Věnujte potřebný čas svému šálku čaje

„Jeden žák cestoval velmi daleko, aby navštívil velkého zenového mistra. Nakonec k němu dorazil a ocitl se v jeho chatrči. Mistr ho ve svém skrovném příbytku uvítal a nabídl mu šálek čaje. Žák nabídku dychtivě přijal. Mistr vzal pomalu čajovou konvici, naplnil ji vodou a postavil ji na kamna. Mistr i žák potom tiše seděli a čekali, až se voda začne vařit. Po nějakém čase, který žákovi připadal jako celá věčnost, byl čaj hotov. Mistr zvolna podal žákovi šálek a společně si sedli, aby si čaj vychutnali. Poté, co žák vypil do poslední kapky, postavil svůj šálek před sebe.

„Dopil jsi už?“ zeptal se mistr.

„Ano.“ odpověděl žák.

„Dobře. Tak po sobě vypláchni šálek.“

Všichni máme silný sklon zůstávat na místě, donekonečna si v duchu přehrávat to, co jsme prožili, a nepřipouštět, aby minulost mohla jít svou cestou. Namísto umanutého, zaseknutého dlení v tom, k čemu bohužel nedošlo, a v tom, co bylo smutné, je však pro nás mnohem přínosnější, když se dokážeme plně ponořit do přítomného okamžiku, a jakmile skončí, přejít do toho následujícího.

Zenový mistr z výše uvedeného příběhu prokázal žákovi velkou lásku. Pozval ho k sobě domů, připravil mu čaj, počkal s ním, než se čaj uvaří, a dokonce mu sdělil zcela zásadní radu: „Až dopiješ, umyj po sobě šálek.“

A tak i vy, moji milí, zkuste po sobě nezanechávat stopy. Sotvaže je určitá činnost u konce, udělejte hned to další, čeho je třeba. Pokud jste byli obslouženi, věnujte pozornost tomu, co vám prospělo. Nepřehlížejte šálek. Buďte vděčni za všechno, co je vám nabízeno. A pamatujte rovněž na způsob, jak to přijímáte.

Je to i rozhodující pokyn pro vztahy. Přestože se voda již vařila, musel žák počkat, až pro mistra nastane vhodná chvíle k tomu, aby čaj zalil a aby si jej spolu vypili. Kdo z nás dokáže ve vztahu vyčkat vhodného okamžiku pro následující krok? Často na druhého tlačíme dlouho předtím, než k tomu pro toho druhého dozraje čas anebo naopak dávno potom, co správný čas nastal, ještě váháme. Někdy přijmeme čaj (tedy osobu, s níž žijeme) poněkud bezmyšlenkovitě, ne zcela duchem přítomni, aniž bychom jej náležitě vychutnali – prostě do sebe hodíme, co máme v šálku.

A kdo z nás potom dovede šálek umýt –  tedy udělat onen další krok, jejž si vztah vyžaduje, postarat se o to, co je třeba, a nenechat po sobě nepořádek? Místo toho se kdekdo zuby nehty drží určité stránky nebo období vztahu a nemá ponětí, jak postoupit dál. Hýčká v sobě všechnu možnou rozmrzelost a odmítá se pohnout kupředu, dokud nedosáhne svého.

Dopijete-li svůj čaj, vypláchněte prostě šálek. Nejlepším způsobem, jak překonat jakoukoli nelibost a zlobu, je zůstat plně v přítomnosti, podniknout jednoduše následující krok, který vychází najevo, a po něm zase ten další. To nás uvolňuje z pařátů minulosti. To umožňuje, aby byl každý okamžik nový a svěží. Není ani nutné starat se o to, jak se to dělá. Sama situace vám vždy napoví, čeho je zapotřebí. Jen si to zkuste a uvidíte.

Zen učí, abychom měli k času úctu, abychom nejednali překotně, abychom byli pevně zasazeni v každém okamžiku a plně si uvědomovali, co od nás vyžaduje. Učí také, abychom se nechovali impulzivně, ale soustředili se na jednoduché každodenní postupy. Naučíte-li se věnovat potřebný čas svému šálku čaje, budete jej schopni věnovat i svému partnerovi či partnerce.

Schopnost lásky a bdělé přítomnosti v každém okamžiku je zcela ve vašich rukou. Kdokoli si vedle vás sedne, kdokoli vám zkříží cestu, je úžasným a obdivuhodným projevem života. Co kdybychom takový projev s úctou přijali? Co kdybychom všem nabídli šálek s láskou připraveného, výtečného čaje?

Z knihy Zen a umění lásky, Brenda Shoshanna