Léčení vztahu k matce

Naše matky sehrály zásadní roli v našem růstu a v utvoření samotných základů našeho citového i duševního rozvoje. Do dnešního dne naše matky stále ovlivňují to, jakým způsobem vnímáme život a jaké pocity chováme vůči sobě i vůči druhým lidem.

Pokud jste ve vztahu s matkou utrpěli takovou ránu, je pro vás i váš život velmi důležité, abyste se naučili, jak léčit, opravit a znovu přijmout ty rozbité části vás samých, které stále touží po lásce vaší matky. Léčení těchto ran uvnitř vás dokáže proměnit váš život a od základů změnit i vaše vztahy.

Já sama měla se svou mámou velmi napjatý vztah. Pamatuji si, že když jsem byla malá, měla jsem z ní velký strach a cítila vůči ní obrovský respekt; strach, protože ona rozhodovala o disciplíně v celé domácnosti, a respekt, protože se dokázala tolik obětovat. Jako umělkyně byla (a stále je) obzvláště nadaná v malování vodovými a olejovými barvami, přesto však nikdy neuskutečnila svůj sen stát se profesionální umělkyní, která je za svou práci placená, bez ohledu na to, jak talentovaná byla. Tyto sny se z velké části rozplynuly, zatímco rodila děti a vzít do ruky štětec se pro ni stalo spíš výjimečnou příležitostí. Vždy jsem cítila to zklamání a odpor, který v sobě chovala. Věřím tomu, že nějaká její část se cítila, jako by selhala, a tak jediná věc, ve které mohla vynikat, byla výchova dětí. Tento pocit v ní ještě zesilovala její přísná křesťanská víra, která diktovala ženám, že jejich místo je doma a ne v uměleckém studiu.

Jak jsem rostla, můj obdiv k ní se začal měnit v hněv, smutek, a dokonce i znechucení. Přestože byla velmi štědrá a věnovala mi mnoho času i snahy, její citový chlad mě zraňoval. Dávala mi jasně najevo, že já jsem dítě a ona je rodič. Neexistovala mezi námi žádná rovnost ani zlatá střední cesta, na které bychom se mohly setkat. Jako její kamarádka a důvěrnice jsem se cítila pouze tehdy, když jsem dělala všechno, co po mně chtěla, jako dokonalá malá dceruška.

Dnes už s matkou nekomunikuji jinak než prostřednictvím několika textových zpráv párkrát do roka. Dala mi jasně najevo, že opuštění křesťanské víry a volba mého partnera je z mé strany těžká zrada. Přesto všechno mi však stále připomíná, že „moje rodina mě miluje“, i když nevím, zda jsou to slova z nějakého křesťanského textu a nebo to myslí upřímně.

Když je neřešíme, sami předáváme dál rány, které naše matky a babičky nedokázaly uzdravit. Tyto rány obsahují škodlivá a tyranská přesvědčení, ideály, způsoby vnímání a volby. Pak naše vlastní děti opakují úplně stejný cyklus, zraňují svoje děti a jejich děti zase své děti v průběhu staletí nevyřešené bolesti. (Samozřejmě, naši otcové si v sobě také nesou své rány, ale v tomto článku bych chtěla mluvit vyloženě o našich matkách.)

Tyto rány vznikají v našem mladém věku a jsou spojeny s přesvědčením, že „Jsem zodpovědný/á za bolest své matky“ nebo „Kdybych byl/a hodný/á chlapeček/holčička, mohla být moje matka šťastná.“ Pravdou je, že za bolest naší matky nemůžeme a nikdy jsme za to nemohli. Sama byla zodpovědná za to, co s tím udělá. Rovněž své matky nemůžeme učinit šťastnými, pokud se ony samy nerozhodnou, že šťastné chtějí být. Naneštěstí jsme si tohoto však jako děti nebyli vědomi a na podvědomé úrovni stále mnozí z nás věří, že to my jsme zavinili utrpení naší matky.

Zvláště se to projevuje u žen, které po staletí žijí v patriarchální vládě. Náboženství a společnost do nich zasely mýty o tom, jaké by ženy měly být a co by měly dělat:

1. Sedět doma a vzdát se svých ambicí, protože mají vychovávat děti.

2. Být těmi, kdo se stará o celou domácnost.

3. Neustále sloužit druhým a starat se o jejich potřeby a nehledět na svoje vlastní.

4. Dělat to všechno neustále a na 100%, protože tak to „dobré matky“ dělají.

5. Obětovat veškerou svou energii podpoře svých rodin a výchově dětí.

Je však důležité, abychom porozuměli tomu, čím vším si naše matky prošly tváří v tvář těmto tyranským ideálům a očekáváním. Je důležité, abychom si uvědomili, že žádná matka nemůže být dokonalá bez ohledu na to, jak moc se o to snaží, a na základě tohoto uvědomění se dopracovat k odpuštění. Je třeba přijmout naše matky jako lidské bytosti, zvláště když žijí ve společnosti, které je za jejich lidskost ubíjí. Žádná matka se nemůže chovat laskavě ve všech 100% času. Čím dříve se smíříme s touto skutečností, tím lépe.

Jako někdo, kdo utrpěl velmi hlubokou ránu ve vztahu se svou matkou, vím, jak se člověk cítí opuštěný a smutný, když cítí citovou i psychickou absenci své matky. Přestože mám sama ještě hodně co zlepšovat, ráda bych se s vámi podělila o tři doporučení, která by vám mohla pomoci na vaší cestě k léčení:

O jednom archetypu matky jsme se již zmínili: o té nesobecké, dávající, zcela pečující ženě, která se vzdává svých vlastních potřeb, aby mohla naplňovat potřeby své rodiny. Ve skutečnosti jsou však matky lidské bytosti se svými vlastními nedostatky a problémy. Čím více od nich očekáváme, že budou žít podle představ společnosti, která po nich chce, aby byly „dokonalé“, tím více jim bráníme přijmout jejich lidskost.

Zeptejte se sami sebe: „Jaká ničivá přesvědčení a očekávání mám o své matce? Která přesvědčení a očekávání mi působí bolest?“ Společná přesvědčení a očekávání bývají například: „Moje matka by mi měla být vždy citově přístupná“, „Moje matka by měla být moje nejlepší kamarádka“, „Moje matka by se na mě nikdy neměla zlobit“, a tak dále.

Přestaňte čekat, až vám konečně dá svou lásku, podporu a ocenění, které od ní chcete. Pamatujte, že nikdy nemůžete změnit to, kým je, a ani na to nemáte právo – to je její věc a její zodpovědnost. Když se postupně naučíte nelpět na svých nadějích o tom, že jednoho dne bude vším, čím chcete, aby byla, budete mít konečně možnost oplakat skutečnost, že vám chybí. Prožití svého žalu je důležitým procesem na cestě k vyléčení a ze zkušeností vím, že to může trvat dlouho. Ale dovolte tomu, aby se to stalo. Je to pro vás dobré.

Přestože se vám nepodmíněné lásky nedostávalo od vaší matky, můžete takovou lásku najít sami v sobě. Velkou součástí mého vlastního léčení bylo naučit se, jak se sama stát rodičem svému vnitřnímu dítěti (dětská část nás, která nadále žije v našem nitru). Naučit se dávat si lásku sama mi otevřelo přístup k hlubokému prameni nekonečné lásky, která podporuje, oslavuje a vyzdvihuje to nejlepší ve mně. Tentýž zdroj lásky v sobě máte i vy. Když postupně rozpustíte všechna omezující přesvědčení a způsoby, jakými vnímáte sebe samé i svět kolem vás, bude pro vás snadné přeměnit svou touhu po souhlasu zvenčí ve vlastní vnitřní přijetí.