Pokojné umírání – Poslední lekce Všímavosti zenového Mistra Thich Nhat Hanha
“Svým návratem do Vietnamu ukazuje, že jsme jako proud,“ říká jeho následovník, bratr Phap Dung.
“Když se učíme nechat jít, učíme se i nechat věci přijít. V tomto případě se učíme dovolit, aby náš učitel ožil uvnitř nás,“ říká starší žák slavného buddhistického mnicha a autora mnoha knih.
V současnosti zřejmě není na světě buddhisty, který by tak dlouho a intenzivně pojmenovával a šířil základní buddhistické učení všímavosti, laskavosti a soucitu k široké veřejnosti po celém světě, jak dosud činil Thich Nhat Hanh. Vietnamský mnich napsal přes stovku knih a co do slávy a vlivu těsně následuje Dalai Lamu.
Do povědomí se Thich Nhat Hanh dostal jeho prací v oblasti lidských práv a smíření během vietnamské války. Martin Luther King junior ho za tuto práci nominoval na Nobelovu cenu míru.
Je považován za otce „angažovaného buddhismu“, hnutí, které je spojováno s praxí všímavosti se sociálním působením. V šesti různých zemích světa včetně Spojených států vytvořil síť klášterů a retreatových center.
Dnes je Thich Nhat Hanhovi 92 let. Žil v Plum Village, klášteře a centru v jihozápadní Francii, které založil v roce 1982, a stali se jeho domovem. A právě v roce 2014 zde prožil mozkovou mrtvici. Přesto, že po ní nebyl schopen mluvit, dál vedl komunitu studentů a ke komunikaci využíval své levé paže a výrazů tváře.
V říjnu 2018 Thich Nhat Hanh ohromil své studenty rozhodnutím a přáním vrátit se domů – do Vietnamu, aby zde prožil zbývající dny života. Vrátil se do svého „kořenového“ kláštera Tu Hieu, kde se ve svých 16 letech v roce 1942 stal mnichem.
Jak o tom píše Liam Fitzpatrick v časopise Time, Thich Nhat Hanh odešel z Vietnamu do exilu v roce 1966 kvůli svému protiválečnému aktivismu a teprve v roce 2005 byl oficiálně pozván k návratu. Jeho návrat však víc, než s politikou, souvisí s něčím mnohem hlubším. Je lekcí pro nás všechny. Lekcí o pokojném umírání a o propouštění lidí, které milujeme.
Když jsem slyšela, že se Thich Nhat Hanh vrátil do Vietnamu, chtěla jsem hlouběji porozumět jeho rozhodnutí. Zavolala jsem bratru Phap Dungovi, staršímu žákovi a mnichovi, který v době nepřítomnosti Thich Nhat Hanha pomáhá s provozem Plum Village. (Vedli jsme spolu rozhovor už dříve – v roce 2016, těsně poté, co byl Donald Trump zvolen prezidentem. Tehdy jsme spolu mluvili o tom, jak využít všímavost v časech vnitřních i vnějších konfliktů.)
Náš rozhovor, který následuje níže, jsem upravila, aby byl především výstižný a jasný.
Eliza Barclay:
Řekněte mi prosím víc o rozhodnutí vašeho učitele vrátit se do Vietnamu. Jak mu rozumíte vy sám?
Phap Dung:
Jednoznačně se vrací ke kořenům. Vrátil se do místa, kde vyrůstal jako mladý mnich. Je v tom poselství, abychom nezapomněli, že odněkud pocházíme. Že nejsme odnikud. Že máme kořeny. Máme své předky. Jsme součástí linie nebo proudu. Je to nádherné poselství – vnímat se jako proud, jako linie, a je to zároveň nejhlubší učení buddhistického ne-já. Nemáme v sobě žádné oddělené, nezávislé já; a zároveň jsme plni svých předků.
Thich Nhat Hanh kladl v naší komunitě velký důraz na vietnamskou tradici ctění předků. Uctíváním přitom myslím nezapomínání, připomínání si. Jeho návrat do Vietnamu nám připomíná, že jsme proudem, který sahá až do časů Buddhy v Indii, tedy mnohem dál než jen k Vietnamu nebo Číně.
Eliza Barclay:
Takže se znovu spojuje s proudem, který tu byl už před ním. A společenství, které vybudoval, se s tím proudem také spojuje. Ten proud bude plynout i poté, co už tu Thich Nhat Hanh nebude.
Phap Dung:
Je to jako s kruhem, který kaligrafickým štětcem často maloval. Vrátil se do Vietnamu po 50 letech života na Západě. Když odešel poprvé, aby mluvil o významu míru ve vietnamské válce, tím kruh začal. Jak cestoval do dalších zemí, kde učil, dělal pomalým pohybem další část kruhu. Potom se začal pomalu vracet do Asie, do Indonésie, Hong Kongu, do Číny. Nakonec se mohl vrátit i do Vietnamu, dokonce třikrát. Jeho poslední návrat je jako dokončení a uzavření kruhu.
Podobně, jako když se světlo svíčky přenáší na další svíce, mnoho dalších svící, tak i my budeme žít dál, praktikovat a pokračovat v práci. Cítím, jak v každém z nás to světlo září.
Eliza Barclay:
Máte pocit, že jako jeden z jeho starších mnichů, také předáváte světlo dál?
Phap Dung:
Než jsem Thaye potkal v roce 1992, neměl jsem ponětí, jak žiji. Byl jsem zcela zaneprázdněn svým studiem architektury, měl jsem velké ambice a plány se svým životem v Americe. On mě ale naučil si opravdu užít život v každém okamžiku. Ukázal mi, že je to něco, co se můžeme naučit.
Teď, když praktikuji, udržuji svou svíčku rozsvícenou, a dokáži svou praxi sdílet s druhými. Teď, stejně jako dříve Thay, učím a starám se o mnichy, mnišky i laiky, kteří přichází do naší komunity.
Eliza Barclay:
Je mu 92 let a jeho zdraví je velmi křehké, i když není upoután na lůžku. Čím teď žije a co dělá?
Phap Dung: Když při tomto návratu dorazil do svého domovského kláštera, šel hned ke stúpě (svatyni), zapálil svíčku a dotkl se země. Při takovém vyjádření úcty je to, jako byste se znovu-napojili. Když si připomínáte své učitele, můžete tím čerpat mnoho energie. On nesedí a nečeká. Celým svým bytím si užívá každé chvíle zbývajícího života. Pravidelně jí. Dokonce teď může zase pít čaj a tak zve své studenty na společný šálek čaje. Každý jeho čin je velmi vědomý. Jednoho dne před lunárním Novým rokem ho jeho asistenti vzali na trh s květinami. Když se vraceli, naznačil jim, že chce změnit trasu a chce navštívit několik konkrétních chrámů. Nejdřív byli všichni zmatení, ale velmi záhy s překvapením zjistili, že všechny ty chrámy nějak souvisely s naší komunitou. Pamatoval si přesně, kde leží i jak se tam dostat. Ukázalo se, že chtěl navštívit klášter mnicha, který žil dlouho v Plum Village ve Francii; v jiném klášteře studoval jako mladý mnich. Je naprosto zřejmé, že přesto, že jeho tělo má mnoho omezení a pohybuje se jen na kolečkovém křesle, uvnitř žije naplno. Projevuje se to tak, jak mu to tělo a zdraví dovolí.
Kdykoliv je to možné, objeví se na setkání sanghy a společenství. I když nemusí dělat vůbec nic, neexistuje pro něj něco jako „důchod“.
Eliza Barclay:
Zároveň však procházíte procesem jeho propouštění, je to tak?
Phap Dung:
Pouštění a propouštění je jednou z našich hlavních praxí. Zas a znovu rozpoznáváme pomíjivost všech věcí života, i lidí, které milujeme.
Přechodový proces závěru života je jeho posledním a zároveň nejhlubším učením, které nám předává. Ukazuje nám, jak tímto procesem projít s milostí, půvabem, a to i když je jeho tělo omezeno mrtvicí. Prožívá naplno každý den a každou příležitost, které se mu dostává.
Mou praxí není čekat, až naposledy vydechne. Každý, každičký den praktikuji umění propustit ho, nechat ho jít, nechat ho, ať je se mnou; ať se stane mou součástí; ať je v každém mém vědomém dechu. Žije a bude žít v mém dechu, v mém vědomí.
S každým nádechem se nadechuji s mým učitelem ve mně; s každým výdechem vidím, jak se na mě usmívá. Když kráčíme s jemností, dovolujeme, aby kráčel s námi, aby byl součástí našich kroků. Když se učíme nechat jít, učíme se i nechat přijít. V tomto případě se učíme dovolit, aby náš učitel ožil uvnitř nás. Učíme se vidět, že je mnohem víc než jen fyzickým tělem, které se momentálně nachází ve Vietnamu.
Eliza Barclay:
Co jste se od svého učitele naučil o umírání?
Phap Dung:
Umírání se týká opuštění fyzického těla, ale také propuštění pocitů, emocí, všeho, co nazýváme identitou. Umírání je umění nechat všechny tyto věcí jít.
Problém je v tom, že si nedovolíme umírat den za dnem. Místo toho s sebou vláčíme představy o tom, kým jsme a kdo jsou ostatní. Někdy je to užitečné, ale někdy nám to škodí. Onálepkujeme sami sebe a tím se uvězníme.
Čas na praktikování umění propouštět nenastává až ve chvíli, kdy je nám 90 let. Je to jedno z nejvyšších umění a praxí. Když ho začneme praktikovat a kultivovat, vede nás to do stavu klidné vyrovnanosti, svobody, vnitřního míru. Umět se každý den probudit, jako bychom se znovu narodili – to je panečku praxe!
V buddhismu se učíme přijmout skutečnost, že jednoho dne se dostaneme do momentu, když bude naše tělo zdrojem omezení, že budeme nemocní. Učí nás, že existuje zrození, stáří, nemoc a smrt. Jak s tím vším naložíme?
Eliza Barclay:
Dovedl byste zmínit to nejdůležitější učení buddhismu o umírání?
Phap Dung:
Uvědomujeme si, že jednoho dne se všichni rozpadneme a zemřeme – naše neurony, naše končetiny, naše svaly a kosti. Pokud je však naše praxe a naše vědomí dostatečně silné, jsme schopni vidět za umírající tělo a vnímat také spirituální tělo. Uvědomujeme si, že pokračujeme skrze ducha řeči, myšlení a konání. Tyto tři aspekty neumírají, ale pokračují dál.
V buddhismu tomu říkáme „podstata, která se nerodí ani neumírá“. Je to jeden z rozměrů největší velikosti. Nejde o nějaký ideál. Tělo prostě dělá to, co potřebuje a stejně tak i mysl.
Na nejhlubší úrovni však nic nezačíná, ani nekončí. Když praktikujeme uvědomování si podstaty, která se nerodí ani neumírá, učíme se žít i na této nejhlubší úrovni, a náš strach ze smrti se postupně rozpouští.
Toto vědomí nám také pomáhá žít každý život bděle, radovat se z každého okamžiku a z každého člověka v našem životě.
Jedno z největších učení nám předal ještě předtím, než onemocněl. Týkalo se stavění stúpy (svatyně s ostatky / relikviemi), do které bychom uložili jeho popel v urně a modlili se k ní. Velmi důrazně náš žádal, abychom to nedělali. Pokusím se parafrázovat to, co řekl:
„Prosím, nestavějte pro mě stúpu. Nedávejte můj popel do urny ani jiné nádoby, ve které mě uzavřete a omezíte to, čím jsem. Vím, že to pro některé z vás bude těžké. Pokud se přesto rozhodnete postavit stúpu, pak vás prosím, abyste na ni pověsili cedulku s nápisem ‘Nejsem uvnitř’. A možná raději rovnou přidejte i cedulku s nápisem
‘Nejsem ani vně.’ A na třetí cedulku napište ‘Jsem-li někde, pak jsem ve vašem vědomém dechu a vašich klidných krocích.’″
Autorka: Eliza Barclay
Český překlad: Kateřina Grofová / www.nakoncidechu.cz
Přidat komentář