Odpuštění našim rodičům, přátelům i sobě samotným

 „Nejsvatější ze všech míst na Zemi je to, kde se dávná nenávist stala přítomnou láskou.“

Nemůžeme se uzdravit, aniž bychom odpustili svým rodičům. Ať se nám to líbí nebo ne, naše matka je naším prvotním vzorem dospělé ženy a náš otec je prvotním vzorem dospělého muže. Pokud se muž zlobí na svou matku, bude neustále obviňovat všechny dospělé ženy, které se mu připletou do života; pokud má se svou matkou problém žena, bude v době dospívání a dospělosti nenávidět a odsuzovat sebe sama.
Jestliže se žena zlobí na svého otce, bude neustále obviňovat všechny dospělé muže, kteří jí vstoupí do života; jestliže má problém se svým otcem muž, bude v době dospívání a dospělosti nenávidět a odsuzovat sám sebe on.
Takhle to je. V určitém okamžiku jim odpustíme, protože jsme se rozhodli odpustit. K uzdravení dochází v přítomnosti; nikoli v minulosti. Neomezuje nás láska, kterou jsme v minulosti nedostali, ale láska, kterou odpíráme dnes.

Bůh buď vylepší naše životy, nebo ne. Vážně si myslíte, že se na někoho z nás podívá a řekne: „Strašně rád bych ti pomohl k radostnému životu, ale tvoje matka byla tak příšerná, že to nejde“?
Dnes se hodně hovoří o lidech, kteří vyrůstali v rozvrácených rodinách. Ale která rodina není rozvrácená?! Celý svět je rozvrácený! Vše, co jsme prožili, viděli nebo udělali, však můžeme využít ke svému růstu. Z jakékoli zkušenosti se můžeme poučit a jakoukoli zkušenost můžeme přesáhnout. To zní egu jako rouhání, neboť uznává bolest, oslavuje ji, uctívá a vytváří. Bolest je jeho náboženstvím. Odpuštění je jeho úhlavním nepřítelem.
Odpuštění je jedinou cestou, která nás vyvede z pekla. Ať už odpouštíme svým rodičům, přátelům nebo sami sobě, zákony, jimiž se řídí mysl, zůstávají stejné: Pokud milujeme, budeme osvobozeni od bolesti, a pokud odmítáme lásku, budeme trpět i nadále.

V každém okamžiku vyjadřujeme buď lásku, nebo strach, a každá myšlenka nás přibližuje k nebi, nebo peklu. Copak je tak těžké zapamatovat si, že: „do archy se vstupuje po dvojicích‘ a že nemůžeme přijít do nebe, aniž bychom vzali někoho s sebou?“
Trénink a závazek jsou klíče otevírající dveře k lásce.
To, co jsem zažila u sebe i ostatních, mě neopravňuje pochybovat o síle lásky. Vím, že všechny tyto zásady platí. Ale vím také, kolikrát jsem se sama bránila lásce, kolikrát jsem lpěla na utrpení a nechtěla se ho vzdát. Celý svět byl postaven na strachu. Společenské zřízení, založené na strachu, nezměníme během jednoho okamžiku. Ale v každé minutě svého života na sobě můžeme pracovat. Svět je uzdravován postupně, jednou láskyplnou myšlenkou za druhou. Matka Tereza kdysi řekla, že neexistují žádné velké činy – jen malé činy, vykonané s velkou láskou.
Každý z nás se něčeho bojí a každý svůj strach jinak projevuje, ale všichni se můžeme zachránit stejným způsobem: můžeme požádat Boha, aby spasil naši mysl, a tím zachránil náš život. „Neuveď nás v pokušení a uchraň nás od všeho zlého, neboť láska je Tvým královstvím, Tvou mocí a silou, na věky věků.“

Marianne Williamson, z knihy Návrat k lásce