Jak nezabloudit na duchovní cestě
Před 7 lety jsem vám v rubrice Prameny ke studiu doporučovala, která mne tehdy hodně zaujala. O víkendu se mi po dlouhé době dostala opět do ruky, a tak jsem se do ní znovu začetla. Jmenuje se Moudrost nedokonalosti, autorem je anglický psychoterapeut Rob Preece. Kniha se zabývá procesem individuace (proces vedoucí k uskutečnění našeho bytostného Já) v životě buddhisty, ale je užitečná pro všechny z nás, ať již jdeme jakoukoliv cestou.
Rob Preece prošel dlouholetou intenzivní psychoterapií, díky níž pochopil, že duchovní cesta mu do značné míry sloužila jako útěk před přijetím zodpovědnosti za nudný každodenní život. Sám se stal jungiánským terapeutem a po letech práce s klienty došel k závěru, že hlavním vnitřním motivem proč se vůbec lidé pouštějí do hledání přesahu, jsou jejich neléčená dětská zranění. Duchovnost se bohužel pod jejich vlivem mění v únik a mnohdy trvá mnoho let, než si dotyčný člověk uvědomí, v jaké žil iluzi. Je snazší si navléct ochranný plášť duchovní praxe a pod ním skrýt své vážné a nevyřešené problémy než se odvážně a trpělivě pustit do jejich léčení. Není moudré předpokládat, že duchovní praxe automaticky vyřeší zásadní psychické problémy. Abychom poznali kořeny svých emočních zranění a vzorce chování a obranné mechanismy, jež je obklopují, potřebujeme hluboký vhled a porozumění. Ne každý duchovní učitel je schopný být nám v tomto procesu průvodcem. Pokud důkladně neprozkoumáme svou osobní patologii a nesetkáme se tváří v tvář se svými stíny, mohou neuvědomované problémy ovlivňovat naši spiritualitu a křivit naše porozumění duchovním zákonům, ale hlavně nám samotným. Potom můžeme mít pocit, že se točíme v kruhu a nikam se neposunujeme.
Jak uvádí autor v knize:“Potřebujeme hluboko zakořeněný soucit se sebou samými, abychom si připustili svou omylnost a zranitelnost na cestě. Nemá smysl pokoušet se stavět svůj život na nereálných ideálech, které nás pouze mrzačí. Má zkušenost mne přivedla k závěru, že zásadním aspektem duchovní cesty je odhalení naší osobní duchovní patologie a její postupné řešení. V každém stadiu stezky se mohou objevit nové aspekty této patologie, jejichž řešení nám umožní jít dál. Naše ochota učit se a růst prostřednictvím tohoto procesu je možná jednou z nejpozoruhodnějších kvalit lidské přirozenosti. Z našeho stavu nedokonalosti povstává nemalá moudrost.“
Jung rád hovořil o integraci stínu: ta nejdůležitější část duchovní práce začíná ve chvíli, kdy pohlédneme do tváře vlastním zraněním, přízemním a bolestným motivům, jež nás skrytě vedly, a lety meditační praxe vystavěná představa o vlastní dokonalosti se začne bortit. Odvážit se k pádu a přijmout ho za svůj je hlavní úkol duchovního adepta a také způsob, jak v bludišti iluze a temnoty zahlédnout světlo.
Nabízím vám ukázku z knihy:
Kapitola 8.
Vykročení
Legenda o svatém grálu začíná v situaci, kdy ústřední postava Parsifal žije se svou matkou v odlehlém lese daleko od dalších lidských sídel. Matka se obává, že kdyby se Parsifal vydal do světa, chtěl by následovat příklad svého otce, který byl rytířem a padl v bitvě. Aby Parsifala ochránila před podobným osudem, vychovávala ho na odlehlém místě, kde se nemohl setkávat s vnějšími vlivy. Parsifal se toulá dál a dál od domova a přehnaná péče jej začíná obtěžovat. Jednoho dne při průzkumu lesa narazí na čtyři rytíře v zářící zbroji.Je okouzlen jejich zjevem a naivně se jednoho z nich zeptá,zda je Bůh.Rytíř, velmi překvapen jeho nevědomostí,mu vysvětlí,kdo je.Zjev rytířů zůstává v Parsifalově mysli.Je uchvácen.Postupně v něm klíčí myšlenka na opuštění domova,ale ví,že matka by mu to nikdy dobrovolně nedovolila.Nakonec sebere odvahu porušit její přání a uteče.Tento akt opuštění mateřské ulity je hluboce významným krokem na Parsifalově cestě.Značí jeho vstup do světa a odvíjí se od něj jeho schopnost individuace.Jeho výprava za pravdou a pochopením právě začala.
V Buddhově životě jsme viděli podobné téma.Siddhárta byl také držen v uzavřeném a hýčkajícím prostředí, které ho chránilo před realitou vnějšího světa. Na všech svých čtyřech výpravách ven však Siddhárta viděl věci,které ho hluboce zarmoutily. Viděl nemocného,pak starého člověka,mrtvolu a nakonec putujícího mnicha.Tyto zážitky na mladého muže hluboce zapůsobily a on se rozhodl utéci z paláce a vydat se hledat odpovědi.Stejně jako Parsifal dobře věděl,že kdyby žádal o dovolení,nikdy by ho nedostal.Musel se tedy rozhodnout sám a odejít tajně.
Jaký je symbolický význam odchodu z domova popsaného v těchto dvou příbězích? Jaké jsou jeho psychologické souvislosti? Oba příběhy zobrazují někoho,kdo je ve svém pohledu na svět naivní a potřebuje se probudit do reality,jež byla popírána. Oba životy ukazují nutnost nechat za sebou osobu či okolnosti,které nás udržují v nevědomosti.Jsou nuceni udělat krok,který pochází výhradně z vlastního pociťovaného podnětu k vykročení z dusivého domácího života.Konají akt vůle,který popírá přirozený sklon k bezpečí,poslušnosti a pohodlí.V podstatě se vydávají na cestu individuace.
Ve své práci popisující individuaci jako cestu hrdiny vidí Joseph Campbell první práh k překročení jako ten nejdůležitější. Znamená opuštění starého, hluboce nevědomého způsobu života. Ať už chápeme pojem opuštění domova doslovně nebo metaforicky,na tento práh nutně narazíme,pokud chceme jít kupředu,opravdově reagovat na výzvu a nezůstat lapeni ve starých návycích. Když tento práh překračujeme,musíme za sebou nechat něco z bezpečné a pohodlné jistoty,která nás stahuje zpět,a čelit svým strachům.Vykročení je v psychologickém chápání prvním krokem na cestě sebepoznání.Opouštíme-li domov,opouštíme v doslovném smyslu bezpečí rodičovské péče,zejména mateřské.Zůstat by znamenalo zůstat nevědomý,a postupně se dusit.Nerostli bychom.Bohužel existují lidé, kteří tento práh nedokáží překročit,pro jejich psychické zdraví to však znamená vážné následky.
V tibetštině existuje termín nge jung,který se často překládá jako „zřeknutí se“, ale doslova znamená „rozhodné vykročení“. Zatímco mnoho buddhistických učitelů a nauk hovoří o zříkání se pochybného štěstí světského života, pojem nge jung má konotace, které do jeho psychologického významu vnášejí další rozměr.
Rozhodné vykročení znamená schopnost probudit se a ochotu čelit svému životu a návykům. Ať už vědomě zvolený či vedený instinktem, je to záměr stát se vědomým. Tento pohyb směrem k vědomí vychází z pochopení, že řešením našich životních konfliktů a strastí je postavit se k nim čelem. Ačkoli nás to může svádět ke skrývání svých problémů a omylností a popírání emočních konfliktů, vyřešit se mohou pouze tehdy, když se na ně upřímně a otevřeně podíváme. Cokoli jiného jen udržuje regresivní spánek nevědomosti. Můžeme obvázat své rány a doufat, že zmizí, ale v určitém momentu k nim budeme muset pustit čerstvý vzduch. Zdá se, že jsme schopni takřka cokoli v životě použít k odvrácení nutnosti čelit sami sobě a utlumení svého vědomí. Uchylujeme se k materiálním touhám, smyslovým požitkům, práci, vztahům a dalším toxickým látkám včetně jídla.
Když si uvědomíme přitažlivost smyslových a hmotných anestetik, může nás to přivést k závěru, že s nimi nechceme nic mít, jako alkoholik, který nedokáže kontrolovat svůj návyk. Problém se tím však neřeší, pokud se naše vnitřní reakce nezmění. Znám mnichy žijící v celibátu, kteří se neustále zaobírají sexem. Důraz na vzdání se světských radostí,který nalézáme v některých naukách, se v tomto kontextu může jevit jako silně pomýlený. Ze své psychoteraupetické praxe vím, že tento postoj může pocházet z hluboko zakořeněných psychických problémů souvisejících s mírou našeho odmítání reality. Koncept zřeknutí se může být rovněž zabarven západním duchovním dědictvím. Puritánské křesťanské zázemí často zdůrazňuje hodnoty čistoty a sebepopření,jež vyžadují vzdání se slasti jako svého druhu duchovní očistu. To může znamenat zejména zříci se těla, jeho hříšnosti a světských požitků.
V extrémním případě to může vést k přesvědčení, že užívat si je ve své podstatě špatné. Můžeme být upjatí a kontrolovat se ve snaze zříci se všeho, co jsme si jako věci „tohoto světa“ žívali.Všech se jich vzdáme a odhodíme je. Čím víc jsme si je užívali, tím více ctnosti nacházíme v jejich opuštění či ukončení. Tímto způsobem můžeme stupňovat lpění na životě a jeho slastech. Pokud jsme si užívali hudbu, vzdáme se jí; pokud jsme měli rádi vztahy, odmítáme je; pokud jsme měli rádi jídlo, začneme na sebe být ve stravě obzvlášť přísní. Takto odmítáme stimulaci příjemných pocitů, které by mohly dát vzniknout připoutanosti, příčině utrpení. Nechuť a strach ze slasti jsou však stejným problémem jako závislost na ní. Pokud zřeknutí se jako způsob odseknutí připoutanosti vede k duchovnímu postoji založenému na odmítání, odříkání a sebepopírání, stává se z toho jakýsi puritánský buddhismus. I když se cesta zřeknutí se, která zdůrazňuje odvrácení se od radostí tohoto světa, vyučuje, zůstává otázkou, jakou má takový postoj cenu, když vede k odmítání života. Mezi mými druhy v Indii byli takoví, jejichž idea zřeknutí se zřejmě potvrzovala depresivní náhled, že život je plný zklamání a špatnosti. Ale my jsme naživu a musíme se do života zapojit, jak nejlépe dokážeme. V životě existuje utrpení, ale může být také bohatý, plný a radostný. Nebezpečí u tohoto druhu zřeknutí se spočívá v tom, že vlastně vyjadřuje názor, že život jako takový je problém.
Zřeknutí se ve smyslu rozhodného vykročení není procesem separace a útěku od světa či od života, ale spíše změny vztahu k nim. Z psychologického hlediska od nás vykročení žádá, abychom na zřeknutí nahlíželi sofistikovaněji než jako na pouhé opuštění světských aspektů. Vykročení neznamená popření vztahu k materiální realitě – je to změna postoje vůči jejímu potenciálu nás poutat. Můžeme jej poměrně jednoduše chápat jako nutnost překonat materiální připoutanost a svůdnou moc, jež nad námi má. Zřeknutí se v tomto smyslu znamená vzdání se všech očekávání a nadějí, že by nám realita měla poskytnout pocit štěstí; stejně tak je to vzdání se cynického odporu, který si hnusí svět pro jeho zkaženost. Věci jsou takové, jaké jsou, a my trpíme, protože jsme se příliš připoutali. Lama Thubten Yeshe jednou prohlásil, že když dosáhneme pocitu zřeknutí se,“můžeme se dotknout květiny“ – můžeme si užívat rozkoší, které poskytuje, protože ji svou připoutaností už neproměňujeme ve smetí. Rozvineme-li svou kapacitu ani trochu neulpívat na věcech, ať už příjemných či bolestných, můžeme zůstat otevření, aniž bychom trpěli. Smyslem zřeknutí se není vzdát se života, nýbrž žít jej naplno, otevřeně, beze strachu.
Výzva vykročení spočívá v tom, abychom si beze strachu užívali slastí, ale zároveň na nich nelpěli. Lama Thubten Yeshe se jednou zeptal:“Kolik rozkoše sneseš?“ Vyzýval nás, abychom si svých radostí a slastí užívali bez ulpívání a přivlastňování, protože když se kolem nich smrštíme, vyvoláme si tak utrpení. Vstupujeme do světa, kde můžeme žít naplno se svými radostmi i strastmi a nechat je plynout bez očekávání a posuzování. Začínáme-li nacházet odvahu žít svůj život tímto způsobem, můžeme vstoupit na cestu připraveni čelit tomu, co přijde.“
Jedním z hlavních poselství této knihy je, že moudrost neznamená dokonalost, ale naopak přijetí vlastní nedokonalosti. Vřele vám ji doporučuji k přečtení. A nakonec dobrá zpráva pro vás – knihu nyní prodávají se značnou slevou třeba zde.
Sofie
Přidat komentář