Jak zvládnout vzpomínky na štěstí v době, kdy jsme nešťastní
Dvě ženy mě požádaly o schůzku. Kuriozita: Měly zcela opačnou minulost, ale shodnou přítomnost.
Ta první: Prožila jsem s někým něco OŠKLIVÉHO a dnes mě to ve vztazích brzdí.
Ta druhá: Prožila jsem s někým něco NÁDHERNÉHO a dnes mě to ve vztazích brzdí.
Vnímáte ten paradox?
Bez ohledu na to, zda byly samy, nebo již s novým partnerem, naříkaly.
Ta první: Bojím se, že to i s dalším mužem bude ZNOVU tak ošklivé!
Ta druhá: Bojím se, že to s dalším mužem už NIKDY nebude tak krásné!
Většina lidského utrpení je v hlavě a negativním pohledu na věc. Bez ohledu na to, zda naše vzpomínky na minulost jsou kladné nebo záporné, trápíme se.
Děje se Vám to také?
Bolí Vás vzpomínky na to krásné, co už není? Na vše, co jste měli a už nemáte?
Ta bolest se nedá vymést z hlavy, pravidelně se vrací?
Stačí Vám pohlédnout na věc, kterou jste oba drželi, vidět místo, kde jste spolu byli šťastni, vybavit si vzájemný zážitek?
Nepomáhá Vám změnit bydliště, chodit jinými místy ani pořídit si nového partnera, protože beztak Vás všude dohání ta zdrcující myšlenka Proč? Proč už nemůže být to, co bylo?
Věřte, že vím moc dobře, jak se cítíte. Nakonec sepsal jsem právě pro Vás Vánoční speciál FC, časopis, který už nikdy nezopakuji. Pokud máte objednáno a čekáte na jeho doručení, pak alespoň nyní tento článek. Je o vzpomínkách, které i mě bolely, dokud jsem neporozuměl, jak je začít brát. Tím okamžikem jsem přestal žít v minulosti a začal jsem být šťastnější, protože štěstí se rodí pouze v přítomnosti.
Co mějte, prosím, i Vy na paměti?
Část I.: Vzpomínka je jako fotografie
Všichni se domníváme, že to, co dnes prožíváme, jsou pouhé dny. Ve skutečnosti tím, co dnes děláme, vyrábíme své vzpomínky.
Žádný člověk si nepamatuje dny. Pouze momenty. To má svůj přesný smysl.
Když se někdo, koho jsme vroucně milovali, stane vzpomínkou, jako bychom v srdci měli poklad. Tak ho tam mějme a chraňme si ho. Je velmi důležitý. Ostatně, všimněme si, že bez ohledu na to, co se kolem nás děje – zda jsme v této chvíli šťastní, nebo nešťastní – některé vzpomínky se prostě nedají ničím nahradit. Nedají se ani vlastní myslí změnit. I když totiž lidé, kteří zůstali v naší vzpomínce, se ve svém skutečném životě dál proměňují a zrají, v našich vzpomínkách, podobně jako na fotografiích, zůstávají stále stejní.
A to je 1. fakt, který si musíme uvědomit:
Vzpomínka nemá nic společného se současností. Žádný člověk – ten, který stále žije, ani ten, který již navždy odešel – nezůstává stejný jako na starých fotografiích. A tak to musíme brát a nevzpírat. Jestliže nás jeho chování někdy v minulosti vzalo za srdce a oslovilo, právě tak si ho ve svém paměťovém archivu zachovejme. Ale pamatujme, že jde o minulost konzervovanou v určité době. Jak se tehdy člověk choval, se dnes už chovat nemusí. Ta konzerva má zkrátka již prošlou trvanlivost. Neotevírejme ji. Většina prošlých konzerv, které otevřeme (tak jako vztahů, které z hloupé nostalgie zkoušíme obnovit), začíná brzy nepříjemně cítit.
Proto 1. rada: Staré konzervy neotevírejme. Staré fotografie neretušujme. I staré vzpomínky uctívejme takové, jaké jsou.
Co užitečného nás učí i špatné vzpomínky a jak je tedy zkoušejme vnímat?
Část II.: Proč se nad bývalými smutky dnes usmíváme a nad bývalým štěstím pláčeme
Je to zvláštní, když si vzpomenu… V mládí jsem natropil tolik hloupostí a dnes se kvůli tomu mám nad čím usmívat. A naopak, co mě tehdy rozesmívalo a činilo šťastným, mě dnes bolí – protože mi to chybí.
Takto zrcadlově musíme chápat vzpomínky. Ba co víc, díky zrcadlu minulosti musíme začít lépe chápat přítomnost.
Skoro nikdy nedoceňujeme hodnotu okamžiků, které prožíváme, dokud se pro nás nestanou vzpomínkou. Jakmile nejdou vrátit, tehdy si uvědomujeme, co pro nás znamenaly. Pak se ty nejkrásnější vzpomínky stávají nejsmutnějšími, protože dobře víme, že se už nikdy neuskuteční.
A to je 2. fakt, který si musíme uvědomit:
PROTO máme vzpomínky. Učí nás, že abychom mohli v budoucnu vzpomínat na něco krásného, musíme to krásné nejprve vyrobit. A vše krásné se vyrábí teď, v přítomnosti. Přemýšlejme o tom!
Dáte mi jistě za pravdu, že je strašně těžké zapomenout na někoho, kdo nám poskytl tolik důvodů, abychom si ho navždy pamatovali. Současně ale zjišťujeme, že špatné vzpomínky časem přebolí. Spíše ty šťastné nás přivádějí ke stále většímu zoufalství, zapomínáme-li na přítomnost a jsme-li v přítomnosti nešťastní.
Proto 2. rada: Učme se děkovat za krásné vzpomínky. Jsou výzvou, abychom nezapomínali žít a vyrábět další. Krásných vzpomínek není nikdy dost a vždycky stojí za to žít tak, abychom se cítili šťastní hned dvakrát – když prožitek prožíváme i když na něj vzpomínáme.
Část III.: Čas jde jinudy než vzpomínky
Všimněte si, prosím, malé zajímavosti:
Čas nás vleče jedním směrem, kupředu. Ale vzpomínky nás stahují opačným směrem, dozadu. A my se nesmíme nechat rozervat vejpůl.
Jak to udělat? My všichni jsme právě teď výrobnou vzpomínek. Nejen svých, i cizích. My všichni budeme jednou pouze vzpomínkou pro mnoho svých přátel. Snažme se, prosím, žít tak, ať jsme tou nejlepší vzpomínkou…
Své soukromí jsem otevřel v knize 250 zákonů lásky i ve Vánočním speciálu. Učiním tak ještě jednou – svou smutnou, a přitom krásnou vzpomínkou na mladou dámu, která mě ovlivnila.
Bylo mi 11, jí 13. Jednou se Vlastička probudila a zjistila, že se nemůže hýbat. Lékaři diagnostikovali vzácný druh obrny, který přichází bez varování, „jen tak“, a dali Vlastičce necelých 7 let života. Dvacáté (to znamená již žádné kulaté) narozeniny neměla oslavit.
Stala se zvláštní proměna. Zatímco my jsme plakali, ona se začala usmívat. Byli jsme tak hloupí, že jsme ji začali litovat a tím ji už ve svých představách pohřbívali. Ale ona tu stále byla. A začala žít tak, jako nikdo z nás.
Učila se jazyky, cestovala, hrála na hudební nástroje, navštěvovala divadelní představení, koncerty, skoro nebyla k sehnání, měla tolik přátel… Absolvovala náročné gymnázium, pak načala i vysokou školu. Funkce jí selhaly v 19 letech a 7 měsících.
Když jsem seděl u jejího posledního lůžka, tekly mi slzy jako hrachy. Spílal jsem Bohu a ona mě s úsměvem chlácholila: „Petře, proč pláčeš? Zkus někdy svůj život neměřit časem, ale zážitkem. Mně to prostě STAČILO.“
Léta jsem to nechápal a byl zlomený z toho, že odešla. Až časem jsem udiveně pozoroval, že vůbec neodešla. Byla se mnou. V mých vzpomínkách neexpiruje, nestárne, inspiruje mě. Dnes nevím, proč jsem plakal, když mě naopak vedla k úsměvu, k vděčnosti za to, co ještě mohla prožít.
Jaký třetí fakt si tedy musíme uvědomit a za co vlastně vzpomínkám děkovat?
A to je 3. fakt, který si musíme uvědomit:
Naučme se být, právě díky vzpomínkám, VDĚČNÍ. Proto také žádné vzpomínky neumírají. Jsou s námi, dokud jsme my.
Neumírají proto, abychom se i v nejtěžších časech, v průtrži životních mračen, měli kam schovat a měli za co děkovat – za to, co bylo.
A stejně tak abychom naopak ve šťastných časech, kdy dlouze svítí slunce, nezapomínali, že někdy bylo i špatně a měli bychom tedy být vděčni za to, co je.
Žádná vzpomínka není nepřítel, i když si některé tak vykládáme.
Ano, nedovolují nám vrátit se tam, kde jsme v minulosti byli… to proto, abychom si budovali své nové a krásné vzpomínky hned teď. Každý okamžik je příležitostí vytvořit něco, za co si v budoucnosti poděkujeme.
Ano, vzpomínky říkají, že nic nemůže být jako tehdy. Ale neříkají to ve zlém. Naznačují totiž, že všechno může být jako ještě nikdy…
Pokud Vás trápí minulost nebo současnost, prosím, otevřete Vánoční speciál FC. Přátelé se mi smáli, že je pouze o vztazích, problémech, které se přihodí, a způsobech, jak je překonat. Vyčítali mi, že není ani trochu o penězích. Mají pravdu, není. Protože je o něčem cennějším. O vnitřní spokojenosti a smíření. Bez toho se ostatně žádné bohatství nevybuduje. Protože sám vnitřní klid je součástí každého skutečného bohatství.
© Petr Casanova
Přidat komentář