Temná noc duše

 Marie Magdaléna prostřednictvím Pamely

Překlad do angličtiny Maria Baes a Frank Tehan. 

Stále aktuální channeling…

Drazí přátelé, jsem vaše sestra, Marie Magdaléna. Jsem přímo vedle vás jako vaše blízká přítelkyně. Nejsem nad vámi vyvýšena, ale jsem tou, kterou znáte zevnitř. Pociťte na chvíli naše hluboké spojení – jsme jedním, jsme částí jedné rodiny.

Taktéž jsem na Zemi prošla cestu lidského bytí. Poznala jsem a prozkoumala jeho hloubky a byla dotčena jasným a svěžím Světlem, které mě inspirovalo, zmocnilo se mne a připomnělo mi snění a touhu po krásnějším a lepším světě na Zemi. Poznala jsem oba extrémy, Světlo stejně jako temnotu. Tyto extrémy jsou póly patřící k sobě. Dalo by se říci, že jsou vzájemnou hnací silou. Život se zdá být o protikladech: Světlo a temnota. Pocity, které vyvolávají se zdají být protiklady, a přesto je mezi nimi skryto spojení. Nemohou jeden bez druhého fungovat. Zkušenost Světla je možná pouze zažitím nedostatku Světla a v kontrastu s jeho protikladem, temnotou.

Nikdy není Světlo tak viditelné, jako když se vynořuje z temnoty. Jen pomyslete na první paprsky Slunce při probouzejícím se dni, teplé ranní světlo, které omývá svět. Jak hluboce vás může zasáhnout, zvláště, když se vynořuje ze zimní, temné noci. Kontrast vytváří dynamiku – život, pohyb, růst, změnu – a tak má temnota v našich životech význam. Leč lidé často zažívají temnotu jako pravý opak Světla. Ne jako hnací sílu pro změnu a růst, ale spíše jako past nebo jámu, do které se lapili a kde se nemůžou ani pohnout. Z tak hluboké jámy to vypadá, že jste ztratili kontakt se Světlem, jako by od vás bylo odříznuto.

Vy všichni znáte tento duševní stav, kdy jste odříznuti od Světla, postrádáte význam a smysl ve svém životě. Ve skutečnosti to znamená být mrtvý. Jediná možná cesta, jak umřít, není pouze fyzická smrt, ale zastavení jakéhokoli pohybu ve vašem srdci, pocitech, mysli. Ve skutečnosti smrt neexistuje. Vaše duše je věčná a trvá. Vše, co je, pokud jde o vás, smrtelné, je pouze forma. Vaše podstata je věčná a nemůže zemřít. Vy však můžete dočasně pustit ze zřetele svoji podstatu až do takové míry, že vnitřně ztuhnete a přestanete se hýbat. Jste uvnitř mrtví a cítíte se nesmírně deprimovaní. Tohle je extrémně bolestivý stav.

Cestujte na chvíli se mnou. Sestupte se mnou do tohoto depresivního stavu a prozkoumejte ho s otevřenou myslí. Co se děje, když někdo ztratí všechnu víru, ustoupí a cítí bezmoc vůči všem pocitům, které sídlí uvnitř? Obvykle je tato reakce spouštěna vnějšími rušivými událostmi. Událostmi, jež osoba není schopna umístit do jeho nebo jejího úhlu pohledu a jež činí to, že se vše v životě této osoby stává nejisté. Mohou to být velké věci jako je úmrtí někoho blízkého, onemocnění, ztráta práce nebo rozchod ve vztahu. Tohle jsou události, které lidi hluboce ovlivňují a mohou je přivést na okraj propasti.

Temnota se však může někdy odhalit zevnitř bez zřejmé vnější příčiny. Stará emocionální břemena, která jste jednou uložili v paměti své duše, vyplouvají na povrch. Bolestné prožitky, pravděpodobně pramenící z minulých životů, se vynořují z vašich hloubek a vy se musíte vypořádat z temnými pocity, strachy a pochybami. Hluboké zkušenosti nedostatku, osamělosti a poražení mohou vstoupit do vaší psyché bez příčiny. Mohou způsobit, že ztratíte pevné místo pod nohama tak jako při jakékoli jiné vnější události, která se přihodí.

Když se někdo lapí v depresi v temné noci duše, vždy to přichází s prožitkem být pohlcen a neschopen zvládat všechny emoce. Proud bolestných a těžkých emocí je prožíván jako příliš mocný, aby se dal unést. Jste jím přemoženi nebo se tak cítíte a z hlubokého pocitu bezmoci se uzavíráte. V tomto okamžiku se odvracíte a odmítáte čelit těmto emocím, uvízli jste. Tyto emoce chtějí proudit. Pro emoce je zásadní, aby pokračovaly v pohybu vpřed, tak jako příboj velké vlny na břeh. Vy se jim to však bojíte umožnit, odmítáte s tímto pohybem jít, a od takové záplavy emocí se stahujete. Stavíte hráz, zábranu, a říkáte: „Nemohu se s tím vyrovnat. Nechci to. Chci to mít za sebou.“ Vaše rekce, často z naprosté bezmoci, vytváří depresi, jež je stavem znecitlivění a uzavření před životem. Časem se tato situace stane neúnosnou a vy už nechcete dál žít.

Z pozemské perspektivy chcete zemřít, protože je život nesnesitelný. Viděno z perspektivy duše, jste mrtví a tato zkušenost je tak neúnosná, že chcete udělat cokoli, co můžete, abyste s touto situací skoncovali. Touha po smrti je v podstatě touha po změně, touha znovu žít. Lidé, kteří si přejí spáchat sebevraždu mají hlubokou touhu po životě, ne po smrti. Je to přesně tento pocit, být uvnitř mrtví, který je žene k extrémnímu zoufalství. Je to jejich naléhavá potřeba žít, která je vede k ukončení jejich fyzického života.

Když prožíváte depresi, uvnitř vás je kombinace hlubokého odporu a zároveň extrémní zranitelnosti. Deprese je způsob obrany proti enormní síle emocí, jež hrozí, že vás pohltí. Myslíte si, že vás zničí, a tak ve své bezmoci kolem sebe stavíte ulitu. Zamotáváte se do kukly, neboť nechcete nebo nejste schopni cokoli cítit. Nechcete tu už déle být stejně jako pověstný pštros s jeho hlavou v písku. Dusíte se v písku, a přesto se to zdá jako jediná možná cesta ven. Po nějaké době již nejste schopni vytáhnout svou hlavu z písku, z deprese. Tolik jste se před životem a před jakýmkoli pocitem uzavřeli, že již nejste schopni obrátit věci a udělat změnu. Volba říci „ano“ svým emocím, zdá se, leží za vaší kapacitou. Deprese nyní dosáhla vrcholu.

Nemůžete na jedné straně přijmout své emoce strachu, zoufalství, smutku a osamělosti nebo se o ně dělit s ostatními, pokud na straně druhé víte a cítíte, že je mučivě bolestné žít bez emocí. Že je to forma smrti, naprosté popření svého živoucího jádra. Po čase chcete znovu cítit. Bolest necítění je větší než bolest pociťovaných emocí. To je vaše záchrana a bod zlomu. Odmítnout cítit a říkat: „Ne, já nemůžu, nechci to, chci být mrtvý/á, chci zmizet“, z vás dělá duté a prázdné uvnitř, že to již déle nechcete snášet. Co se děje z perspektivy duše je to, že život se nyní stává silnější. Nemůže být zadržován natrvalo. Tam, kde je životní síla po dlouhou dobu silně zadržována, vytváří protikladnou sílu, která nakonec vybouchne. Síla přílivové vlny, která chce rozválcovat břeh, nemůže být držena věčně. V jistém momentu se zevnitř vás vynoří „ano“, i když si toho nejste vědomi. V životě není nic statické. Touha po životě je nezadržitelná. Když je dosaženo vrcholu, vytváříte ve svém životě události, které poskytují změnu. Které vytváří průlom.

Někdy se tak děje ve formě pokusu o sebevraždu. Pokud selže, může zde být vzestupná spirála, protože utrpení této osoby se stane viditelné okolnímu světu. Když někdo zjistí, jak moc na něm lidem záleží, může nastat otevření se většímu Světlu a přijetí pochopení a sympatií. Může se však také přihodit to, že se někdo neotevře a v depresi zůstane. Neexistuje žádný ustálený recept, jak dojde k průlomu. Život má však průbojnou a hnací sílu, která činí nemožným nekonečně přetrvávat ve statickém stavu vědomí.

I když pozemský život končí tím, že si vezmete vlastní život, musíte okamžitě čelit novým volbám na druhé straně, neboť tam budete muset zakoušet své pocity nadále. Deprese, která zde byla, když jste byli naživu s jejími pocity bolesti a úzkosti, je nyní schopna vystoupit ještě silněji a méně zastřeným způsobem. Někdy vás astrální říše, kde po smrti skončíte, přímo konfrontuje s emocemi, které jste potlačili a přece začínají znovu proudit. Například, když někdo odjede, může se cítit zoufale a zděšeně a zjistí, že život ve skutečnosti neskončil. Nebo vidí emoce své rodiny na Zemi, jejich žal a smutek, a je tím velmi zasažen. Tím, že je tolik zasažen, může v duši toho, který odešel, nastat nový pohyb. To může vést k průlomu, k tomu, že se duše otevře pomoci průvodců, kteří jsou tu stále, jak na Zemi, tak v nebi. Pomoc je tu vždy, za předpokladu, že jí jste otevřeni.

Nezáleží na tom, jak se zapletete či zahnete, život je mnohem silnější než jakékoli přání smrti. Život vždy navazuje na své právo být, nemůžete ho zabít. Proto naděje existuje vždy. Vytrvejte kvůli sobě, ale také kvůli ostatním, které vidíte trpět. Věci se mohou občas zdát beznadějné, existuje však vždy jiný náhled, i když si nedokážete představit svou myslí, jak k tomu může dojít a jak může změna nastat. Život je vždy silnější než smrt, Světlo silnější než temnota. Voda nakonec prorazí přehradu, neboť voda má sílu se pohybovat: tlačí, je živá! Síla vody je silnější než vzdorující síla, která ji chce držet zpátky.

Pociťte na chvíli tuto hnací sílu života v sobě. Každý z vás někdy sám sebe zastihne s částmi, které uvízly, se vzorci, které se nekonečně opakují: pochyby o sobě sama, pocity podřízenosti, nejistoty, nedůvěry, vzteku, odporu. Nyní si představte, že tyto části jsou právě zde a že kolem nich zároveň vytrvale proudí život. Voda trvale proudí a ačkoliv zůstávají v proudu balvany, které se zdají být pevné a nepohyblivé, jsou přesto obrušovány pohybem a tlakem vody, která přes ně proudí. Chce to čas, nezapomeňte však na to, kdo jste: jste živoucí voda! Čím více si to budete připomínat, tím více můžete kultivovat balvany a kameny, které leží v proudu. Je zde bolest z minulosti, jenž přetrvává. Nemusíte to zlehčovat nebo to činit nevýznamným, ale také nemusíte tyto balvany vláčet z řeky. Musíte si jen připomenout, že vy jste voda!

Může to být občas těžké, zejména, když jste se s těmito balvany, které blokují vaši energii, identifikovali: „Jsem ten, kdo není náležitě zakotven. Obtížně se cítím na Zemi doma. Nesu smutky a traumata z minulosti.“ Všechno je to pravda, představte si však na chvíli tyto myšlenky jako skály nebo kameny ve velké, široké řece – v ohromném říčním toku. Protože tím vy jste. To je vaše skutečná životní síla. Je to vaše duše, která proudí a proudí, vždy po své cestě: živoucí, bublající, hrnoucí se a burácející, prozkoumávající a objevující. Tento proud balvany, na které narazí, nesoudí, zaplaví je. Máte na výběr!

Je pochopitelné, že občas se svým vědomím v takovém zablokování uvíznete, pakliže se s ním začnete po příliš dlouhou dobu identifikovat. Vy se však můžete od tohoto zablokování odpojit tím, že jen pociťujete sami sebe jako proudící vodu. Pamatujte, že jste živoucí, jste vědomí duše, které se pohybuje a proudí, aniž by bylo s těmito balvany spojeno – jste svobodní. Čím více odtáhnete své vědomí od těchto bloků, těchto ležících kamenů, tím snadněji se podvolí proudu. Uvolní se dříve, protože je necháte být a identifikujete se s pohybující se vodou. Voda je vaše duše a nemůže být zadržována. Pociťte ji jako proudící, pohybující se a jiskřivou. Představte si, že vámi přetéká a pociťte tuto bublající sílu, Světlo, které v ní jiskří. Pociťte, jak ve své nejhlubší části vaše duše není ohrožována temnotou, kterou zakoušíte. Není ohrožována balvany, které se zdají pevné a neústupné. Vaše duše se vůbec netrápí tím, co tam je, jelikož ví, že tam balvany patří. Jsou součástí krajiny života. Pokuste se, když uvíznete uvnitř takového balvanu, poslouchat hrnoucí se vodu kolem. Vzpomeňte si na vodu a na lehkost, s kterou pluje.

Nemusíte vše dělat sami. Život vám poskytuje nekonečné možnosti a příležitosti. Může vás někdy přivést do hlubokého, temného údolí, ale taktéž vás pohání znovu nahoru ke Světlu. I když máte pocit, že už se nemůžete déle protloukat a nevidíte, jak se věci ukazují v dobrém, život vás stále pohání. Umění života je zachovat si svou víru, i když se zdá, že k víře už nezbylo nic a vše, co bylo jisté, z vašeho života zmizelo.

V tomto čase se na Zemi mnoho lidí zabývá zpracováním letité temnoty, části duše přicházejí právě nyní ke Světlu a chtějí být spatřeny. Proč se tak děje? Protože činíte skok kupředu. Je to skutečný skok v evoluci vědomí lidstva. Tento skok nemůže být učiněn bez zakoušení temných míst ve vašem vědomí, těch, které jsou naplněny strachem, nedůvěrou nebo velmi hlubokým smutkem ze všeho, co jste na Zemi zakusili. Nebojte se temnoty – přivítejte ji! Když řeknete temnotě „ano“, začne se osvobozovat a proudit a to je umění žít tento život. A když cítíte: „Opravdu tomu ano říct nemůžu“, vzpomeňte si, že je ve vás něco, co i přesto „ano“ říká. To je to, co vás zachrání a přivede dál – důvěřujte životu.

Všechny vás miluji, jste mi drazí. Možná si myslíte: „Jak to? Nemůžeš nás znát osobně.“ Leč vy jako lidé nevíte nebo si neuvědomujete, jak rozsáhlá síť duší skutečně je. Když jste s druhým spojeni z duše, je to nepřetržité spojení. Pouto jednou vytvořené se nerozdělí časem, protože v naší dimenzi čas neexistuje. Existuje živoucí síť spojující nás jako duše. Sdílíme jistou historii a jistou touhu, plamen, který byl kdysi  našich vědomích zažehnut. Tímto plamenem se Země postupně začíná rozsvěcet. Probuzené vědomí všech lidí nás spojuje a vytváří nový základ, z něhož se onen skok vědomí opravdu uskuteční. Nemusíte nad tím přemítat. Držte se svého vlastního vývoje, své vlastní cesty – to stačí. Pociťte silný tah života, skrze který vlna vědomí zaplavuje Zemi, nejen sami v sobě, ale i v mnoha dalších.

© Pamela Kribbe 2012
www.jeshua.net

Překlad: Denisa Vaňková
www.jeshua.cz