K zamyšlení
„V okamžicích, kdy se ve svém hledání odevzdáme, něco jiného může dostat svolení a prostor. Zázrak, zdánlivě bezdůvodný, který je však součástí daného okamžiku takový, jaký je.
Jsme-li schopni na to nahlédnout jasnějším zrakem, možná objevíme, že to nejsme my, kdo se odezvdává, v tom smyslu, že bychom se nějak rozhodli nebo něco konkrétního udělali. Ale že se účastníme jakéhosi většího odevzdání se, které se děje vždy, v každém okamžiku. Neodevzdáváme se tedy skrze vůli, ale tím, že nás prostoupí něco většího a dojde k odevzdání. Nemůžeme tedy ono odevzdání vytvořit ani zařídit, ale můžeme sami sebe připravovat, abychom se mohli procesu odezvdání účastnit, když se objeví.
Jsme jako alchymisté, kteří už nedovedou říct: Jsem uvnitř a dívám se ven? Nebo jsem venku a dívám se dovnitř? Nebo jsem samotnou surovinou, kterou Milovaný tvaruje, tká a opracovává, který jemu, jí, onomu či jim dodává jiskru světla nebo částici lásky, aby dokázali vejít do světa času a prostoru, a aby tomuto místu pomohli, byť i jen tím nejmenším způsobem?
Každý z nás má jedinečný způsob jak pomoct druhým. A to tím, že se odvážíme přinést svůj dar, své umění tomuto světu. Ať už v něj věříme nebo ne, ať už se cítíme být rozbití nebo celiství, světlo čeká v samotném středu našeho bolavého srdce.
Když se vydáme cestou Domů, když se odvážíme začít s touto prací osvobození ducha z hmoty, kterou se už vydali alchymisti, básníci či mystici, není to nikdy práce jen pro nás samotné. Ale pro život v každém koutě světa. Pro všechno utrpení ve světě.
Pro naše předky a ty, kdo v sobě nesou mezigenerační trauma. Pro ty, které vidíme svýma fyzickýma očima. Pro ty, kteří teprve přijdou, kteří čekají, až dozrají podmínky. A pro samotnou Zemi, pro její vody, lesy, pro Měsíc, pro Slunce, pro hvězdy…“
~ Matt Licata
Český překlad: Kateřina Grofová
Přidat komentář