Trocha poesie…

Kdo ví kam ústí tvá řeka

a zda je někde nám splynout

Ale už to je dar

o sobě vědět

Možná jen v oblacích

krátce se obejmem –

vesmírní blíženci

souhvězdí hledání

zbaveni tíže

než sešlem úrodu polím

oči si protřeme zelení

a dáme kořenům pít…

Všichni jsme kapky

pro žízeň země

Však ještě před tím

každý z nás vláhou

pro něčí lásku

A jestli není to všechno –

já věřím že je to dost

Někdy je třeba přebrodit pláč

samotu úzkost strach – i vlastní smrt

a znovu volat vždy k zživýchvstání

i dechem posledním

Chceš-li jít se mnou

já se ti rozedním

a všemi skřivany

vytrysknu ve tvůj den

a jestli budeš snad z kamení

chci se já podobat prameni

a jestli změníš se v poušť

pro bitvu prohranou

zkusím být tvou fata morganou

co ti dá uvěřit, že máš své oázy

své hloubky kam život ukrytý přechází –

já trávou pokornou kleknu ti u nohou

a ty mi rosu hvězd nasypeš do klína –

láska vždy do nových podob nás zaklíná

a člověk musí mít odvahu

být něčím domovem

úsměvem na prahu

a třeba jen slovem

jež přišlo včas –

hlubokou setbou

z níž vzejde klas.

Ze sbírky Na prahu lásky od Markéty Procházkové