K zamyšlení

Když se dívám na naše celosvětové prvenství se zlatou medailí „worst in Covid“, je to zároveň i smutný pohled do hlubin duše národa.

Maličký národ sevřený mezi východem a západem, zmítaný od pradávna z jedné strany na druhou, národ, který je sice středem a srdcem Evropy, ale sám je vykloubený a zlomený staletími útlaku.

Nic překvapivého u lidí, z nichž valná většina v produktivním věku zažila už při svém zrození dříve hojně používanou “ Kristelllerovu expresi“, tedy tlak na děložní fundus během porodu.

Bez tlaku a nátlaku z vnější už nedokážeme udělat žádná rozumná rozhodnutí sami za sebe. Od kolébky…do hrobu.

Jsou to otisky našich nezpracovaných traumat, které teď hmatatelně drží ve svých spárech naše životy.

A jsou to ozvěny všech těch rozvedených párů, které nám teď našeptávají, že přeci nemůžeme důvěřovat žádné autoritě. Stejně jako se tenkrát o nás přetahovala máma s tátou, přetahuje se o naši pozornost tu „Amerika“, tam „Rusko“. Východ. Západ.

Vyber si!

Musíš se rozhodnout!

Jenže toho my se bojíme. Bojíme se přiklonit k jedné či druhé straně, protože nechceme přeci přirozeně přijít ani o jednoho z rodičů a tak zůstáváme nerozhodní.

Přelétáme od jednoho názoru k druhému podle hesla „Bližší košile než kabát“. I proto u nás bují konspirační teorie jak houby po dešti. Mají tu skutečně dobré podhoubí.

Vždycky za všechno totiž může ten druhý…je to naučený postoj.

Hlavně žádnou osobní zodpovědnost, prosím. Hodit to na jiné.

Neodpovídat dětem na otázky. Anebo jim raději předžvýkat rodinný narativ. Říkat jim, co si mají myslet…

„To je všechno tátova vina!“…

„Máma je úplně šílená!“…

„To přece ten Bill Gates!“…

A tak si myslíme přesně to, co píšou v novinách. Kriticky myslet? Neumíme. Nikdo nás to neučil. Jen papouškovat.

Duševní rozpolcení národa, jehož míra rozvodovosti narůstala nemilosrdně už od padesátých let minulého století, aby v roce 2010 ukázala, že se u nás rozvádělo každé druhé manželství, se teď odkrývá v plné nahotě.

Jsme obézní, trápí nás cukrovka, vysoký tlak, srdeční choroby a máme chatrnou imunitu. Covid nás kosí.

Nic z toho není žádná náhoda, ale přímý důsledek všech nastřádaných rodových traumat a bolestí, které si naši předci vlekli s sebou už od první světové války a předávali si je jako horký brambor, protože nebyl čas léčit se, uzdravovat, když bylo potřeba vybudovat nový svět na ruinách dvou válek.

Zas další -ismus, který člověka zrovna dvakrát nepolidšťuje.

A tak se válíme v těch sračkách, co se nám tu nakupily a valíme před sebou tu kárku hrůz, na které se odmítáme podívat zblízka, poněvadž si nejsme skutečně blízcí, však jsme potomci rozvedených párů. Blízkost? Leda na dálku, drahoušku. V úterý a ve středu.

Jenže ve středu my nejsme, snad už jen na mapě.

Dál přehazujeme přes své hrůzy růžovou dečku materiálního blahobytu, ale v našich bytech bys blaho pohledal.

Zase jen válka. Rozbroje. Věčné boje.

Rozvody.

Zas a znovu ztráta vedení. Řádu. Jistoty.

Zásah do lidské integrity.

Pak virus skulinkou vpáčí se do „rozpadajícího se“ organismu, kde už od dětství nepanuje řád ani pořádek.

Jen chaos.

Jak uvnitř, tak i navenek.

Jak nahoře, tak i dole.

Duše národa jak cedník, kterým proteče každá živá voda.

Zůstává mrtvolný kal.

A tak chceme kalit! Pusťte nás ven! Pusťte nás do hospody..

Chceme kalit….kalit vodu svých životů, abychom se nemuseli podívat pravdě do očí.

Už zase se oblbujeme navzájem.

Chybí nám skutečný, všelidský zájem o druhé. O sebe.

Proto budeme worst in Covid.

Dokud každý jeden z nás konečně nepřevezme zodpovědnost za své zdraví do svých rukou.

Můžeme se snažit zaplácnout díry ve svém cedníku tyčinkami nadupanými cukrem, přeslazenými nápoji, drogami, sexem, workoholismem, ale život je zas a znovu vyplaví.

Díry zůstanou. A pak kdykoliv bude mít virus příležitost, vstoupí jimi do našeho těla. Do naší duše.

A bude účtovat.

Spočítá nám to do poslední vzpomínky. Nevynechá jediný orgán, který jsme zanedbali, když jsme roky nedbali na jeho volání.

Žádné drahé přístroje nás nezachrání.

Nemohou.

Kdy už nám dojde, že ten nejlepší štít, který člověk má je Láska?!?!

Stav bytí v jednotě dvou, kteří milují.

Neoslabují se, ale posilují.

Pak štítná žláza funguje, jak má. Podporuje imunitní systém. Náš ochránce, náš štít proti nemocem.

Moc vzáJemnosti. Moc vztahů. Spojení.

Připravit se o Lásku, o rodinu…znamená zůstat bez ochrany. Zůstat děravý. Zlomený. Sám. Se štítnou žlázou nefunkční…

A tak příběh koronaviru začíná už dávno.

Ve válkách, ze kterých se vrátili naši dědové ověšeni nejenom medailemi, ale i démony.

Dnešek je jen pokračováním jejich příběhu.

Zdvižený prst, který ukazuje, kde je skutečné jádro našeho prvenství.

V našich rodinách, v našich příbězích.

A od těch možná můžeme utéct někam do tepla k moři a předstírat, že tam se nás Covid netýká.

Ale on se nás dotkne všude.

A dotkne se každého z nás.

Není vyhnutí, protože jsme se pravdě vyhýbali příliš dlouho.

Proto i dnes platí, že chceme-li se začít uzdravovat, neměli bychom vkládat své naděje do drahých přístrojů.

Ale znovu vložit svou víru a důvěru v léčivé schopnosti vzáJemnosti. Zamilovat se do zodpovědnosti.

Odpovídat si. Povídat si.

Být skutečně spolu. Laskavě. Štíty se obnoví, rány zacelí. Vrátí se celistvost. A cesta se ukáže…

S láskou…

M.