Význam meditace

Pocit, že jsem nešťastný, je daný žádostí být šťastný. Z dvojakosti se tedy rodí žádost: jsem nešťastný, a toužím být šťastný. Podobně, když se člověk snaží být dobrý, pak je v jeho dobrotě obsažen i její opak – zlo. Všechno kladné v sobě obsahuje i svůj zápor. Úsilí o překonání tohoto záporu jej přímo posiluje.

Toužíte-li zažít pravou skutečnost, pak vaše touha vzešla z nespokojenosti s tím, co je. Vytváříte jeho opak, ve kterém je skryto, co bylo. Nevymaníte-li se z tohoto mechanismu, bloudění dvojakostmi nikdy neskončí. Musíte poznat sebe sama natolik, že mysl přestane hledat.

Taková mysl netouží po zážitcích a nezná výzvy. Nemá jich zapotřebí. Nezjišťuje, že před chvílí nebyla bdělá, a teď už zas ano. Je zcela tím, čím je. To pouze povrchní, frustrovaná, podmíněná a omezená mysl chce pořád něco navíc.
Meditace

Bylo by tedy možné žít v tomto světě a nechtít – psychicky – pořád víc a víc – žít tak, aniž bychom se neustále srovnávali? Říkáte, že to jistě možné je? Jenže dojít k tomu musí každý sám.

Zkoumání celé této otázky je meditací. Existují nejrůznější školy, systémy a způsoby meditace. Jsou školy, které nabádají: Pozoruj bez přestání palec u nohy. Jiný způsob zase vyžaduje sedět v určité pozici, pravidelně dýchat a cvičit se v bdělosti. Ale to je něco zcela mechanického. Podle jiné metody zas dostanete určité slovo a po vás se vyžaduje, abyste je neustále opakovali. Za to prý docílíte jistou mimořádnou, transcendentní zkušenost. Je to naprostý nesmysl, druh sebehypnózy. Když budete donekonečna opakovat amen, óm anebo coca-cola, určitý zážitek to samozřejmě přinese, jelikož to neustálé opakování mysl trochu zklidní. Jde o dobře známý úkaz, který byl v Indii užíván už před mnoha tisíci lety, říká se tomu mantra-jóga. Tímto způsobem je možné mysl uvolnit a vytříbit, zůstane však i nadále sevřená a omezená. Je to stejně neplodné, jako když zvednete na zahradě hezký kousek dřeva, položíte na čestné místo a každý den jej ozdobíte čerstvou květinou: za měsíc tu bezcennou věcičku budete uctívat, a kdybyste jednou zapomněli, budete mít vzápětí špatné svědomí.

Meditace není následování nějakého systému; není to žádné věčné opakování a napodobování, není to ani koncentrace. Jedním z oblíbených tahů učitelů meditace je vést žáky k tomu, aby se koncentrovali – zaměřili se na jednu myšlenku a odehnali ostatní. Je to nechutné. Poznali jsme to už jako školou povinné děti, když nás pořád do něčeho nutili a my neustále bojovali mezi tím, co se po nás požadovalo, a mezi věcmi, které nás přitom napadaly. (Místo aby nám řekli: Všímej si každého hnutí mysli; když poletuje, znamená to, že tě zajímá něco jiného.)

Meditace vyžaduje mysl mimořádně probuzenou, která chápe všechny životní složky a nepůsobí přitom tříštivě: není to kontrola myšlení. Kontrola vnáší do mysli konflikt. Když ale porozumíte původu a povaze mysli, pak vám nebudou myšlenky na překážku. Chápání její povahy ustavuje v mysli kázeň a řád, které jsou jí vlastní. To je meditace.

Meditace znamená uvědomit si každou myšlenku a každý pocit, aniž přitom soudíte, jestli jsou dobré nebo špatné. Mysl je pouze pozoruje a pohybuje se s nimi. Začíná rozumět vlastním myšlenkovým a pocitovým hnutím. Z tohoto uvědomění vyvstává ticho. Je-li však navozeno nějakým trikem, znamená stagnaci a smrt. Když ale myšlení spatří svůj vlastní počátek, svou přirozenost a to, že žádná myšlenka není svobodná, protože je vždycky stará, pak je ticho meditací, v níž neexistuje „meditátor“: mysl se zbavila veškeré své minulosti.

Když zde bedlivě nasloucháte, je to meditace. Pokud si odtud chcete pouze odnést pár idejí a slov, abyste o nich později popřemýšleli, pak to meditace není. Meditace je stav mysli, která se dívá s pozorností, jež není jenom částečná. A nikdo vám nemůže říct, jakým způsobem máte být pozorní. Když se o to pokusíte na základě nějakého meditačního systému, který jste si vybrali a nyní se k němu upínáte – pak to vůbec není pozornost.

Meditace je jedno z největších životních umění – možná opravdu největší. A jeho krása spočívá v tom, že se mu nelze naučit od druhých. Nemá techniku a nezná autoritu. Chcete-li se něco o sobě dozvědět, sledujte. Sledujte způsob, jak chodíte, jak jíte, jak mluvíte, jak pomlouváte druhé, jak nenávidíte a žárlíte. Budete-li si toho všeho vědomi, aniž byste si vybírali a cokoliv upřednostňovali, bude to součást meditace.

K meditaci může dojít za jízdy autobusem a na procházce lesem plným světla a stínů, při naslouchání ptačímu zpěvu anebo při pohledu do tváře kolemjdoucím. A v tom, co při ní chápete, je láska. Láska není výsledek systémů, zvyklostí a praktik. Nelze ji pěstovat myšlením. Může se dostavit jenom v naprostém tichu. V tichu, jemuž není přítomen „meditátor“. Mysl utichá, pouze když začne rozumět vlastním hnutím ve formě myšlenek a citů. Aby jim rozuměla, nesmi je soudit. Její pozorování obsahuje vnitřní disciplínu, která je proměnlivá i svobodná, a tedy nikomu a ničemu nepodřízená.

Jiddu Krishnamurti

http://www.jiddu-krishnamurti.net/