Probuzení aneb Zamilování se do toho, kde jsi

Probuzení neznamená, že budete se vším „v pohodě“, nebo že už nebudete mít nikdy strach, nebo že budete stále uvolnění, nebo cokoliv, co by mělo být „neustále“.

Proč byste přítomný prožitek zatěžovali svými těžkými nároky? Proč byste kladli podmínky bezpodmínečnému a vůbec čí podmínky by to byly? Proč byste žili podle odvozené, na čas vázané představy?



Naštěstí, to, co jste, se nikdy nebude přizpůsobovat žádné představě, jak by probuzení „mělo“ vypadat. Nesčetné vlny stále se pohybující v oceánu tvého bytí nemohou zůstávat „něčím“ neustále, protože jsou živé – milují tanec a hru a vynořují se a mizí stejně spontánně, jako vznikly, nezanechávají za sebou žádnou stopu – a toto poznání je počátek obrovské úlevy kosmických rozměrů pro vyčerpaného hledače „dalšího zážitku“.



Život nemusí odpovídat vaší představě o tom, jaký by měl být, a proto je ve svém nejhlubším jádru tak pokojný. Jednoduše v něm není žádné přání, aby byl současný prožitek jiný, než právě je. Je zde pouze toto – přítomné, úplné, prázdné a plné. Ale, bystrý a inteligentní čtenáři, touto vrozenou dokonalostí není myšlena lhostejnost a apatie. Právě naopak!

Neznamená to „nechat věci plynout“ nebo „nedělat nic“ nebo kázat „neexistuje žádné já“ všem, kteří by tomu naslouchali. Není to mentální závěr nebo odvozená víra, nebo způsob, jak se vyhnout bolesti. Je to spíše živoucí postoj, způsob bytí či vidění. Bez ohledu na to, co v přítomném prožívání vyvstane – myšlenka, pocit, emoce – nezáleží na tom, jak silná nebo neočekávaná, jsou tito návštěvníci ve vás vítáni jako milované a neoddělitelné vlny vás samotných. Život už déle není pouhým rozmarem, ale živoucí, dýchající a opravdovou skutečností. Básníci a mudrcové měli pravdu. Konec násilí je tady uvnitř vás. A z tohoto kreativního a soucitného místa se staneme více zúčastnění v životě než kdy dřív, více živí než kdy dřív, dokonce všechny příběhy a sny o „mém životě“ a „jak by to mělo být“ odpadnou.

Tato láska, toto hluboké a vždy-přítomné ticho, kterým jste, je tak obrovské, že pohltí všechno. Nevěnuje žádnou pozornost představám, jaké by mělo být. Nesnaží se udělat dojem, nezajímá se o odměny, přijetí nebo potvrzení. Nepředstírá, že je nadpřirozené, beze strachu, za bolestí, nemá žádný užitek ze slova „spirituální“ nebo „osvícený“, nejedná, jako kdyby bylo nade vším. Nezná žádné obcházení, žádné chytré triky, žádné způsoby, jak se oblbnout. Špiní si ruce.

Ano, je to nečistá láska. Vše nemilované, nechtěné a nesplněné mu uvízne pod nehty. Chce všechny své děti, ne jen ty hezké. Je to matka, otec, milenec, guru, po kterých jsme vždy toužili. Miluje, protože to je všechno co umí. Vydalo by ze sebe všechno jenom proto, aby bylo tady.

Předstíráme, že jsme beze strachu a nad lidskými starostmi jenom proto, že se bojíme. Předstíráme mírumilovnost a pohodu jenom proto, že uvnitř je bouře. Namáháme se, abychom ukázali druhým, jak daleko za hněv jsme došli, jen proto, že hněv v nás stále zuří a touží po tom, abychom se s ním setkali. Ukazujeme naše perfektní spirituální znalosti na veřejnosti, abychom zakryli své vnitřní pochybnosti. Je to perfektní rovnováha.



Kdo přestane předstírat? Kdo se potká se „stínem“, nepochopenou „temnou stránkou“ života, těmi vlnami nás, které nejsou samy o sobě negativní nebo hříšné nebo temné, pouze zanedbané a opuštěné a toužící po domově? Kdo se chce potkat se sirotky života? Kdo zničí své představy pro potěšení z nevědění? Je to takové úleva, když už déle nemusíme předstírat, že jsme cokoliv – ani „probuzený“, ani „vědoucí“, ani „šťastný zažívající“ ani „spirituální expert“ – a namísto toho znát sebe v hlubší rovině jako domov pro ty osiřelé části zážitků, o kterých jsme si vždy mysleli, že by „měly“ zmizet.

Naše nechtěné děti nemohou zmizet, dokud jim nedáme úplnou volnost, aby se v nás mohly objevit. A když jsou opravdu svobodné, kdo by chtěl, aby zmizely? Když už déle nejsou nechtěné, je někde nějaký problém? I ti nechtění jsou zde chtění v nesmírnosti, kterou jsme. Je zde spousta prostoru.

Za probuzením je tahle milost, nevyslovitelné a srdcervoucí bezčasé přivítání všeho tak, jak to vyvstává. Špiněním sama sebe až dokud už se nejde špinit, láska čistí sama sebe.