Seriál transformačních proměn – Co se to děje?
Děje se to, že jsme tlačení jako tlakovým lisem, aby nás opustily energie, které nerezonují s pojetím energií nové země, nového člověka, člověka s probuzeným vědomím, tudíž citlivého, ukotveného v rovnováze. Proto z nás situace, které se nám dějí, vytlačují bolesti, strachy a vše, co této rezonanci (výše popsané) neodpovídá. Proto se nám dějí těžké, věci, energie se nám zvyšuje, vibrujeme stále větší rychlostí, jsme opravdu jako točící se spirály, z kterých odpadá vše, co se neudrží. To je to známé obrušování diamantu. Vše, co se neslučuje s jeho krásou, leskem, třpytem, tvrdostí, odolností, silou a jedinečností je odstraňováno tímto tlakem zrychlující se rotace, vibrování.
Proto máme pocit, že se neustále něco děje, že nemáme chvilku oddych. Situace, jimiž jsme konfrontováni, stíhají jedna druhou, jsme z toho unaveni a vyčerpáni. Hlava nám to vše nebere, protože na to už hlava nestačí. Mysl se potřebuje přizpůsobit tomu, co si nedovede sama představit. Je nucena pro svůj klid přijmout za své i to, co není běžné, reálné, možné, jinak nemá klid a šílí z toho. Rozum jen nevěřícně kroutí hlavou nad tím, jak takové nereálné vysvětlení pomáhá během okamžiku uklidnit jak mysl, tak celý systém jedince. Pocit zaseknutí v hlavě znamená, že se mysl čistí od přebytečných myšlenek, děje se proces přenastavení mysli.
K uvolnění od tohoto tlaku pomáhá hlavně uvědomování si přítomnosti, soustředění se na dech, zklidnění pomoci uvnitřnění a je jedno jaký způsob zvolíte. Ať už je to meditace, relaxace venku či uvnitř, zpívání čehokoliv, co nám zvedne náladu, pohyb, který je nám příjemný, je to jedno, jen se u toho potřebujete cítit dobře.
Vyplavují se strachy z celého našeho systému a situace, které je provází, jsou potřebné pro jejich uvolnění. Je zvolena vždy ta nejlepší cesta pro co nejrychlejší pročištění. Může se zdát, že je náročná, zdlouhavá a také je, ale vždy ta nejlepší k uvolnění zatuchlých energií, uložených ve velkých hloubkách.
Proto se také potřebuje každý, kdo citlivě vnímá tyto procesy, zaměřovat především a ponejvíce na sebe. Není to sobectví, je to nezbytnost. Je to úplně stejné jako ta situace s nasazením masky v letadle. První matka, potom dítě. Proč, to už všichni víme. Tak nejvíce pomůžeme celému procesu a zároveň všem. Tak se chová láska.
Často se píše, buďte v lásce, konejte v radosti, nebuďte negativní. Jenže to v tomto procesu dost dobře nejde. Jak se mají vyplavit staré strachy, negativní emoce, smutky a neláska. Znovu potřebují projít tou samou cestou, jakou jsme je do svého systému přijali. Tudíž být prožity. Zkoušet pozitivně smutnit, nějak nejde. Neprožít tyto emoce naplno, tak jak nám náš naturel dovolí, by znamenalo je potlačit ještě hloub. Ano, existují i jiné způsoby, kdy netřeba prožít např. vztek v konfrontaci s jinými, jenže ony ty emoce si přicházejí, jak chtějí a nezajímá je, že jsme například v práci a nemůžeme si jen tak odejít někam vykřičet se do polštáře. Proto jsou kolem nás ti druzí, abychom si i v tomto navzájem byli nápomocní. To je běžný život, nejde být neustále v meditaci. Píše se také, že Země volá po tom, abychom nevypouštěli negativitu ze sebe, My jsme Země, takže návod neustálé pozitivnosti nějak nemůže fungovat. Je to jakoby jste chtěli po vlasech, aby byly krásné a zdravé, když zbytek těla chřadne. Vždyť je to tak jasné. Aby to mohlo vyjít ze Země, musí to vyjít ze – mě. Jinými slovy: naše těla jsou hmotou jako matka Země, ona skrze sebe nechala vstoupit to, co nyní potřebuje propustit. Vstoupilo to skrze nás, pomocí našich činů, tak stejnou cestou to musí vyjít i ven.
K tomu jsme se potřebovali probudit ze snu o hmotě/materialismu, zvětšit se/rozšířit sebe o spirituální rovinu, abychom mohli cítit, vidět a rozlišit to, co již neslouží rozvoji, ale spíše zániku a pak se to učit přetvářet.
Vnímám kolem sebe energie vyvrcholení, ukončování a také zlomu, přechodu na jiný level. Přijde mi, že tady už není, co se učit, potřebujeme vyšší úroveň. Tím myslím, že se něco musí stát, něco se musí změnit a vnímám, že na to nemáme sebemenší vliv, jede si to samo, my se vezeme a děláme, co můžeme.
Ještě bych ráda podotkla, že takto podobně jako já, to nevnímá každý. Kolem sebe mám lidi, kteří o tom všem nemají ani páru, žijí si své životy v menší či větší spokojenosti a když se jich ptám, zda něco podobného vnímají, prožívají, tak odpovědi jsou záporné. Jednoduše se ještě neprobudili ze snu materiálního světa. Neberu to tak, že to je špatně, neřeším to. Už jsem poučena dost na to, abych zůstala u myšlenky „A co já vím, proč to tak je.“
Přidat komentář