K dnešnímu svátku Žen

…k tomu dnešnímu svátku nám ze srdce přeju, aby se do našeho života vrátila svátost ženské schopnosti léčit a uzdravovat.

…abychom nemusely před světem skrývat svá poupata a ani květy ze strachu, že nejsou dost krásné a dobré a proto budou ostře sledované, hodnocené podle nesmyslných měřítek krásy, která zraňují a uzamykají člověka-ženu do neprostupných obručí sebenenávisti, která nám pak brání vidět se takové, jaké skutečně jsme. Krása je tak rozmanitá! Dovolme jí kvést a pečovat o ni a ženy budou volné, osvobozené od břemen závisti, lakoty, nepřejícnosti, soutěžení, spřádání pomluv a chystání léček. Zdravá žena má schopnost léčit, ochudit ji o ni znamená připravit sebe samé o ohromné boha-tství.

…i proto nám přeju laskavého zahradníka, který s námi nebude hrát hry, ale dokáže v nás rozeznít a rozeznat ty správné struny. Který nás bude zalévat svou pozorností a bude dávat pozor na to, abychom neuschly z přemíry těžkých povinností, které by žena neměla vláčet sama. A až jednou zasadí semínko do našeho lůna, postará se o to, abychom spolu rostly do krásy a spokojenosti a pozná zodpovědnost jako první volbu.

… přeju nám vnitřní pokoj i teď, když jsme zavřené v maličkých pokojích, kde je tak těsno a duše se nemůže usebrat. Posbírejme všechny ty ponožky, špinavé nádobí, pracovní resty a dejme si hrnek kakaa. Když máme pocit, že zasycháme samým zoufalstvím, někdy je tak snadné sáhnout po láhvi něčeho ostřejšího. Jenže alkoholické nápoje nás těžko spojí s vnitřním zraněním. Naopak nás oddělí a oddálí i od toho zbytečku zdravého jádra a svými ostrými hranami způsobí jen další bolest.

Pamatujme, že otupit bolest lze vždycky jen krátkodobě a „něco ostřejšího“ ji v konečném důsledku jen přibrousí.

…a tak ať máme odvahu zakořenit! Zapustit své kořeny tam, kde nám neubližují, ale mají k nám blízko, byť naše růže má i trny. Naučíme se kvést a rozdávat radost i s nimi, protože k nám patří. Naše zranění nemusí být překážkou a kazem na kráse, když je dokážeme přijmout pravdivě. Chápat, že když někdo naší zahradou kráčel v okovaných botách, polámal naši důvěru v naši vlastní schopnost růst. Obnovit se. Vyléčit. Kvůli zraněním se bojíme být znovu bezbranné a tak v plné zbroji vyrážíme do útoku. Bojujeme, brojíme a i my nakonec zraňujeme.

… ať se naše rány stanou našimi průvodci. Pak zas vytryskne pramen „živé vody“. Zmizí všechny ty vleklé poševní záněty, bolestivá menstruace i suchá pochva. Zavlažíme sebe i svůj svět něhou, láskou a milosrdenstvím. U srdce bude milo a teploučko. Už žádné balvany, které si táhneme s sebou. Žádné ledové krusty. Rozpustíme je odpuštěním. Pustíme se křivdy a pustíme se do práce. Upečeme chleby. Zásadíme stromy. Úklidíme nepořádek. A kolem balvanů uděláme skalku.

…a tentokrát s Láskou. Pro samo konání. Ne kvůli tomu, abychom byly dost dobré a vysloužily si tak odměnu v podobě ocenění od druhých. Ale proto, že budeme znát svou cenu. Proto budeme dávat s vědomím, že už vždycky budeme mít dost.

… přeju nám tuhle obyčejnou radost, která pramení v dětství. A pokud nám v životě vyschla, vydejme se ji hledat! Možná najdeme tu žábu na prameni. Svou maminku, babičku, zraněné ženy našich rodů.

…i ony čekaly na prince, který je vysvobodí. A když nepřišel, žába se nestala princeznou, ale zlou babicí.

…a proto nám ze všeho nejvíc přeju, ať nečekáme na prince, ale vydáme se mu naproti cestou uzdravení.

Všechno se tím dá do pohybu.

Zasaďme dnes tedy semínka smíření.

A nebudeme si muset v budoucnu dávat květiny z druhého konce světa.

Budeme doma. Spolu.

A samy ženy budou kvést jako ty nejkrásnější květy.

To za to stojí. Dnes. Kdykoliv.

S láskou M.

Obraz:Catrin Welz-Stein