Mnozí lidé jsou vůči ní skeptičtí, a to z dobrých důvodů. Dnešní kultura neposkytuje romanci příliš úrodnou půdu. Sociálními médii, textovými zprávami a online schůzkami jsme rozvinuli komunikaci, ale zároveň ztratili schopnost umění vztahů. Pár úspěšných příběhů existuje. (Někdy se zdá, jako by pouze několik lidí vedlo skutečné konverzace tváří v tvář!)
Ale já věřím. Ne, škrtám to. VÍM.
Skutečná láska je opravdová – hluboká, nepodmíněná a navždy trvající. Důvodem, proč je tak vzácná, je ten, že bývá tak špatně pochopena. Představa většiny lidí o „skutečné lásce“ vypadá asi takto: „Pan Pravý nebo Paní Pravá na mě někde čeká, „Ten/Ta“, který/á je mi souzen/a. A tento výjimečný člověk zase hledá mě, a tak je jen otázkou času, kdy se setkáme – a samozřejmě spolu budeme žít šťastně až do smrti.“
Hloupost.
Šťastně až do smrti neexistuje. A Bůh vám nevybírá toho jediného zvláštního člověka. Ve skutečnosti je celá představa o tom, že najdete naplnění v někom jiném, pouhou iluzí.
Pravdou je, že lásku můžete najít jedině uvnitř.
Většina lidí, kteří hledají lásku „venku“, ve skutečnosti pouze utíkají před osamělostí. Neustále se smiřují s něčím méně, než chtějí, a s něčím méně, než si zaslouží, protože největší strach mají z toho, že budou sami, zestárnou sami a zemřou sami. Strach z osamělosti nám však brání prožívat skutečnou blízkost. Skutečná láska leží daleko za tímto strachem. Musíme se postavit čelem k tomu, co Louis C.K. nazývá „věčně prázdní“, tomu neuhasitelnému smutku hluboko uvnitř nás; vždy přítomnému vědomí si vlastní smrtelnosti; tomu, že na konci života stejně každý čelíme své smrti sám.
Pravdou je, že skutečná láska vyžaduje velkou vnitřní práci, která většinu lidí nezajímá. Vyžaduje od nás, abychom byli nejprve šťastní i ve své samotě; abychom poznali sami sebe, přijali se a milovali se. Potřebujeme najít mír ve své mysli, najít svůj smysl života, své vášně a svou radost ze života. Je třeba, abychom zahodili obranu svého ega a byli nazí a zranitelní; abychom se vzdali svého plánování a fantazírování o budoucnosti a žili v přítomném okamžiku. Jedině pak jsme skutečně připravení milovat. Když plně přijmeme skutečnost, že zítřek není ničím zaručen – že popravdě je tento přítomný okamžik vším, co máme – pak není nic jiného, co dělat, než dávat vše, co máme, aniž bychom cokoli čekali na oplátku.
Ve skutečnosti víte, že vaše srdce bude opět zraněno. Že vám někdo bude lhát, že budete bráni za samozřejmost; že budete zraněni a zklamáni. Dříve či později, mezi nynějším okamžikem a vaší smrtelnou postelí, budete muset říci Sbohem. Víte to, přijali jste to, a přesto milujete.
Skutečná láska je božská. Vychází ze vztahu, který máte k Bohu, z tance s prázdnotou, který vás vede daleko za vaše lidské já, za hry vašeho ega, abyste okusili plnou radost.
To, čemu říkáme „pravá láska“, je vzácné a posvátné sjednocení, k němuž dochází, když se dva lidé spojí v tomto společném tanci.
Je to přátelství, milostný románek i akt uctívání. Vášeň, touha, náklonnost, starost, důvěra, úcta a oddanost – to vše se stává součástí velkého odevzdání. Milenci splývají jeden s druhým i s ohromným, divokým vesmírem. Ani jeden neví, zda to bude na jediný víkend či na celý život. Nezáleží na tom. Jediné, na čem záleží, že tento jediný okamžik jednoty – posvátný a nádherný.
V něm spočívá věčnost.
zdroj: http://www.elephantjournal.com
překlad: Magda Techetová
Přidat komentář