K zamyšlení

„I lidské tělo je v zásadě chrámem pro světlo života. Sedět v něm nečinně a čekat na lásku, na pravdu, na život nebo na uzdravení, není tou nejšťastnější volbou. Zdraví k nám samo od sebe nepřijde a už vůbec nás nebude přemlouvat k tomu, abychom se laskavě uvolili žít. Na nás je uskutečnit ten poslední a nejdůležitější krok – přijmout s láskou vlastní život v domnělé nedokonalosti a zaklepat mocně na dveře chrámu, jenž spočívá v nás. Pokud odvážně vstoupíme do svého světelného nitra, jsme schopni nalézt nejen ztracené zdraví, ale i další tvůrčí schopnosti ducha v jeho nejzářivější podobě. Tento stav sjednocení světla a čisté lásky lze nazvat osvícením, rajským původním stavem nebo meditativním rozšířeným vědomím. Dostat se do něj může každý z nás, to znamená i ti takzvaně smrtelně nemocní, kteří jsou ostatně životem nejhlasitěji voláni k návratu k sobě.

Náš rozum ale často nepřijímá fakt, že onemocnění nás ve své podstatě posouvá na vyšší stupeň vědomí, a také k prozření, o které usiluje naše duše, když se k duchovnímu posunu na jinou úroveň prožívání dobrovolně nepřinutíme. Místo toho se spíše zatvrdí odporem, a tím pouze posílí účinky a dopad nemoci. Proměna směrem do zdraví pak přichází v okamžiku, který jsem tu již popisoval. Až když se rozum, vysílený nepřetržitým bojem, konečně vzdá všech zaručených jistot, sebepožírajícího strachu, nevyhovující minulosti i bolestivých očekávání, dokáže odložit všechny dosud naučené a neprospěšné vzorce chování neboli naše milé zlozvyky. Ukončí válku proti životu a přijme svou smrt. Teprve poté může následovat duchovní vzestup, jehož přirozenou a nedílnou součástí je zdraví!“