem. Jak se říká: nechat se vést srdcem, ale rozum vzít s sebou.
Proč je vlastně tak těžké dokázat to? Proč rozumu často dáváme přednost? Proč nám jsou domněnky, spekulace nebo vyložené lži někdy bližší než fakta? Proč jsme homo sapiens, tedy člověk rozumný, a ne raději homo sensitis?
Na pěti typických modelových situacích ukážu, kdy se poprávu cítíme ve špatné společnosti a proč to logicky odmítáme uznat.
Zažívá to mnoho „vztahů“ ušitých horkou jehlou. Ťuťuňuňu, hup na věc a pak „promiň, mám toho dnes moc, ahoj.“
PODVĚDOMÍ NÁM NAMLOUVÁ: Nejsi dost dobrý. Musíš se více podbízet, doprošovat. Musíš mít pro něj větší hodnotu.
ALE SRDCE KŘIČÍ: Naopak, nesmíš se ponižovat = snižovat svou hodnotu! Copak lze snižováním jakékoli hodnoty zvyšovat její hodnotu?
Pavztahy, ve kterých se partneři potkávají jen tehdy, když je to jednomu příjemné, působí na rozum idylicky. Nemají totiž problémy. Alespoň naoko. Ve skutečnosti mají jeden klíčový problém – nejsou schopny budovat vztah.
Dokonalý vztah nepadá z nebe tak, že do sebe na ulici nebo na internetu vrazí dva dokonalí partneři. Dokonalý vztah se vytváří společným úsilím dvou NEdokonalých jedinců, kteří za pomoci komunikace, porozumění a tolerance překonávají rozdílnosti ve svých povahách, výchovách, zkušenostech, hodnotách a pohledech na svět.
Úspěch (v jakémkoli odvětví) lze definovat dvěma slovy: překonávání problémů. Pár, který nepřekonává žádné problémy, nikam nekráčí, ale stojí. Schopnost dělat kompromisy vytváří skutečný pár. A kompromis se nikdy nedělá tak, že oba o krok ustoupí. Ale naopak že oba udělají vstřícný krok k sobě.
Srdce v takové chvíli bolí – dříve než rozum ví, že nikoho není možné nutit, aby si pro nás udělal místo ve svém životě. Pokud mu na nás záleží, to místo a čas udělá sám.
Proto se srdce nikdy nedoprošuje. Ví, že by tím člověk ztrácel sám sebe. Svou hodnotu.
Vzpomeň si, co jsi před rokem provedla! – máte partnera, který podobně používá minulost proti Vám? Proč ho rozum tak dlouho toleruje?
Nejodpornější způsob vedení hádek. Bolí totiž mnohokrát. Nejen když nám někdo něco připomene, nejen když si na to pokaždé vzpomeneme, ale hlavně proto, že minulost nikdo nemůže změnit. Je to bolest, která se dá jen oživit, ne zahojit.
PODVĚDOMÍ NÁM NAMLOUVÁ: Vlastně má pravdu. Chyboval jsem. A za své chyby musím pykat pokaždé, když je na mě někdo vytáhne.
ALE SRDCE KŘIČÍ: Šmankote, kdo nepřijme moji minulost, nemůže se mnou přece spojovat svou přítomnost, natož budoucnost!
Všichni chybujeme. Jsme lidé. Kdo odmítá přijmout, jaké chyby jsme v minulosti udělali, co jsme se díky nim naučili a kam jsme se posunuli, tím de facto říká, že neumí ustát fakt, že člověk, dokud žije, se neustále mění a roste. Minulost ovlivnila naši přítomnost, stejně jako naše současné činy ovlivňují naši budoucnost.
Paměť, do které si ukládáme vzpomínky, slouží jako pozitivní archiv. Vzpomínáme-li na to dobré, co jsme zažili, dobíjíme energii stejně, jako když si vybavujeme to, co špatného jsme už překonali.
Srdce to vnímá vcelku čitelně: Jestliže jsme partnerovi svěřili svou minulost a on ji teď zneužívá, není to člověk, jemuž bychom dál měli věřit. Jestliže chce, abychom pro svou minulost opakovaně trpěli – pokaždé, když nám ji omlátí o hlavu –, je to poměrně nebezpečné individuum. A jestli si myslí, že jsme schopni svou minulost nějak změnit, pak je to magor. Minulost fakt změnit nejde.
Typický pán nebo paní Mindrák. Vztah považuje za ring, kde se střetli dva soupeři v boji o moc. Nepochopil(a), že vztah je naopak most mezi dvěma lidmi, kteří představují dva pilíře. Kdykoli se jeden pilíř oslabí, most se zhroutí.
PODVĚDOMÍ NÁM NAMLOUVÁ: Má pravdu. Jak můžeme věřit v dosažení něčeho, čeho jsme ještě nikdy nedosáhli?
ALE SRDCE KŘIČÍ: Šmankote, neptej se slepic, jestli je možné létat!
Čeho jsme v životě schopni dosáhnout, mnohdy nevíme ani my sami. Učí nás to vědět život, který se s námi nepáře, háže nám klacky pod nohy a říká: Vidíš, zase jsi to zvládl!
Jak tedy to, čeho jsme schopni dosáhnout, může vědět někdo druhý? Prostá odpověď: On to také neví. Proč to tedy říká? Jsou jen 2 možnosti:
1) Buď si skutečně neumí náš úspěch představit. Fajn. Jeho věc. Jen proto, že někdo není něčeho schopen, neznamená to, že toho nebude schopen někdo jiný.
2) Nebo si nepřeje, abychom úspěchu dosáhli. A to je vážný problém.
Život je naprosto otevřená cesta. Čeho na ní dosáhneme, záleží především na tom, čeho CHCEME dosáhnout a co pro to DĚLÁME. Jestliže partnerovo úsilí směřuje k tomu, abychom NECHTĚLI a NEDĚLALI, pak to není žádný partner. Dokonce ani přítel. Spíše je to nepřítel.
Srdce dobře ví, že ti, kteří nám říkají, že to nedokážeme, bývají často ti samí, kteří se bojí, že to dokážeme.
Pozitivnímu člověku by cizí negativita v zásadě neměla vadit. Dokonce by ho mohla velmi účinně motivovat. Problém je ovšem negativita v partnerství.
Zášť, žárlivost, nenávist – to všechno jsou projevy, které nám nic neříkají o osobách, k nimž směřují (šéf, soused, úspěšnější kamarád), ale pouze o osobách, které je prskají. Negativita neříká nic o tom, jak moc náš partner nemá rád jiné lidi, ale jak moc nemá rád sebe.
PODVĚDOMÍ NÁM NAMLOUVÁ: Je to moje vina. Musím mu pomáhat tím více, čím negativněji se chová.
ALE SRDCE KŘIČÍ: Šmankote, nikoho nejde změnit, jestliže sám změnit nechce…
Žádné množství lásky, dodané zvenčí, není dostatečné pro člověka, který o žádnou lásku nestojí. Stejné je to se spokojeností. Štěstí je totiž vždycky v první řadě práce na sobě.
Být negativní je ta nejpohodlnější věc na světě. Je to totiž čistá pasivita. Bořit je nesrovnatelně snazší než stavět. A co se opakuje příliš dlouho, mění se v návyk. A návyk, jak známo, vyžaduje stále větší dávky…
Lidé, kteří raději odsuzují a nenávidí ty, s nimiž by naopak mohli budovat vztah, se dobrovolně připravují o všechny výhody, které by jim takový vztah poskytl. Inspiraci, motivaci, doprovod.
Srdce to bolí, protože ví, že nesmíme brát lidem žádné jejich právo. Být negativní je svobodné rozhodnutí každého člověka.
Stejně svobodné, rozume, jako naše rozhodnutí spojit s ním život.
Opusť dítě! Zřekni se nejlepšího přítele! Odejdi z práce, která Tě těší! Změň se tak, jak já chci. Udělej tohle, i když to nechceš, jinak… – Proč rozum dělá, že takovou manipulaci neslyší?
Hm, pan Vyděrač si asi s předstihem stáhl nového Bonda… A srdce jen nechápavě kroutí svými chlopněmi.
PODVĚDOMÍ NÁM NAMLOUVÁ: Má pravdu. Když se změním tak, jak si přeje, budu pro něj atraktivnější.
ALE SRDCE KŘIČÍ: Šmankote, jakou mohu být atraktivnější, když ztratím svou identitu?
Srdce je jednoduchý orgán. Proto oceňuje jednoduchý život. Má rádo ty, kdo přijímají, jací jsme, nerado to, kdo se zamilovali do vlastní chiméry, za kterou nás považují. To je totiž na srdce příliš složité.
Partneři jsou lidé, kteří o nás vědí všechno, a přesto s námi zůstávají. Respektují naše hodnoty i sny, i když s nimi nemusejí přímo souhlasit nebo je chápat. To, co staví nad své osobní ego, je jednoznačná radost z toho, že máme odvahu být sami sebou.
Lidé, kteří dokážou být sami sebou, jsou schopni nejvíce prodávat své přednosti. Steve Jobs, když budoval firmu, opakoval: „Víte, jak budeme jedineční a pro jakoukoli konkurenci nedostižitelní? Když budeme všechno dělat neopakovatelně – totiž vlastním srdcem.“
Našemu srdci nemusí každý rozumět. Ale je dobré ho přijmout, respektovat, kam nás vede. Hlavě to chvíli trvá. Až pak si uvědomí to, co srdce už dávno ví. Totiž:
… že srdce ví často věci, které rozum ještě neumí vysvětlit,
… že můžeme zavřít oči, abychom neviděli to, co nechceme vidět. Ale nikdy nemůžeme zavřít srdce před tím, co nechceme cítit,
… že když srdce položí otázku, je lepší, drahý rozume, odpovědět pravdu. Protože srdce ji beztak zná…
Jak zajímavě budují své vztahy úspěšní lidé? Čtěte aktuální vydání tištěného magazínu FC. Nelze sehnat v žádném obchodě, pouze objednávkou zde.
Kdekoli na světě, kde je přístup k internetu, lze číst FC v elektronické podobě na odkazu zde. (Pozor, magazín FC má odlišný obsah než tato stránka. Více o obsahu zde.)
© Petr Casanova, foto: Abigail Keenan a Sean Brown
Přidat komentář