K zamyšlení

Svůj sebe-obraz skládáme po dílcích od početí do dospělosti. Jsou dílčí části našeho života, které v našem vnímání sebe samých hrají zásadní roli. Musí prostě zapadnout na své místo, abychom se cítili naživu, abychom se cítili sebou samými, abychom se dokázali vidět takoví, jací skutečně jsme.

Někdy se naši rodiče nebo pečovatelé nedokáží kochat obrázkem, kterým už jsme vteřinou početí. Nedokáží nás zrcadlit ve věrném odrazu. Nevěřícně koukají na to nadělení, které si vzájemně nadělili a nelíbí se jim, co vidí.

Holku, která měla přeci být ten vysněný kluk nebo „Proboha už zase čekáme kluka, my se té princezny nikdy nedočkáme!“.

„Pepino bude taky hrát na kytaru. Jako já, jako děda!“

„Kamilku už vidím mezi nejlepšími matematiky!“

Začínají nás pak rozebírat. Ubírají kousky z naší skládačky a náš příběh začíná být bez ladu a skladu. Jsme v duševním rozkladu. Nevyznáme se v sobě samých, nevyznáme se ve druhých a o orientaci v životě nemůže být tuplem řeč.

A tak se ztrácíme, jak mizí naše původní dílky, které nám byly vlastní. Vlastnili jsme sebe samé s dokonalou jistotou. S vědomím, že tohle jsem já, tohle umím, tohle zvládnu, protože vládnu sám sebou.

Často jsou naše původní dílky nahrazovány představami rodičů, o tom, které dílky by se jim líbily místo těch původních, abychom vyhověli rodinnému narativu.

Tyhle dílky si hoví v představách našich stvořitelů, ale nám způsobují bolest, protože nikdy nemohou skutečně zapadnout na místo, kam původně patřilo úplně něco jiného. Staví se nám pak do cesty. Jsou překážkami, které nám kazí výhled na jinou budoucnost než tu vydlážděnou sny ostatních.

Bolest je to neúnosná a tak se brzy začneme učit, jak ji potlačit. Najdeme si roztodivné způsoby, jak její působení otupit.

Mnoho energie budeme věnovat tomu, abychom to celé vůbec přežili a tudíž na nějaké žití natož život můžeme zapomenout. Život je tvůrčí práce a na práci je potřeba energie, tu ale věnujeme přežívání a proto na tvůrčí život nezbývá.

Naše celistvost je prapůvodním zdrojem, ve kterém se napájíme energií, kde se rojí nápady, kterým pak můžeme dát křídla.

Když jsme „v rozhozu“ energie neustále uniká, ztrácí se. Pořád se cítíme ztracení. Bezcenní.

Protože každý celistvý obraz člověka má nesmírnou, vesmírnou cenu!

Když nám ale dílky chybí a nebo přebývají, děláme pořád dokola ty stejné chyby v touze potlačit bolest, kterou nám způsobují.

Můžeme se tedy posbírat? Mít to srovnané v hlavě?

Nebýt hromádka neštěstí, ale zase být jen celistvým člověkem?!

Jistěže můžeme.

Jen to chce čas.

Když jsme byli roky v rozkladu, dílky chybí, jiné jsou na špatných místech, další nezapadají, nemůžeme od sebe čekat, že se dokážeme změnit přes noc.

Že se dokážeme vůbec pustit všeho, co nás drží v zajetí. Že dokážeme odpustit rodičům, že nás neviděli. Že jejich zrcadlo bylo rozbité a my se o ty ostré střepy jejich slov i konání zraňovali do krve.

Chce to čas… dívat se a skutečně vidět v rozbitém zrcadle celý příběh nás, našich předků.

A my ten čas máme! Máme moře času. Jen si volíme využívat ho způsobem, který otupuje ty ostré hrany puzzlíků, které nezapadají.

Než se dívat do sebe, čučíme na porno.

Než naslouchat svému vnitřnímu dítěti, posloucháme rádio a sto reklam za hodinu.

Rádi bychom pravdu, ale volíme si klam tím, jak trávíme svůj čas a myslíme si, že tohle je prostě náš život. Že takhle máme žít. Otupělí. Bolaví. Ztracené existence, které se plouží dalším dnem. Které jsou na dně a rozhodně není zlaté.

Pak vždycky raději pomlouváme ostatní, řešíme cizí životy, místo abychom vyřešili ten svůj.

Seděli na hromádce neštěstí a začali v ní hledat štěstí.

Ten původní, nejobyčejnější stav bytí – totiž okouzlení z toho, že jsme tady. Jsme naživu. Na planetě zázraků, kde se plní sny.

Abychom, jak říkal jeden moudrý muž: „Byli jako děti.“

Abychom se obrátili tím správným směrem – do sebe.

A tam našli odpovědi na všechny naše otázky.

Rozházené dílky puzzle skládali s důvěrou, že my víme nejlépe, kam patří. Co skutečně cítíme. Co potřebujeme.

A když nám ostatní říkají, ať se sebereme, mějme odvahu to udělat, i když to často znamená odejít od člověka, který nás dál jen rozebírá, ale usebrat se nám nepomohl ani jedinkrát.

Vystoupit z toho začarovaného kruhu rodových prokletí.

Hledat se.

A taky najít.

Pak zase jít životem jen jako člověk, jehož celistvost mu svítí na cestu a on se nebude bát tmy, protože se stal Svět/l/em.

Potom bude náš svět žít v míru a pokoji a království Boží bude v nás. My v něm.

Utichnou války a rozbroje. Jen ti nemilovaní bojují a nenávidí. Jen lidé v rozkladu žijí ve světě bez řádu, bez ladu a skladu a proto my všichni musíme přijít na řadu, když se účtuje, má dáti, dal.

Podívejme se do své minulosti a uvidíme tam budoucnost.

Jaká bude, je jen na nás.

A pamatujme, že pořád platí: „Co dáš, to dostaneš…“

S láskou M.