K zamyšlení

Když je člověk nešťastný, je nešťastný jako žádný jiný živočich. Viděli jste zvíře, které by usedavě, z hloubi srdce plakalo? Viděli jste nějaké zvíře smát se hlubokým břišním smíchem, který otřásá celým jeho tělem? Ne, tohle všechno může pouze člověk. Odtud pramení jeho vznešenost, jeho důstojnost a také jeho úzkost. Úzkost je ve vás přítomna bez ohledu na to, zda k ní máte důvod, nebo ne. Úzkost je přirozeným důsledkem dvou diametrálně odlišných možností: můžete padnout do pekla a můžete se vznést do nebe.

Člověk je jako žebřík. Pohybujete se po žebříku tam a zpět jako jo-jo. Jeden moment jste v nebi, další moment jste v pekle.V jednu chvíli je před vámi slunný vrchol, v další chvíli nejtmavší údolí, jaké jste kdy viděli. V jednu chvíli zažíváte lásku a sdílení, v další chvíli hněv a lakotu. V jednu chvíli máte tak široké srdce, že by obsáhlo celý svět, a v další chvíli jste tak skoupí, tak lakomí – v životě by vás nenapadlo, že by vám mohla nějaké situace ukázat, jaká malost se ve vás skrývá. Člověk se pohybuje mezi těmito nekonečny jako kyvadlo.

Člověk je velké dilema člověk je ano i ne zároveň. To není nic nenormálního, to je normální stav lidstva. Člověk je napůl země, napůl nebe, napůl hmota, napůl vědomí, napůl prach, napůl božství. Člověk je rozpor, tenze. Friedrich Nietzsche říká, že člověk je „lano mezi dvěma nekonečny.“

Člověk je rozdvojený, v tom tkví jeho utrpení, jeho mizérie, ale zároveň i jeho blaženost. Žije v agónii, ale z agónie se může zrodit extáze.

Osho, Kniha moudrosti