K zamyšlení

Láska plyne stále, bez přestání, bez jakýchkoliv potřeb. Jde o stav, který nepřetržitě udržujeme sami se sebou. Kdy bez zatvrzelého odporu přijímáme vše, co právě prožíváme. Teprve pokud přijmeme to, co se nám zrovna teď děje, najdeme v sobě potřebnou sílu pro změnu. Přijetím si danou věc přiznáme. Přiznáme-li si ji, znamená to, že fakticky existuje. Pakliže existuje, tak ji pochopitelně dokážeme změnit. Zatímco když si něco nepřiznáme, tak to neexistuje, a jak to tedy chceme změnit?Náš strach z nemocí a ze smrti ve velké míře souvisí se strachem ze života. Přitom posun směrem ke zdraví je možný pouze tehdy, když nemoc i smrt přijmeme v plné přítomnosti vědomí. To je ona duchapřítomnost. Jistě, naše ego bude nesouhlasně protestovat a stále dokola namítat, že je přece nemožné milovat něco, co člověka zabíjí. Jenže skutečnost je přesně opačná. Zabíjí nás právě to, co nemilujeme. Sami sebe zabíjíme věčným odporem proti všemu. Nakonec umíráme ve válce sešlí dlouhotrvajícími a vysilujícími nemocemi, namísto dovršeným věkem, v lásce a v sebepoznání.“

Text z kapitoly „Láska spojuje, strach odděluje“  z právě dokončované knihy Vladimíra Kafky MISTŘI ŽIVOTA.