Aktuálně

Riddikulus

Slunce přesně v konjunkci s Plutem. Dnes. Ponechme stranou vnější projevy, situační tlaky, pocit, že to na mě padá a kdo ví, co ještě. Podstatou této výroční konjunkce je setkání s naším nejhlubším strachem. Všechno, co se nám děje, je jen manifestací tohoto strachu. A děje se nám toho hodně, nikdy nejde jen o jeden hlavní proud. Bývá tu centrální téma, to ano. Ale události běží podle rčení „Na pos*aného i záchod spadne!“. Ona ta rčení nevznikla sama od sebe, že? Jako bychom zažívali smršť tlaků ze všech stran a jeli v režimu multitaskingu. A to právě ve chvíli, kdy potřebujeme všechny síly napřít k obraně svého já, abychom přežili.
To, že se nestane událost A nebo událost B, ale rovnou A i B, a nejlíp taky C, D a E současně, má svůj význam. Všechny tyto události, i když se mohou zdát oddělené a bez vzájemné souvislosti, mají společného jmenovatele. Dějí se souběžně právě proto, aby urvaly naši pozornost a pod tlakem nás přinutily najít ono jednotící téma. Kořen všeho, zdroj strachu a místo, kam se máme vypravit, ponořit a čelit svým démonům. Protože o tom je Pluto! Jasně, že se nám tam nechce! A po většinu roku taky tohle místo obcházíme, neřešíme, ignorujeme, tváříme se, že neexistuje, nebo s oblibou tvrdíme, že už jsme to nějak zpacifikovali.

To ano, nějak jsme to pořešili, naposledy před rokem (i když i ty pravidelné čtvrtletní plutonské vzkazy nás drží v pohotovosti), ale to neznamená, že zdroj vyschl, že je vystaráno jednou pro vždy. Strach má totiž tendenci se vynořit hned, jak chvíli nedáváme pozor. Proto se ke zdroji musíme vracet a svému strachu čelit, abychom pochopili jeho účelovost, jeho snahu zmanipulovat nás, ovládnout a pokořit. On totiž strach má velké oči. A tak jsme přinuceni dojít ke své zamčené třinácté komnatě, s děsem a bušícím srdcem otevřít dveře … a tam uvidíme chudáka bubáka, který roste živen naší hrůzou a v naší mysli a duši je tím silnější, čím víc se odmítáme podívat mu do očí. Tohle je přece podstatou kouzla Riddikulus ve světě Harryho Pottera. A nemusíte být fanoušci HP, vzpomeňte si na strašidlo svého dětství, Barbuchu – stejný princip. Takhle prostě strach funguje!

A hádejte co? Přežijeme to! Právě díky tomu, že se strachu podíváme do očí, přežijeme.

Naopak, čím víc se budeme bát, skrývat, utíkat, hroutit se a týrat s hlavou zastrčenou v písku, tím větší pravděpodobnost, že na svůj strach dojedeme. S Plutem aktuálně v Kozorohu, ve znamení, které miluje budování pevných forem, se nabízí pěkná metafora. Před svým strachem se obrníme! Postavíme si domeček a v něm se schováme! A co domeček, rovnou bunkr! Opevněný! A do něj si zalezeme a nikdo, nikdo na nás nemůže! Jenže … ani my pak nemůžeme ven. Protože venku je děs a hrůza, temnota a šílenství, psychóza a úzkost, chladnokrevný sliz a horoucí peklo. Teda, aspoň si to myslíme. Ale v bunkru umíráme. Sami už ven vyjít nedokážeme, zablokovali jsme se svým strachem. Proto přichází Pluto a prokáže nám službu: bunkr svou obrovskou silou zvenčí zboří. Uaaaaaaaaaaaaaaa … ale to pak zůstaneme zcela bez ochrany vydaní napospas všem těm příšerám! No, chvilku to tak vypadá, dokud se zavřenýma očima žijeme to psycho ve svých představách. A pak oči otevřeme … Riddikulus!
Zdroj: http://www.astropsychologie.cz/