K zamyšlení

Všechno dýchá a pohybuje se v cyklech. Měsíc, burza cenných papírů, naše srdce, kroužící galaxie – to všechno se rozpíná a stahuje v rytmu života. I veškerý duchovní život existuje v podobě střídání zisků a ztrát, rozkoše a bolesti; a pro každého z nás platí, že procitnout k tomu, co je věčné, ke skutečnosti svobody, můžeme jen díky tomu, že se téhle pravdě odevzdáme.

Skoro u každého, kdo se zaobírá duchovním cvičením, platí, že po cyklech procitnutí a otevřenosti následují období strachu a stažení se. Čas hlubokého míru a nově nalezené lásky je často vystřídán chvílemi ztrát, uzavření se do sebe, obav či zrady, a to jen proto, aby po nich opět přišla rovnováha a radost. Jakýmsi záhadným způsobem se srdce chová jako květina, která se otevírá a zavírá. Taková je naše přirozenost.

Jediné, co člověka překvapí, je, jak tahle pravda může být nečekaná. Jako bychom kdesi hluboko v nitru všichni doufali, že se najde něco – zážitek, veliké uvědomění, léta oddaného cvičení -,  co nás pozvedne mimo dosah života, mimo šarvátky světa. Lpíme na naději, že v duchovním životě se můžeme povznést nad rány naší lidské bolesti, že už nikdy nepocítíme trýzeň, kterou vyvolávají. Očekáváme nějaký trvalý prožitek. Avšak trvalost není pravá svoboda, není to osvobození srdce.

Každý moudrý lodník se naučí, že nemůžeme žít navěky v posledním přístavu, do něhož naše loď směřuje, byť by byl sebekrásnější. Bylo by to jako zadržovat dech – udělali bychom si z minulosti vězení. Jak říká jeden zenový mistr:

„Osvícení je jen začátek, je to jen krok na cestě. Nemůžeš na něm lpět jako na nové totožnosti, neboť máš v tu ránu zaděláno na problém. Musíš se zas vrátit zpátky na zem, do toho zapeklitého života, aby ses jím v dalších letech zaobíral. Teprve tehdy můžeš sjednotit vše, co ses naučil. Teprve tehdy se můžeš naučit dokonalé víře. “

Do klášterního společenství nebo do ašrámu velmi často odcházejí lidé, kteří utíkají před svou vnitřní prázdnotou, či před nějakým žalem nebo velkou bolestí. Nicméně stává se pravidlem, že je to nakonec po letech prožitých v prostotě chrámu či klášteru, nakonec znovu vtáhne zpátky do světa. Včlenění duchovních prožitků do normálního života je potom pro ně procesem trvajícím třeba i několik let.

Jack Kornfield