Zbavit se elementárního sklonu k pocitu viny, trestu a odpuštění

První zvyk, jehož se musíme zbavit, je vštěpovaný sklon pociťovat vinu a jako následek očekávat trest a odpuštění.

Divíte se, Myslíte si, že ho nemáte? Mýlíte se, mají jej všichni představitelé lidstva, i když si to všichni neuvědomují. Naše kultura vštěpuje pocit viny od dětství do každého z nás. je zvykem dítě srovnávat s nějakým neexistujícím ideálem. Jsou tak vychováváni absolutně všichni. Nemohou za to vaši rodiče ani rodiče vašich rodičů, vždyť byli vychováváni naprosto stejně. Vznikly tak kulturní normy ( přestože to vlastně žádná norma není) a lidé je jako normy a pravidla přijímají již celé věky. Samozřejmě, že by si každý rodič přál ideální dítě, ale dokonalý ideál na světě neexistuje, protože každému dítěti, i tomu nejskvělejšímu k ideálu něco chybí, a tím pádem stále v něčem zůstává horší.
Během celého dětství do dětské duše je vkládáno podvědomé přesvědčení:“Jsi zlý, hodné děti to nedělají.“ A důvod pro napomenutí se vždy najde. Dítě je hodné a veselé, ale špatně se učí. Učí se dobře, ale je uzavřený a nepřátelský. je klidný a poslušný, ale je mlčenlivý a ještě k tomu nemotora a tak dále. Milující rodič  si vždycky něco najde s přesvědčením, že je to jen pro jeho dobro. Ale dítě nevnímá, že je to pro jeho dobro, spíše je přesvědčeno, že je v něčem špatné a ne jako ostatní, je ještě horší.

Samozřejmě, že to dítě bolí. Ale co může udělat malinký človíček, jenž ještě neví nic o karmě ani o zhoubném zlozvyku lidí vštěpovat druhým pocit viny. Co může udělat, aby si ulehčil bolest? Správně, může udělat jen jedno – prosit za odpuštění rodiče, slibovat, že už to víckrát neudělá, aby mu bylo odpuštěno. Když je mu odpuštěno, cítí dítě neuvěřitelnou úlevu, doslova hraničící se štěstím. A tak se stává, že okamžiky, kdy mu rodiče odpustí, jsou těmi nejšťastnějšími v jeho životě.  Ale aby mu bylo odpuštěno, musí se nejprve provinit. Musí se cítit vinen, potom možná potrestaným a nakonec se dočká štěstí z odpuštění. A proto štěstí z odpuštění nemůže existovat bez pocitu viny ( když člověk nezhřeší, nemusí se kát, když se nekaje, nebude spasen). Čím více se bude cítit vinen, tím větší je důvod k pokání, ale potom se opět bude cítit šťasten i za cenu trestu! Vytváří se podmíněný reflex: špatná nálada – pocit viny – trest – odpuštění – dobrá nálada. A s podobným podmíněným reflexem musí člověk žít celý život.

Dítě vyroste a je z něj dospělý člověk, ale podmíněný reflex vypěstovaný v dětství, podle něhož je dobrá nálada spojena s pocitem viny, zůstává v jeho podvědomí. Člověk dospěl, ale v podvědomí zůstal stejným provinilým dítětem, jež stále očekává od maminky odpuštění. Avšak nyní mohou zaujímat maminčino místo lidé pro něj představující autoritu. A autoritativních lidí, kteří si přejí s námi manipulovat, je kolem nás víc než dost. Jako mouchy na med se slétají ke člověku, jenž se cítí závislým na něčí autoritě a jen čeká, aby jej  autoritativní člověk potrestal a pak mu odpustil.

Co se děje neustále v životě takového člověka? V důsledku pocitu viny se nedílnou součástí stává negativní emoční nálada. když se přihodí něco špatného, negativní emoce ještě zesílí.  A člověk, místo aby zaměřil své úsilí na vyřešení problému, začne hledat různá vysvětlení a příčiny toho, co se přihodilo a zjišťuje, že to zavinil on. Potom začne hledat autoritativního člověka, jemuž může učinit pokání a dosáhnout tak odpuštění hříchů. Tito lidé často otevřou duši prvnímu lepšímu člověku v naději, že jim pomůže, ale místo toho se setkává s dalším induktorem, jenž hledá, s kým by mohl manipulovat.

Člověk napadený pocitem viny chce učinit pokání autoritě, ale neuvědomuje si, že opravdu hledá potrestání a vykoupení pomyslné viny. Ponižuje se před autoritou a poníženě činí pokání s podtextem, jak je špatný. Autoritou nemusí být vždy reálný člověk, může si jej vymyslet jako bájnou bytost,  božstvo nebo nějakého vládce karmy.

Když se určitou dobu ponižuje, člověk přímo cítí, že se mu ulehčilo. Zlepšila se mu nálada a domnívá se, že mu bylo odpuštěno.

Může být odpuštění prospěšné? V lidském životě odpuštění nic nezmění. Když se mu dařilo špatně, daří se mu zle i nadále. Jestliže se mu rozpadl osobní život, stejně se rozpadl. Spíše se vše zhoršilo, ale člověk díky euforii ze získaného odpuštění si toho ani nevšimne. A tak místo snahy skutečně situaci zlepšit pokračuje v sebetrýznění a očekává opakování slastného procesu  trestu a odpuštění.Místo, aby se opravdu léčil, utěšuje se sladkým pseudo odpuštěním.

Stalo se vám něco podobného? Co vidíte?

Zjistíte, že se situace v daném období pro vás jen zhoršila, dokud jste pro její zlepšení nic neudělal a jen se obviňoval. Zjistíte, že vytrvalým hledáním ve vás vznikl pocit viny nebo tento pocit viny, který již existoval, ještě více zesílil. A tím jste si vytvořil syndrom nepravé karmy.Hledání vlastní viny se stalo zvykem, takže v dalším životě při každém problému nejprve hledáte příčinu ve vlastním zavinění a odpuštění, a teprve potom se zamýšlíte, co je skutečně nutné učinit. jen jste umocnil vrozený reflex o vštěpovaném pocitu viny.

A v konečném důsledku místo abyste dosáhl svých cílů a tužeb, při prvních těžkostech se stáhnete a uzavřete s pocitem viny. Dosahujete svého cíle potom stále obtížněji a obtížněji…Hledání odpuštění nikam nevede, protože se tím vaše situace jen zhoršuje, nálada se zlepší jen na krátkou chvíli, když dosáhnete dalšího odpuštění. Ale stejně jako narkoman ke zlepšení nálady potřebujete stále větší dávku. To znamená, že potřebujete odpuštění ve větším měřítku, protože malá odpuštění vám již takovou radost neudělají. A k velkému odpuštění je zapotřebí vážného provinění. Začnete v sobě hledat globální vinu tak dlouho, až se vidíte jako skutečný ďábel. Horší je, když podvědomí člověka, jenž zoufale touží po odpuštění, ponouká k činům, v jejichž důsledku může pociťovat vinu. Takový člověk může učinit cokoliv včetně trestných činů. Cílevědomě a postupně si tím ničí život.

Jakýkoliv pocit viny působí destruktivně. Jestliže si člověk včas syndrom neuvědomí, cesta zpět nevede.  Určitě jste se s podobnými lidmi setkali. Už jim nic nezbylo. V životě se jim nedaří, jsou bez peněz a nešťastní, nešťastní jsou i jejich příbuzní, ale nic proti tomu nedělají. je to velmi smutné. Takovému nebezpečí je nutné uniknout!

Pocit viny má v sobě podvědomou přitažlivost, jež spočívá v potenciálním ulehčení prostřednictvím trestu a odpuštění. Realizace této snahy ničí život a posiluje karmu. Samotný pocit viny a samotné odpuštění žádným způsobem nenapravuje chyby a neléčí nemoc. Vyléčí ji pouze skutek! Pocit vinyx v sobě skrývá možnost úlevy, ale ulehčení je klam. Jenom úleva dosažená skutkem je stálá.

Co je možné  učinit? Jak uniknout přitažlivosti pocitu vinu, trestu a odpuštění? Částečně jsme již na tuto otázku odpověděli. Pokud v našem podvědomí ještě stále žije touha být potrestán, aby nám bylo odpuštěno – což je vlastní malému dítěti. Abychom se zbavili pocitu viny, je zapotřebí především dospět.

Dospět znamená uvědomit si, že nad naší duší už nejsou rodiče, starší nebo autoritativní lidé, vůči nimž máme závazky a můžeme se cítit provinile. Nikomu nic nedlužíme a zodpovídáme se  jen sobě. Proto před nikým nemusíme činit pokání ani prosit za odpuštění. Jestliže jste dospělý člověk, nikdo nemá moc nad vaším životem, jenom vy sám.

Prosit o odpuštění je dětská vlastnost. Dospělý člověk, místo aby prosil o odpuštění neznámo koho a za co, bude prostě řešit problém.

Abychom dospěli, je nutné zcela přijmout odpovědnost za své úspěchy i neúspěchy. Dospělý člověk je sám za své činy zodpovědný. nemyslí si, že na něj někdo posílá neštěstí za nějaké provinění. Ale existují dva druhy lidského konání – efektivní a neefektivní. Právě v tom spočívá princip výchovy, vzájemného působení člověka s okolním světem. Negativní výsledek je také výsledek. Víme, že příště naše konání musí být jiné.

A když neúspěch v nás vyvolal pocit viny? Provinili jsme se sami na sobě. Sami jsme ji pocítili, nikdo nám pocit viny nevštěpoval, a proto nám nikdo nemusí odpouštět kromě nás samotných, pokud jsme se odsoudili. Jak dosáhnout opravdového odpuštění? Potrestat sám sebe? Je pochopitelné potrestat někoho jiného, aby se příště vyvaroval zopakování činu. Ale sebe? Jak si odpustit?

Přijmout odpovědnost za sebe, to znamená neobviňovat ani sebe, ani ostatní. ostatní lidi není zač obviňovat, protože se ničím neprovinili. Ani vy si nemusíte nic vyčítat, protože jste se také neprovinili. A k ničemu to nevede. Místo sebeobviňování je zapotřebí skutečně se snažit situaci zlepšit. Jenom si  z toho vezmeme  ponaučení, dojdeme k závěru, kde jsme udělali chybu, ale příště budeme vědět, že naše konání musí být jiné, pokud chceme dosáhnout úspěchu. Slova, slzy ani sebetrýznění a trápení se nepomohou. Všimněte si, že právě lidé, kteří stále bědují, kají  se a pláčou, nejsou schopni si ze svých neúspěchů vzít ponaučení a pak se desetkrát dopustí stejné chyby. Kdo se zbytečně neobviňuje a hledá způsob, jak se správně zachovat, poučí se a jednoduše změní neefektivní chování na efektivní.

Takže uniknout nebezpečnému sklonu k pocitu viny, trestu a odpuštění je možné, když si člověk uvědomí, že přestože se mu něco nepovedlo, není vinen před nikým, ani před sebou. neúspěch není trest za nějaké provinění. je nezbytné pochopit, že za neúspěch nese odpovědnost každý  sám, že nespočívá ve smyšlené vině, ale jev ve vlastní neadekvátní činnosti. Chyba v jednání není hřích, chybovat může každý, a když si uvědomí svou chybu, také ji  každý může napravit. pak nemůže žádný neúspěch člověka zlomit, ale spíše  ho učiní silnějším a zkušenějším. Konej a pocit viny bude zničen.

Kirill Titov, D. Veriščagin, Terapie karmy